22 Cdo 2135/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce R. E. I. T. Group družstvo, se sídlem v Pardubicích, Pernerova
441, IČO: 26007983, zastoupeného JUDr. Marií Stařečkovou, advokátkou se sídlem
v Pardubicích, Pernerova 1490, proti žalovanému B. J., zastoupenému JUDr.
Stanislavem Juránkem, advokátem se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova
800, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 8 C 248/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 19. ledna 2016, č. j. 37 Co 193/2014-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2016, č. j. 37 Co 193/2014-66,
a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. března 2014, č. j. 8 C
248/2013-48, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3.
2014, č. j. 8 C 248/2013-48, ve výroku I. zamítl žalobu na zrušení podílového
spoluvlastnictví účastníků k domu, nacházejícímu se na pozemku parc. č. 2074, k
pozemku parc. č. 2074, a pozemku parc. č. 2075, to vše zapsáno na LV č. 1836 u
Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště M. B., pro katastrální
území a obec J. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Ve výroku II. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou rovnodílnými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Žalobce získal spoluvlastnický podíl
id. ? ve veřejné dražbě, žalovaný na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 7.
1990. Žalobce si byl při dražbě spoluvlastnického podílu vědom toho, že
předmětné nemovitosti užívá s rodinou žalovaný k bydlení. Za spoluvlastnický
podíl, který má obvyklou hodnotu 420 000 Kč, zaplatil žalobce pouhých 210 000
Kč. Žalobce předmětné nemovitosti neužívá. Žalovaný měl zájem o odkup
spoluvlastnického podílu žalobce, neměl však dostatek finančních prostředků.
Soud prvního stupně se předně zabýval tím, zda jde předmětné nemovitosti reálně
rozdělit a dospěl k negativnímu závěru. Následně posuzoval, zda by bylo možné
přikázat nemovitosti žalovanému, který je užívá spolu s rodinou. Předmětné
nemovitosti mu nepřikázal, protože žalovaný nedisponuje finančními prostředky k
zaplacení přiměřené náhrady žalobci. Žalovaný se sice snažil nabídnout žalobci
plnění ve splátkách, ten však na tuto nabídku nepřistoupil. Soud prvního stupně
následně uzavřel, že návrh na zrušení spoluvlastnictví je třeba zamítnout ve
smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., neboť zde jsou důvody zvláštního
zřetele hodné. Tyto důvody spatřoval v tom, že žalovaný prožil v nemovitostech
celý život, nyní je spolu se svou družkou a dvěma nezletilými dětmi užívá,
nikoliv vlastní vinou se dostal do situace, kdy podíl jeho bratra, který byl
zadlužen, vydražil v exekuční dražbě žalobce. Přihlédl také k tomu, že žalovaný
je ochoten se v nemovitostech uskromnit a umožnit rovnocenné užívání žalobci.
Ten však zájem o užívání nejeví, navíc se odmítá účastnit nezbytných oprav a
udržovacích prací. Žalobce nadto nikdo nenutil, aby si kupoval spoluvlastnický
podíl na nemovitostech značně vzdálených od jeho sídla. Vzhledem k ceně
předmětných nemovitostí si musel být žalobce při koupi spoluvlastnického podílu
vědom toho, že v nemovitostech bydlí lidé, kteří k nim mají vztah a zájem na
jejich užívání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 19. 1. 2016, č. j. 37 Co 193/2014-66, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil s tím, že provedl pouze formulační změnu výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud akceptoval skutková učiněná soudu prvního stupně. Z hlediska
právního posouzení však vyšel již z právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, a konstatoval, že je namístě žalobu zamítnout „pro
rozpor s dobrými mravy“. Shrnul, že žalovanému je téměř 60 let, v předmětných
nemovitostech bydlí od dětství a nyní je užívá s těhotnou družkou a dvěma
nezletilými dětmi, všichni jsou odkázáni na příjem 12 000 až 13 000 Kč měsíčně,
žalovaný nedisponuje jinými finančními prostředky ani příslibem úvěru. Do
spoluvlastnictví s žalobcem se žalovaný dostal vlivem dluhů svého bratra. Pro
žalobce jde naopak o „zbytný majetek“, o který nemá zájem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem
řešena rozdílně, popř. nebyla dosud vyřešena. Po obsáhlé rekapitulaci
dosavadních výsledků řízení v rovině skutkového stavu dovolatel vytkl
odvolacímu soudu nesprávné posouzení věci spočívající předně v tom, že soudy
obou stupňů aplikovaly zákon č. 40/1964 Sb., ačkoliv již měly aplikovat zákon
č. 89/2012 Sb. S odkazem na rozhodnutí z Vážného sbírky, jakož i na rozhodnutí
dovolacího soudu pak dovolatel dovodil, že jeho jednání spočívající v podání
žaloby na zrušení spoluvlastnictví není porušením dobrých mravů. Dovolateli
není známo žádné ustanovení zákona ani judikatura soudů, podle které by dobré
mravy mohly být podkladem pro rozhodnutí o zamítnutí žaloby na zrušení
spoluvlastnictví. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil,
případně zrušil.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo
po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – (k tomu srovnej rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014,
publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015,
publikovaný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud zamítl jeho
žalobu pro rozpor s dobrými mravy.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť se odvolací soud
při posuzování právní otázky naplnění důvodů pro zamítnutí žaloby o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví pro rozpor s dobrými mravy odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.
Podle § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své
oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o
zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě
některého ze spoluvlastníků.
Dovolací soud se podrobně zabýval důvody pro zamítnutí žaloby o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5159/2014, dostupném na www.nsoud.cz.
V tomto rozhodnutí se dovolací soud přihlásil k zásadě, explicitně uvedené v §
1140 odst. 1 o. z., podle které není setrvání ve spoluvlastnictví povinností, a
tak kterýkoliv ze spoluvlastníků může žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví
nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku. Dovodil, že ustanovení § 1140 odst.
1 o. z. vyjadřuje obecnou podstatu vztahu spoluvlastníka ke spoluvlastnickému
společenství potud, že účast spoluvlastníka v něm nelze vynucovat proti jeho
vůli. Dovolací soud zdůraznil, že právo na zrušení spoluvlastnictví však není
právem neomezitelným, nýbrž může být zákonem omezeno (srovnej např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 154/04, dostupné na
http://nalus.usoud.cz), přičemž veškerá omezení musí být přiměřená sledovanému
cíli, čemuž koresponduje i úprava obsažená v § 1140 odst. 2 o. z., podle níž
každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví,
lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví.
Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze
spoluvlastníků.
Citované rozhodnutí, na které dovolací soud odkazuje, se pak podrobně zabývalo
i oběma důvody pro zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
podle § 1140 odst. 2 o. z. Dovolací soud zde dospěl k závěru, že zatímco pro
posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví jsou rozhodné
přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry
spoluvlastníka (spoluvlastníků), pro újmu některého spoluvlastníka
(spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy.
Zdůraznil zde s odkazem na českou i zahraniční právní nauku požadavek přechodné
povahy překážek bránících zrušení spoluvlastnictví.
Dovolací soud konečně nevyloučil ani zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva
ze strany žalobce (§ 8 o. z.) vzhledem k tomu, že se jedná o korektiv, který je
obecně aplikovatelný. Jeho uplatnění se v obecné rovině může prosadit například
tam, kde by se jednalo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o.
z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení
spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva. V každém případě však jde o výjimečný
postup, který musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního
případu, které by svou intenzitou převážily nad právem spoluvlastníka požadovat
zrušení spoluvlastnického vztahu.
V souvislosti se zneužitím práva dovolací soud vysvětlil, že zákaz zneužití
práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží
k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva,
který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu,
avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.
Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je
právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen
nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem
oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro
nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany,
která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Otázku možného
zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně
zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§
1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko
dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití
práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí
zcela výjimečnou.
Oproti přesvědčení dovolatele tak lze pro rozpor s dobrými mravy (v kontextu o.
z. pro zjevné zneužití práva) žalobu zamítnout i v případě, kdyby to zákon
výslovně neumožňoval. Obecné soukromoprávní zásady totiž platí bez ohledu na
to, zda byly pojaty do textu zákona či nikoliv (srovnej Lavický, P. In Lavický,
P.: Občanský zákoník. Komentář. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 53).
V posuzovaném případě však důvody pro zcela výjimečný postup zamítnutí žaloby
pro zjevné zneužití práva nebyly podle dovolacího soudu dány.
Odvolací soud shledal důvody pro zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví v
tom, že žalovanému je téměř 60 let, v předmětných nemovitostech bydlí od
dětství a nyní je užívá se svou rodinou, všichni jsou odkázáni na příjem 12 000
až 13 000 Kč měsíčně, žalovaný nedisponuje jinými finančními prostředky ani
příslibem úvěru. Do spoluvlastnictví s žalobcem se žalovaný dostal vlivem dluhů
svého bratra. Pro žalobce jde naopak o postradatelný majetek, o který nemá
zájem.
Odvolací soud, a dovolatel v dovolání, především přehlížejí, že korektiv výkonu
subjektivních práv a povinností s ohledem na dobré mravy, jenž měl oporu v § 3
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., se v této konkrétní formulační podobě v poměrech
o. z. již nepromítá.
Z jednání žalobce, resp. z odvolacím soudem vylíčených okolností na straně
žalovaného, se ovšem obsahově podává hodnocení výkonu práva žalobce jako zjevně
zneužívajícího, a proto se jím dovolací soud z tohoto pohledu zabýval.
Podle názoru dovolacího soudu okolnosti, pro které odvolací soud zamítl žalobu
na zrušení spoluvlastnictví, zjevné zneužití práva na straně žalobce
nezakládají, neboť nejsou natolik mimořádně závažné, aby odůvodňovaly odklon od
zákonem explicitně stanovené zásady, že spoluvlastníka nelze nutit k setrvání
ve spoluvlastnickém vztahu.
Věk žalovaného, skutečnost, že v předmětných nemovitostech dlouhodobě bydlel a
v současnosti i se svou rodinou bydlí, jeho nízký příjem zakládající
neschopnost zaplatit přiměřenou náhradu žalobci, jakož i založení
spoluvlastnického vztahu mezi ním a žalobcem z důvodu nepříznivé finanční
situace na straně jeho bratra (kterou ovšem nelze přičítat žalobci), jsou sice
skutečnostmi, které jsou pro žalovaného nepochybně tísnivé, ovšem – a to ani ve
vzájemném souhrnu – jimi nelze hodnotit jednání žalobce jako šikanózní či
zneužívající právo, jestliže podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví a využil
tak svého práva, jež je mu zákonem zaručeno, neboť nic nevypovídá o tom, že by
měl žalobce nepatrný, nebo dokonce žádný skutečný, zájem na výkonu jeho práva,
resp. že by smyslem jednání žalobce bylo záměrné poškození žalovaného. Nadto se
jedná o skutečnosti, které se ve spoluvlastnických poměrech (ať již ve svém
souhrnu nebo jednotlivě) objevují poměrně často a jejich samotná objektivní
existence není průkazem toho, že požadavek na zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví v situaci, kdy spoluvlastníci nedospěli k dohodě o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví, představuje zjevné zneužití práva.
To, že žalovaný jako spoluvlastník nedisponuje finančními prostředky k
zaplacení přiměřené náhrady, je okolností na jeho straně, kterou rovněž nelze
přičítat k tíži žalobci a která má vliv na způsob vypořádání spoluvlastnictví,
nemůže však vést k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví;
opačný přístup by znamenal nezrušitelnost spoluvlastnictví v případě, že druhý
ze spoluvlastníků nemá dostatečný příjem. Podobně to platí i o vyšším (nikoliv
však vysokém) věku žalobce, který sám o sobě – není-li spojen např. s těžkým
onemocněním – zjevně rovněž nelze hodnotit v řešené věci jako relevantní ve
smyslu úvah o zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví, neboť se zjevně
jedná o okolnosti nikoliv přechodné, ale trvalé povahy.
Jakkoliv je v dané věci zřetelný citlivý sociální aspekt spočívající v řešení
otázky spojené s uspokojováním potřeby bydlení žalovaného a jeho rodiny,
dovolací soud připomíná, že posuzování těchto otázek je imanentní záležitostí
vždy při zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu, přičemž prvorepubliková
judikatura, kterou dovolací soud akceptuje, vycházela výslovně z toho, že
prodeji společné nemovitosti není na závadu ani to, že spoluvlastník „pozbude
bytu a že za bytové tísně nebude s to, by si opatřil nový byt“ (k tomu srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30,
publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce).
Spoluvlastnickému vztahu je ostatně imanentní i to, že každý ze spoluvlastníků
musí – a to zvláště v případě neshod – počítat s tím, že jiný ze spoluvlastníků
využije svého práva a podá žalobu na zrušení spoluvlastnictví u soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2903/2015,
dostupném na www.nsoud.cz, z hlediska dobrých mravů, resp. zneužití práva,
poukázal na skutečnost, že koupě podílu na nemovitostech představuje realizaci
práva nabývat majetek s tím, že právě zrušení spoluvlastnictví soudem
představuje institut, který chrání práva všech spoluvlastníků a zajišťuje
spravedlivé vypořádání vztahů ke společné věci. Samotné nabytí podílu v
exekuční dražbě za nižší cenu nelze klást k tíži nabyvatele, neboť skutečnost,
že se v dražbě nenašel zájemce, který by nabídl vyšší cenu než nabyvatel,
nezakládá okolnost negativně přičitatelnou nabyvateli.
S přihlédnutím ke všem skutečnostem uvažovaným odvolacím soudem pak dovolací
soud uzavírá, že nejsou dány okolnosti, které by v dané věci podle obsahu spisu
umožňovaly přijetí závěru, že ze strany žalobce je právo domáhat se zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví právem představujícím svým výkonem zjevné zneužití
práva, neboť samotný dopad důsledků zrušení a vypořádání spoluvlastnictví do
poměrů žalovaného (což je ostatně podstata každého zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví) bez dalšího zjevným zneužitím práva žalobce evidentně není.
Na tom nic nemění ani okolnost, jestliže by nabytí podílu na nemovitostech ze
strany žalobce nebylo primárně motivováno realizací práva spoluvlastníka
nemovitosti užívat, ale bylo založeno ekonomickou úvahou směřující k odkupu
podílu druhého spoluvlastníka nebo naopak k nabídce prodeje nabytého
spoluvlastnického podílu se závěrem, že v případě absence dohody o nabytí nebo
prodeje podílu bude situace řešena uplatněným požadavkem na zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví. Zamítnutí žaloby z důvodů uvažovaných odvolacím
soudem, tj. z důvodů zjevně trvalé povahy, by pro žalobce fakticky znamenalo
trvalou nemožnost domáhat se likvidace spoluvlastnického vztahu, neboť podle
obsahu spisu nelze usuzovat na reálný předpoklad změny v poměrech na straně
žalovaného.
Dovolací soud dodává, že žalobu by ostatně nebylo možné zamítnout ani z žádného
z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z., resp. v tomto případě v úvahu
připadajícího požadavku žalobce na zrušení spoluvlastnictví jen k újmě jiného
spoluvlastníka, neboť okolnosti na straně žalovaného nejsou jen okolnostmi
přechodné povahy. Naopak lze objektivně předpokládat, že okolnosti jako věk
žalovaného, jeho nízký příjem nebo skutečnosti spojené se vznikem
spoluvlastnického vztahu mezi ním a žalobcem jsou spíše okolnostmi, které se v
dohledné době nezmění, a přechodnou povahu tedy postrádají, neboť z obsahu
spisu se nepodávají žádné skutečnosti naznačující, že by stávající finanční
situace byla pouze přechodnou a že by bylo možné reálně očekávat na straně
žalovaného její zlepšení.
S ohledem na výše uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty
druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem
dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu