NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 2148/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R.
B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) ČRS, místní organizaci Š.,
zastoupené advokátem a 2) České republice – ZVS, o zdržení se užívání pozemků,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 239/99, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. června
2002, č. j. 40 Co 768/2001-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. června 2002,
č. j. 40 Co 768/2001-82, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 1.
listopadu 2001, č. j. 12 C 239/99-62, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Olomouci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
listopadu 2001, č. j. 12 C 239/99-62, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo
„zdržet se užívání a nakládání s nemovitostmi – parcelami č. 204/1, 204/2 a
204/3, které jsou zapsané na LV č. 143 kat. obce Ř., u Kat. úřadu v O., které
jsou ve vlastnictví žalobce“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkového
zjištění, že shora uvedené pozemky ve vlastnictví žalobce představují část
pozemků nacházejících se pod vodní nádrží Ř. Žalovaný 2) je oprávněným
uživatelem tohoto vodohospodářského díla, které do 31. 12. 2001 pronajal
žalovanému 1). Vodní nádrž byla kolaudována v roce 1989 jako závlahová, v roce
1995 pak bylo dodatečně vydáno správní rozhodnutí, že jde o vodohospodářské
dílo podle vodního zákona, jehož účelem je především akumulace vody pro potřebu
závlahy zemědělských pozemků s možným dalším využitím pro protipožární účely,
protipovodňovou ochranu, vodní rekreaci, chov ryb apod. Žalobci jako vlastníku
sporných pozemků obecně přísluší právo je držet, užívat a nakládat s nimi.
Jestliže však na těchto pozemcích vzniklo platně vodohospodářské dílo, jak bylo
konstatováno i rozhodnutím Okresního úřadu v O. vydaným podle § 38 odst. 3
zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (dále jen „vodní zákon“), přičemž s existencí
takovéhoto díla je spjata i existence veřejnoprávních institutů obecného
užívání povrchových vod podle § 5 odst. 1 a nakládání s vodami podle § 8
vodního zákona, je tím vlastnické právo žalobce ingerencí státu nuceně omezeno.
S ohledem na to, že se tak děje na základě zákona a ve veřejném zájmu a žalobci
zásadně za takovéto omezení náleží náhrada, nedochází tím k porušení článku 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jde tedy o průlom do práva žalobce
domáhat se ochrany vlastnického práva podle § 126 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 20. června 2002, č. j. 40 Co 768/2001-82, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se zamítá žaloba, aby žalovaným bylo
uloženo „zdržet se užívání a nakládání s nemovitostmi – parcela č. 204/11 –
vodní plocha nádrž umělá, 204/12 – vodní plocha nádrž umělá, 204/13 – vodní
plocha nádrž umělá a č. 204/14 – vodní plocha nádrž umělá, jak jsou tyto
zaměřeny geometrickým plánem, který zhotovil G., s. r. o. dne 21. 5. 2002 pod
č. plánu 128-5001/2002 a schválil Katastrální úřad v O. dne 24. 5. 2002 pod č.
926/2002, pozemky, jak tyto vznikly z pozemků původně zapsaných ve zjednodušené
evidenci jako parc. č. 204/1, 204/2 a 204/3 zapsané na listu vlastnictví č.
143, katastr obce Ř., u Katastrálního úřadu v O.“, rozhodl o nákladech
odvolacího řízení a proti tomuto rozsudku připustil dovolání. Ztotožnil se se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, k nimž v reakci na námitku
žalobce, že nájemní smlouva mezi žalovanými je neplatná proto, že se týká
rybníka, který nemůže být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů,
doplnil pouze to, že s vodohospodářským dílem, které je stavbou ve smyslu
veřejného práva, jsou nerozlučně spojena nejen vodní užívací práva, ale i
povinnosti vlastníka týkající se ochrany a zajištění užívání tohoto díla.
Žalovaný 2) jako vlastník vodohospodářského díla je v souladu s povinnostmi
vyplývajícími z vodního zákona a s § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, přenechal na
základě nájemní smlouvy žalovanému 1), aby tak bylo dosaženo jeho účelnějšího a
hospodárnějšího využití. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrzen ve znění odpovídajícím upřesnění žalobního petitu, jak je
žalobce v průběhu odvolacího řízení provedl v souladu s údaji obsaženými ve
shora uvedeném geometrickém plánu. Připuštění dovolání v této věci odůvodnil
odvolací soud tím, že v praxi se vyskytují i zcela odlišné názory na
projednávanou problematiku, korespondující se stanoviskem žalobce, a tak jeho
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Zdůraznil, že ač odvolací soud přikládá svému rozhodnutí
zásadní právní význam, je jeho odůvodnění kusé a nepřesvědčivé. Pokud pak tento
soud připustil existenci jiné soudní praxe, podle níž by námitky žalobce byly
důvodné, je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné. K právnímu posouzení věci uvedl,
že na žalovaného 2) jako na vlastníka stavby nemohlo přejít vlastnické právo k
pozemkům žalobce, a tak nelze dovodit právo tohoto žalovaného pronajímat, a to
dokonce za úplatu, vodní plochu. Žalobce dále odkázal na své argumenty
uplatněné v odvolání a podotkl, že nemá námitek proti tomu, aby žalovaný 2)
užíval vodní nádrž k regulaci vodní hladiny včetně regulace povrchových vod pro
protipožární účely či protipovodňovou ochranu, ale podle jeho názoru nemůže být
ve veřejném zájmu, aby tento žalovaný pronajal absolutně neplatnou nájemní
smlouvou vodní nádrž, tedy i pozemky, jejichž vlastníkem je žalobce, žalovanému
1) k chovu ryb, ač žalobce sám je majitelem osvědčení vydaného živnostenským
úřadem v oboru živočišná výroba – chov ryb. Žalobce vyslovil přesvědčení, že je
oběma žalovanými omezován ve výkonu svého vlastnického práva, aniž by byl
povinen takováto omezení trpět, a navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů
zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve svém vyjádření uvedl, že vytýkané vnitřní rozpory v rozhodnutí
odvolacího soudu neshledává, a navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem
č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), jímž se Nejvyšší soudu ČR v souladu s částí
dvanáctou, hlavou I, bodem 17. zmíněného zákona při projednání dovolání žalobce
řídil, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že splňuje náležitosti uvedené v §
241 a § 241a odst. 1 OSŘ, zabýval především otázkou jeho přípustnosti. V této
souvislosti je třeba poznamenat, že s ohledem na den, kdy byl vydán rozsudek
soudu prvního stupně, odvolací soud projednal odvolání žalobce a rozhodl o něm
správně podle OSŘ v současném znění (část dvanáctá, hlava I, bod 15. zákona č.
30/2000 Sb.). Pak ovšem nemá žádnou relevanci výrok, jímž připustil proti
svému rozsudku dovolání, neboť takovéto rozhodnutí bylo možno vydat podle § 239
odst. 1 občanského soudního řádu v tehdejším znění jen do 31. 12. 2000, zatímco
od účinnosti zmíněné novely už procesní předpisy odvolacímu soudu takovéto
rozhodnutí neumožňují.
Přípustnost dovolání proti meritorním rozhodnutím je upravena v § 237 OSŘ.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který v této
věci soud prvního stupně vydal, a tak dovolání nemůže být přípustné podle odst.
1 písm. a) ani b) uvedeného ustanovení. Zbývá tedy přípustnost podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatel – zřejmě v důsledku
přesvědčení, že přípustnost dovolání je založena výrokem napadeného rozsudku –
nikterak nespecifikuje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu. Bez ohledu na to však dovolací soud rozsudku odvolacího soudu
takovýto význam přikládá, jelikož v jeho rozhodování nebyla dosud řešena
otázka, na níž je tento rozsudek postaven, tedy zda oprávnění vyplývající z
vodního zákona jako veřejnoprávního předpisu omezují vlastnické právo způsobem
předvídaným v § 128 odst. 2 ObčZ. Dovolání žalobce je tudíž přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ,
t. j. zabýval se i existencí případných vad uvedených v § 242 odst. 2 větě
druhé OSŘ, a dospěl k závěru, že dovolání je právě z důvodu vady řízení
opodstatněné.
Žalobce se svojí žalobou domáhá, aby soud uložil žalovaným povinnost zdržet se
neoprávněného rušení jeho vlastnického práva (zakázal mu toto neoprávněné
rušení). Jde tedy o tzv. žalobu negatorní (zápůrčí). Z hlediska požadavku na
vykonatelnost rozsudku, jímž bylo vyhověno negatorní žalobě, obecně platí, že
neoprávněný zásah musí být v žalobě blíže konkretizován, a to jak v rámci
vylíčení rozhodujících skutečností, tak i ve znění žalobního petitu, který musí
s vylíčením rozhodujících skutečností korespondovat (§ 79 odst. 1 OSŘ). V daném
případě žalobce formuloval žalobní petit jen velmi obecně (žalovaní „jsou
povinni zdržet se užívání a nakládání s nemovitostmi“). Takováto formulace
ovšem nepostačuje k tomu, aby bylo možno se v řízení blíže zabývat pouze zcela
konkrétním jednáním žalovaných a zvažovat, nakolik právě toto jednání
představuje neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce. Není totiž zřejmé,
zda žalobce pokládá za neoprávněný zásah již pouhou skutečnost, že na jeho
pozemcích se nachází vodohospodářské dílo nazvané „Vodní nádrž Ř.“, nebo zda se
brání toliko nájemní smlouvě uzavřené mezi žalovanými a tomu, že na jejím
základě žalovaný 1) – podle něho neoprávněně – provozuje v uvedené vodní nádrži
chov ryb. Soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí –
zamítly žalobu s poukazem na veřejnoprávní oprávnění, která pro žalované (a
vlastně pro každého) plynou z vodního zákona, aniž by si ovšem ujasnily, zda i
ve výkonu těchto oprávnění žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svého
vlastnického práva. Přitom z dovolání se poměrně jednoznačně podává, že proti
užívání vodní nádrže žalovaným 2) k výkonu práv a povinností, které pro něho
plynou ze základního účelu tohoto vodohospodářského díla, nemá žalobce žádných
námitek. Žaloba tedy neodpovídá požadavkům, které na ni klade § 79 odst. 1 OSŘ
a tento nedostatek bylo třeba odstranit postupem podle § 43 OSŘ. Pokud to soud
prvního stupně neučinil a o takovéto žalobě věcně rozhodl a pokud odvolací soud
tuto procesní vadu pominul a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zatížily
oba soudy řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. K té pak je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen
přihlédnout i tehdy, není-li v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá
OSŘ).
Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a) OSŘ. Jelikož tento důvod platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud podle § 243b odst. 2 a 3 OSŘ zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S ohledem na to, že uvedená procesní vada měla vliv na právní posouzení věci
soudy obou stupňů, nemohl se dovolací soud zabývat výslovně uplatněným
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu