22 Cdo 2156/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. K., a 2) J. K., zastoupeným advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 588/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2002, č. j. 12 Co 191/96-184, takto:
I. Dovolání se odmítá, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2002, č. j. 12 Co 191/96-184, pod bodem I., kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. února 1996, č. j. 5 C 588/93-62, o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků a přikázání nemovitostí žalobci
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.615,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. K. H.
Žalobce se domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví k níže uvedeným nemovitostem pro neshody se spoluvlastníky. Sám vlastnil jejich ideální tři čtvrtiny, žalovaní každý jednu ideální osminu. Protože reálné rozdělení nemovitostí nepovažoval za možné, požadoval, aby mu je soud přikázal za náhradu do výlučného vlastnictví.
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 5. února 1996, č. j. 5 C 588/93-62, ve výrocích pod body I. a II. tak, že zrušil „podílové spoluvlastnictví navrhovatele J. D. a odpůrce J. K. a J. K. ke stodole se stavebním pozemkem č. 50 zastavěnou plochou o výměře 278 m2 v obci T. a k. ú. P. a k pozemku p. č. 18 zahradě o výměře 36 m2 s plotem a venkovními úpravami v obci T. a k. ú. P.“, s tím, že „stodola se stavebním pozemkem č. 50 zast. plochou o výměře 278 m2 v obci T. a k. ú. P. a pozemek p. č. 18 zahrada o výměře 36 m2 s plotem a venkovními úpravami v obci T. a k. ú. P., se přikazují do výlučného vlastnictví navrhovatele J. D.“. Výrokem pod bodem III. uložil žalobci povinnost zaplatit každému z žalovaných částku 44.488,- Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že reálné rozdělení nemovitostí není možné a přikázal je ve smyslu § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) do vlastnictví žalobce za přiměřenou náhradu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2002, č. j. 12 Co 191/96-184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a II. a v napadeném výroku pod bodem III. uložil žalobci zaplatit na vypořádání podílů každému ze žalovaných částku 18.750,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku upozornil, že v odvolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu ve znění do jeho novelizace provedené zákonem č. 30/2000 Sb., s odkazem na část dvanáctou, hlavu první, bod 15 uvedeného zákona.
Pokud šlo o zrušení spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí žalobci, odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. Doplnil dokazování vyjádřením znaleckého ústavu ohledně ceny nemovitostí a dospěl k závěru, že mají nižší tržní cenu, než o jaké uvažoval soud prvního stupně; proto změnil výrok v části, týkající se náhrady za přikázání věci do výlučného vlastnictví žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání a uvádějí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítají, že oba soudy nesprávně posoudily důkazy ve vztahu k § 142 ObčZ, když pominuly možnost reálného rozdělení věci. Odvolacímu soudu vytýkají, že možnost reálného dělení zcela pominul, což je v rozporu se základními lidskými právy i s právem na spravedlivý proces. Je pro ně nepochopitelné, jak mohl odvolací soud z důkazů provedených před soudem prvního stupně ve vztahu ke zjištění hodnoty jejich spoluvlastnického podílu dovodit, že svůj podíl chtějí směnit. Uvádějí, že reálné dělení nemovitostí je možné a účelně je využít mohou obě strany sporu. Za největší křivdu pokládají stanovení výše náhrady za spoluvlastnické podíly. Odvolací soud ve věci rozhodoval po šesti letech od rozhodnutí soudu prvního stupně, odkazoval na změny předpisů k oceňování a to jim dává k tíži. Jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť vylučuje zákonnou možnost reálného rozdělení sporných nemovitostí nebo postup podle § 142 odst. 2 ObčZ; tyto skutečnosti, s ohledem na délku odvolacího řízení, bylo nutno považovat za důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby soud podílové spoluvlastnictví nezrušil a nevypořádal. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce namítá, že dovolání žalovaných není přípustné. Pokud jde o argument žalovaných týkající se možnosti reálného rozdělení sporných nemovitostí, odkazuje na provedené důkazy, zejména závěry znaleckých posudků. Názor dovolatelů, že soud nesprávně vyložil výpověď svědka Ing. M., je spekulací neodpovídající provedeným důkazům. K namítanému šikanóznímu jednání vůči žalovaným uvedl, že byl vlastníkem tří čtvrtin nemovitostí a jako většinový spoluvlastník vycházel z § 139 odst. 2 ObčZ, nemovitosti udržoval v provozuschopném stavu a užíval je k účelu, pro něž byly zřízeny – k zemědělské výrobě. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnými a řádně zastoupenými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví a o přikázání věci žalobci. V této části jde o rozsudek potvrzující, a přípustnost dovolání by tak mohla být dána jen podle § 239 odst. 2 OSŘ; přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, na kterou odkazují dovolatelé, nepřichází v úvahu proto, že jde o ustanovení, které před novelou č. 30/2000 Sb. neplatilo; jiné důvody přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku [§ 238 odst. 1 písm. b), § 239 odst. 1 OSŘ] zjevně nejsou dány. Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dané věci však dovolatelé návrh na připuštění dovolání odvolacím soudem neučinili, a tak je dovolání v této části nepřípustné; proto nezbylo, než je odmítnout [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
V části, ve které se dovolatelé domáhají přezkoumání rozsudku odvolacího soudu, kterým byla snížena částka kterou jim žalobce je povinen uhradit za přikázání věcí do jeho vlastnictví, je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, není však důvodné. Dovolatelé tvrdí, že změna této částky je způsobena změnou cenového předpisu v době mezi vynesením rozsudku soudu prvního stupně, na kterou odvolací soud odkazuje. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se však podává, že ke změně došlo v důsledku doplnění dokazování vyjádřením znaleckého ústavu. I kdyby však snížení částky bylo vyvoláno změnou cenového předpisu, bylo by nutno tuto změnu respektovat, neboť i pro rozsudek odvolacího soudu je rozhodující stav (a tedy i cena) v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 OSŘ). Tříměsíční lhůta, ve ke které měl odvolací soud podle dovolatelů rozhodnout, není stanovena žádným právním předpisem a dovolatelé ani neuvádějí, o co svoji úvahu v této části opírají. Průtahy v řízení nemohou mít v daném případě vliv na obsah rozhodnutí. Také skutečnost, že žalobce jako většinový spoluvlastník žalovaným neumožnil užívání nemovitosti (viz § 139 odst. 2 ObčZ), nemá na výši náhrady při vypořádání spoluvlastnictví žádný vliv.
Dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly v řízení týkajícím poskytnutí náhrady za přikázání věcí do vlastnictví se dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání v této části zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaných v tomto řízení a z toho, že žalobci náklady dovolacího řízení vznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Tyto náklady představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 3 odst. 1 bod 5, § 4 odst. 2 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2540,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu 75,- Kč, celkem 2.615,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu