22 Cdo 2156/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Mgr. L. V., Ch., zastoupené JUDr. Pavlem Štrbíkem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Podskalská 2043/5, proti žalovanému Ing. T. V., Ch.,
zastoupenému JUDr. Ivanou Zamazalovou, advokátkou se sídlem v Jirkově,
Jiráskova 425, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu
v Chomutově pod sp. zn. 24 C 141/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 10 Co
1128/2012-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Chomutově (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. dubna
2012, č. j. 24 C 141/2011-49, zrušil právo společného nájmu bytu o velikosti
4+1 v pátém podlaží domu v Ch. na pozemku parc. č. 1236, 1237, vše zapsáno na
LV č. 2368, a určil, že jediným nájemcem tohoto bytu a členem Stavebního
bytového družstva Chomutov, se sídlem v Chomutově, Husova 2079/10, IČO:
00041955, zapsaného v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ústí nad
Labem, oddíl Dr. XXVI, vložka 72, je žalovaný (výrok I.). Žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání společného jmění manželů do jednoho
měsíce od právní moci rozsudku částku 1.200.000,- Kč (výrok II.), a dále
rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního
zástupce náklady řízení ve výši 78.652- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok III.). Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 10 Co 1128/2012-77, rozsudek soudu
prvního stupně změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že jejich
výši stanovil částkou 36.352,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí
nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací rozhodnutí odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 15. ledna 2014 a dovolací
řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o
dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. Tomuto požadavku
však dovolatel nedostál. V daném případě v dovolání není řádně uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. Dovolatel
pouze cituje ustanovení § 237 o. s. ř., bez toho, aby uvedl, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné. Konkrétní důvod přípustnosti dovolání
tedy dovolatel neuvádí a nelze ho ani dovodit z obsahu samotného dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu je v dané věci založeno na právním názoru, že pro
vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř., byly splněny zákonné
předpoklady, neboť dovolatel na výzvu soudu prvního stupně ve lhůtě mu
stanovené a ani později nereagoval, a ani v této lhůtě soudu nesdělil, jaký
vážný důvod mu v tom bránil (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), byť uvedená výzva mu
byla doručena prostřednictvím jeho právní zástupkyně dne 12. 12. 2011. Dovolatel v dovolání především namítá vady řízení. Tvrdí, že mu nebyla řádně
doručena výzva k vyjádření k žalobě a tím mu byla odňata možnost jednat před
soudem. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v
souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního
práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může
dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného
důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné. Ostatně námitkou, že nesprávným postupem soudů byla žalovanému odňata možnost
jednat před soudem, vystihuje dovolatel tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §
229 odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť
není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 toliko žaloba pro zmatečnost [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002 (uveřejněné pod č. 32/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a uveřejněné na
www.nsoud.cz)]. Nad rámec těchto úvah dovolací soud poznamenává, že otázkou sporného doručení
výzvy k vyjádření k žalobnímu návrhu se odvolací soud podrobně zabýval a po
provedeném dokazování uzavřel, že se žalovanému nepodařilo prokázat pravdivost
tvrzení o chybném doručení výzvy. Tyto skutkové závěry odvolacího soudu a
provedené hodnocení důkazů dovolatel kritizuje a předkládá dovolacímu soudu
vlastní verzi skutkového stavu a z ní dovozuje i jiné právní hodnocení. Ke skutkovým námitkám žalovaného však nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz)). Proto
se dovolací soud skutkovými námitkami a polemikou s hodnocením důkazů nemohl
zabývat. Dovolatel namítá, že usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. mělo být doručeno
nejen jeho právní zástupkyni, ale především jemu a odkazuje přitom na § 50b
odst. 4 písm. a) o. s. ř. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
896/2013. Tak tomu ale není. Má-li účastník zástupce, doručuje se ve smyslu §
50b o. s. ř. každá písemnost předně jemu. Pokud však zákon stanoví, že některé
písemnosti se musí doručit i samotnému účastníkovi, musí být písemnost řádně
doručena jak účastníkovi, tak i jeho zástupci. Jde o případy, kdy se má
účastník osobně dostavit k výslechu nebo jinému úkonu soudu nebo má-li něco
jiného v řízení osobně vykonat. V dané věci soud prvního stupně realizoval
přípravu jednání prostřednictvím usnesení ze dne 6. 12. 2011, č. j. 24 C
141/2011-40, vydaného v režimu § 114b odst. 1 o. s. ř., ve kterém žalovanému
uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřil k nároku žalobkyně. Soud
prvního stupně tedy nepožadoval po žalovaném, aby se osobně dostavil k výslechu
a ani po něm nežádal, aby osobně něco vykonal.
K tomu, aby soudu sdělil své
stanovisko k návrhu žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů, stačilo
písemné vyjádření jeho zástupkyně. Námitka, že soud měl výzvu podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. doručit zástupkyni i jemu, proto neobstojí. Na místě není ani
odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 896/2013, které řešilo
problematiku předvolání účastníka řízení k ústnímu jednání prostřednictvím
pobočky advokátní kanceláře, zatímco v dané věci se jednalo o doručení usnesení
s výzvou k písemnému vyjádření. Dovolatel dále tvrdí, že byl soudem chybně vypořádán byt, který je v majetku
družstva, respektive jeho tržní hodnota, zatímco předmětem řízení byl členský
podíl v družstvu. Ani tato námitka žalovaného neobstojí. Nalézací soudy
členský podíl v družstvu vypořádaly tak, že rozhodly o zrušení společného nájmu
družstevního bytu a o tom, že výlučným nájemcem tohoto bytu a členem Stavebního
bytového družstva Chomutov, bude nadále žalovaný. Námitky dovolatele ohledně
nesprávného vypořádání míří ve skutečnosti proti zjištěné hodnotě členského
podílu vypořádaného v rámci společného jmění manželů. I další námitky
dovolatele pak míří pouze do zpochybnění uznaného nároku ze skutkového
hlediska, a nejsou proto přípustným dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1
o. s. ř. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C
7138 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2010, pod pořadovým č. 25 a
publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2009, mimo jiné uvedl, že: 1. Rozsudek
pro uznání lze vydat i v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví. 2. Usnesení (výzvu k vyjádření) podle § 114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, že žaloba netrpí vadami, které by bránily
pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat
v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo
být řízení zastaveno), nic nebrání soudu ve výzvě k vyjádření a v následném
vydání rozsudku pro uznání. Z pohledu žalobních tvrzení je dostatečným
podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících
skutečností, které činí žalobu projednatelnou. 3. Odvolání proti rozsudku pro
uznání založené na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska, nemůže
být úspěšné. Důkazní návrhy, nabízené v odvolacím řízení soudu k prokázání
skutečnosti, že uznaný nárok ve skutečnosti není dán, jsou bezcenné. 4. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle § 153a
odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné
omluvitelné důvody, nelze vyjít (bez dalšího) z fikce uznání nároku. Jestliže žalovaný nesplní v soudem určené lhůtě povinnost, kterou mu soud
uložil v usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., má se za to, že žalobou
uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává „ve
skutečnosti“, jestliže účinky fikce nastaly. Jde o zákonnou fikci uznání nároku
uplatněného žalobou, která je v této podobě sankcí za nečinnost žalovaného.
Pak
na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání
(§ 153a odst. 3 o. s. ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později
žalovaný uplatněnému nároku oponoval, resp. „vylíčil rozhodující skutečnosti,
na nichž staví svoji obranu“. Protože dovolatel ve věci nevymezil řádně předpoklad přípustnosti dovolání a
není dán ani zákonem předpokládaný dovolací důvod, Nejvyšší soud dovolání
žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.