22 Cdo 2163/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: l) H. m. P.,
zastoupenému advokátem, a 2) Městské části P., o vyklizení nemovitostí,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 172/96, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10 září 1999, č. j. 18 Co
292/99-63, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10 září 1999, č. j. 18 Co
292/99-63, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. prosince 1998 č.
j. 12 C 172/96-48, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal vyklizení předmětných nemovitostí vlastnickou žalobou podle
§ 126 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\"); tvrdil, že renunciační
prohlášení, o které stát a jeho právní nástupci opírají své vlastnické právo,
jako původní vlastník nikdy nepodepsal a pokud by jej i podepsal, šlo by o úkon
trpící nedostatkem svobody vůle a proto neplatný. Žalobce se totiž vystěhoval z
Československé republiky v roce 1949 proto, že mu jako příslušníkovi
československé armády v Anglii hrozila perzekuce.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. prosince 1998, č. j. 12 C
172/96-48, zamítl žalobu s návrhem, že „žalované jsou povinny vyklidit a
vyklizené žalobci odevzdat nemovitosti sestávající z domu č. p. 246 a
stavebních parcel č. 91 a 92 a parcely č. 93 - zahrada, vše zapsáno na LV č. 1
a 2 pro k. ú. K. v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P., do l5 dnů od
právní moci rozsudku\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud jde o
vyklizení domu čp. 246 a stavebních parcel č. 91 a 92, nejsou žalované ve sporu
pasivně věcně legitimovány. Z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že u
těchto nemovitostí je jako vlastník zapsána „ČR - MNV K.\", nikoliv žalované
obce. U parcely č. 93 je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník „ČR -
ONV v P.\". Ve vztahu k této nemovitosti soud uvedl, že žalobce neprokázal, že
nikdy nepřestal být jejím vlastníkem a neunesl důkazní břemeno, když nedoložil,
že „darovacím prohlášením, které učinil před svým vystěhováním z republiky
věnoval státu toliko akciovou společnost H. S. s domem č. p. 699 v P. a nikoliv
nemovitosti v K.\". Soud uzavřel, že „v průběhu řízení se renunciační
prohlášení nepodařilo dohledat\" a „z výměru ministerstva financí z 16. 3. 1950
vyplývá, že svým prohlášením se žalobce vzdal i nemovitostí v K. Soudu nezbylo
než tomuto výměru uvěřit a rozhodnout tak, že žaloba byla i pokud jde o pozemek
č. 93 v k. ú. K. zamítnuta\".
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10 září 1999,
č. j. 18 Co 292/99-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací
soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že mu
nadále svědčí vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Za správný považoval
postup soudu prvního stupně, pokud vycházel „z jediného objektivního důkazu,
kterým je výměr ministerstva financí z 16. 3. 1950, z něhož vyplývá, že se
žalobce nemovitostí vzdal\". Uvedl, že i v případě, že by k přechodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát na základě citovaného
výměru nedošlo, byly by splněny podmínky takového přechodu vydržením
vlastnického práva k věci opuštěné ve smyslu § 115 a násl. ObčZ z roku 1950.
Žalobce nemovitosti „nepochybně opustil a až do doby, kdy začal v roce 1994
jednat se žalovanými o jejich vydání, o ně neprojevoval zájem, jako majitel se
nechoval a o osud nemovitostí se nezajímal\". Zaujal názor, že „by žalobce mohl
svůj nárok na vydání věci případně odvozovat od § 6 odst. l písm. b), c) nebo
d) zákona č. 87/1991 Sb.\" za splnění podmínek daných zákonem pro oprávněnou i
povinnou osobu. Konstatoval, že „možnost hledat řešení v obecném právním
předpise lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava ve zvláštním zákoně\". Tato
„speciální úprava je v daném případě dána zákonem č. 87/1991 Sb. a nároky jím
upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení\". Uzavřel, že rozsudek
soudu prvního stupně je věcně správný, aniž by se zabýval otázkou pasivní věcné
legitimace žalovaných, s tím, že závěry soudu prvního stupně o jejím nedostatku
se mu jeví jako skutkově nepodložené. Dovolání proti svému rozsudku připustil
„pro posouzení otázky, zda žalobce je ve sporu aktivně legitimován z titulu
trvání jeho vlastnického práva s odkazem na § 381 a násl. OZO\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. l občanského soudního řádu ve znění
před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb tímto zákonem (dále jen „OSŘ\")
a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítá,
že názor odvolacího soudu, že došlo v daném případě k opuštění věci nebo snad
k převedení vlastnického práva žalobcem na stát ve smyslu § 362 o. z. o. nemůže
obstát. Nesouhlasí s tím, že soudy za stěžejní důkaz o převodu vlastnického
práva žalobce ke sporným nemovitostem na stát považují výměr ministerstva
financí z 16. 3. 1950, aniž by se kdy podařilo nalézt notářsky ověřené
prohlášení ze 7. 2. 1949, kterým se měl svého majetku vzdát, zvláště je-li ve
výměru uvedeno, že „notářský zápis nemohl být sepsán, protože se postupující
vystěhoval z republiky Československé\". Ministerstvo financí tedy o
vlastnictví ke sporným nemovitostem rozhodlo v rozporu s § 381 a násl. a § 387
o. z. o. Československý stát postupoval tak, jako by šlo o derelikci, o které
však nelze uvažovat, dostala-li se věc z vlastníkovy detence proti jeho vůli a
jestliže vlastník věc opustil jen proto, že k tomu byl nucen výměnou za
vystěhovalecký pas. Nepřípadný je odkaz soudu na ustanovení § 115 a násl.
občanského zákoníku z roku l950. Tvrzení soudu, že žalobce neprojevoval zájem
o předmětné nemovitosti, není v souladu se skutečností, která se v
Československu vytvořila od roku l948 do roku 1990. Žalobce opustil tehdejší
Československou republiku z důvodu sílící persekuce příslušníků západního
odboje, zejména československého letectva v Anglii. Je proto nemyslitelné, aby
žalobce cestoval do Československé republiky a projevoval zájem o správu svého
majetku. Republiku navštěvoval a o osud svého majetku v ní se zajímal okamžitě
poté, co bylo možno do republiky cestovat. O vydání majetku začal usilovat, jak
jen to bylo možné, tedy v roce 1991, ale vlivem nesprávných informací požádal o
československé občanství až jeden měsíc po lhůtě, kdy bylo možno uplatnit
nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. Nesouhlasí s názorem soudu, že se svého práva
nemůže domáhat podle obecných ustanovení ObčZ, brání-li tomu speciální právní
předpis, kterým je zákon č. 87/1991 Sb. Každý občan má právo na ochranu
vlastnického práva a ta je dána jednak Listinou základních práv a svobod a ObčZ
v § 123 a § 126. Jiný výklad ochrany vlastnického práva nemůže v demokratickém
právním řádu obstát. Navrhuje zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle
OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že
dovolání je podáno osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle § 239 odst. 1
OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a
shledal dovolání důvodným.
V dovolání jsou uplatněny dvě zásadní námitky. Dovolatel jednak
polemizuje se zjištěním odvolacího soudu, podle kterého učinil tzv. renunciační
prohlášení (t. j. prohlášení o vzdání se vlastnického práva) ke sporným
nemovitostem a dále se z obsahu dovolání podává (byť nikoliv výslovně
formulovaná) námitka, že i kdyby takové prohlášení učinil, bylo by neplatné,
neboť k němu byl dovolatel donucen tehdejší politickou situací. Dovolatel dále
namítá, že pokud vlastnictví nepozbyl, nelze mu odpírat právo uplatnit nárok na
jeho ochranu (§ 126 odst. 1 ObčZ ) s odkazem na to, že měl nárok uplatnit v
restitučním řízení.
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 OSŘ může být
dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, v dovolání nelze uplatnit
tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) OSŘ]. Proto v dané
věci musí dovolací soud vycházet ze skutkového zjištění učiněného v nalézacím
řízení, že žalobce učinil renunciační prohlášení ohledně předmětných
nemovitostí. Dovolací přezkum se tak omezuje na otázku, zda se odvolací soud
zabýval platností tohoto prohlášení.
Dovolací soud opětovně vyslovil právní názor, že pokud žalobce
nepozbyl vlastnictví k nemovitostem ke dni nabytí účinnosti restitučních
předpisů (v daném případě zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích),
nebylo by možno ze skutečnosti, že mohl nadále uplatnit i restituční nárok
dovozovat, že nadále nemůže uplatňovat právo na ochranu vlastnictví podle
obecných předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1998, sp. zn.
28 Cdo 49/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3/1999). V rozsudku ze dne
21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, publikovaném v Právních rozhledech č.
11/2000, dovolací soud uvedl, že žalobci, který není občanem České
republiky a který tvrdí, že mu stát bez právního důvodu odňal věc, jež je
nadále v jeho vlastnictví, nelze jen s poukazem na předmět úpravy zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, odepřít právo na ochranu
vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů. Protože zákon č.
87/1991 Sb. v části druhé upravuje jiné nároky než občanský zákoník v
ustanoveních o ochraně vlastnictví, není mezi ustanoveními § 6 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. a § 126 odst. 1 ObčZ vylučující vztah předpisu zvláštního
k předpisu obecnému... Nelze přijmout závěr, že uplynutím prekluzivních lhůt
uvedených v restitučních zákonech pro uplatnění restitučního nároku se
legalizuje okupace věci státem v rozhodném období (od 25.2.1948 do 1.1.1990) a
že ten, kdo je stále vlastníkem věci, o ni bez náhrady přichází. I v době
nesvobody (§ 1 zákona č. 480/1991 Sb.) se mohl vlastník věci domáhat u
soudu, aby mu stát vydal věc, kterou mu okupoval či zadržoval bez právního
důvodu. Umožňovalo mu to ustanovení § 132 či § 489 odst. 1 ObčZ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Bylo by paradoxní až
protismyslné, aby tuto možnost ochrany vlastnického práva nepodléhající
promlčení odňal vlastníkům zákon, jehož účelem má být zmírnění majetkových (a
jiných) křivd.
Restituční zákony tedy nic nezměnily na tom, že na základě absolutně
neplatného úkonu nelze pozbýt ani nabýt vlastnictví k věci. Opuštění věci je
právním úkonem, na který se vztahují zákonná pravidla o právních úkonech,
včetně pravidel o svobodě vůle jednajícího. Pokud odvolací soud vycházel z
jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
V dané věci žalobce opakovaně tvrdil, že pokud by soud dospěl k závěru,
že renunciační prohlášení podepsal, šlo by o právní úkon učiněný nesvobodně,
pod tlakem bezprávné výhrůžky (např. čl. 30, 56 a násl.). Tímto tvrzením se
soudy v nalézacím řízení, patrně v důsledku názoru, že žalobce nemůže uplatnit
ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 ObčZ, nezabývaly a řízení tak
zůstalo neúplné. Také úvaha odvolacího soudu o vydržení věci státem je
předčasná. Teprve v případě, že bude učiněn právní závěr, že o. z. o. z roku
1811 postihoval úkon učiněný pod tlakem bezprávné výhrůžky absolutní
neplatností (případně že byla řádně uplatněna námitka relativní neplatnosti), a
v kladném případě bude postaveno najisto, že šlo o takový úkon, bude možno
uvažovat o tom, zda stát mohl být „se zřetelem ke všem okolnostem\" v dobré
víře, že je vlastníkem nemovitostí, a tedy přicházelo v úvahu jejich vydržení
(§ 145 odst. 1 ObčZ z roku 1950 ve spojení s § 115 a násl. ObčZ z roku 1950).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 o. s. ř. věta za středníkem);
vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2
OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o
věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2001
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu