22 Cdo 2178/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Miroslavou Hustákovou,
advokátkou se sídlem v Bruntále, náměstí Míru 4,5, proti žalované Mgr. M. M.,
zastoupené Mgr. Renátou Jančovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, Dr. E.
Beneše 1497/21, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu
v Bruntále pod sp. zn. 17 C 151/2008, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2009, č. j. 8 Co 674/2008-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2009, č. j. 8 Co
674/2008-55, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. září 2008, č. j.
17 C 151/2008-27, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem pro
uznání ze dne 23. září 2008, č. j. 17 C 151/2008-27, ve shodě s žalobou rozhodl
o vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů – účastníků.
Soud prvního stupně rozhodnutí ve věci rozsudkem pro uznání podle §
153a občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) odůvodnil tím, že řízení o
vypořádání společného jmění manželů nevylučuje postup soudu podle § 114b o. s.
ř. Usnesením ze dne 30. června 2008, č. j. 17 C 151/2008-12, vydaným podle §
114b o. s. ř. byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě do třiceti dnů ode dne
doručení usnesení k věci vyjádřila. Tímto usnesením byla současně poučena o
tom, že pokud se ve lhůtě nevyjádří, bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
Usnesení bylo žalované doručeno jeho faktickým převzetím žalovanou do vlastních
rukou dne 21. července 2008. Podáním došlým soudu prvního stupně 24. července
2008 žalovaná sdělila, že nárok uplatněný v žalobě neuznává a požádala soud o
prodloužení lhůty k podání vyjádření k žalobě a předložení listinných důkazů do
20. září 2008. Soud přípisem z 30. července 2008 žalované sdělil, že o návrhu
na prodloužení lhůty k podání vyjádření do 20. září 2008 nerozhodne s tím, že
jí poskytne požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se
zmeškáním lhůty vyvodí, pokud ve lhůtě do 20. září 2008 zůstane nečinná.
Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší
soud“) - sp. zn. 26 Cdo 97/2006 a 20 Cdo 1588/2003.
Vyjádření žalované k žalobě z 19. září 2008 bylo podáno na poštu 22. září 2008
a soudu bylo doručeno 23. září 2008 po vyhlášení rozsudku pro uznání.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 20. ledna 2009, č. j. 8 Co 674/2008-55, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v postupu soudu prvního stupně neshledal žádných
pochybení, a to ani ve vztahu k přípisu zaslanému žalované s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 97/2006, kterým jí poskytl prostor k
podání vyjádření do 20. září 2008. Uvedl, že žalovaná ve lhůtě, kterou si
následně sama určila a kterou soud prvního stupně akceptoval, nesplnila svou
povinnost, přestože si byla vědoma následků spojených s její nečinností ve
stanovené lhůtě. Na základě slovních a logických hledisek výkladu vyjádření
spojeného se žádostí o prodloužení lhůty odvolací soud dovodil, že podání –
vyjádření mělo být zasláno soudu prvního stupně do 20. září 2008 včetně, takže
nejpozději tohoto dne mělo být předáno orgánu určenému k přepravě zásilek nebo
podáno přímo u procesního soudu. Tento závěr odvolací soud učinil nikoliv v
rámci úvahy ve smyslu § 57 o. s. ř., ale s ohledem na obsah žádosti žalované,
kterou požádala soud o prodloužení, přičemž „sama si určila lhůtu, v níž
hodlala svou povinnost původně splnit“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že vyjádření k žalobě podala včas
a ve stanovené lhůtě, takže nemohla nastat fikce ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., a podmínky pro vydání rozsudku pro uznání tak nebyly splněny. Lhůta
stanovená účastníkovi řízení podle § 114b o. s. ř. je lhůtou soudcovskou,
přičemž při jejím počítání se vychází z § 57 o. s. ř., který v daném případě
platí i na prodlouženou lhůtu do 20. září 2008. Jestliže 20. září 2008 připadlo
na sobotu, lhůta byla zachována podáním vyjádření na poštu v pondělí dne 22. září 2008. Pokud odvolací soud § 57 o. s. ř. nepoužil, učinil tak v rozporu s
požadavky na právní jistotu účastníků řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalobce se plně ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů a navrhl
zamítnutí dovolání. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, shledal, že je také přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu řeší procesní otázku zásadního
právního významu, do kdy musí účastník řízení učinit úkon (podání), k němuž byl
soudem řádně vyzván, jestliže tento účastník v rámci soudem stanovené lhůty,
požádal o její prodloužení do určitého dne, který je sobotou, nedělí či
svátkem, přičemž soud na uvedenou žádost reagoval pouhým přípisem, v němž
účastníku sdělil, že vyvodí nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty,
jestliže v žadatelem požadovaném čase zůstane nečinný. Dovolání je důvodné. Rozhodnutí, na něž odvolací soud odkazuje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006), uvedenou otázku zásadního právního
významu neřeší, neboť v něm šlo o situaci, kdy soud na žádost účastníka o
prodloužení lhůty k provedení požadovaného úkonu vůbec nereagoval, účastník
úkon provedl až po termínu, který sám navrhoval, a otázka konce lhůty, kterou
pro splnění požadovaného úkonu účastník sám navrhl, ve vztahu k tomu, zda šlo o
den pracovního volna či klidu, se v něm neřešila. Pokud pak dovolací soud v
uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 97/2006 s odkazem na
usnesení téhož soudu z 30. listopadu 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněné v
časopisu Soudní judikatura 3/1999 pod č.
27, připouští „možnost faktického
vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty tím, že soud o tomto návrhu
sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a
nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když
účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný“, neodpovídá to
přesně textu citovaného rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 827/98. Podle posledně
uvedeného rozhodnutí „nelze dovodit, že návrh účastníka, jímž (podle jeho
obsahu) žádá o prodloužení lhůty k odstranění vady podání, by mohl soud bez
dalšího pominout. Byť proti usnesení o určení, prodloužení nebo neprodloužení
soudcovské lhůty není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.),
není důvodu netrvat na tom, aby se soud i k takovému návrhu procesně relevantně
(a vůči účastníku seznatelně) vyjádřil“. Procesně relevantním způsobem
vyjádřením soudu je jistě usnesení o návrhu na prodloužení lhůty, nikoli mlčení
soudu či pouhá odpověď na procesní návrh účastníka (přípis soudu). I podle
rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 827/98, jde o vadu řízení, která ovšem v dané věci
neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu (dnes) § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. V právě posuzované věci však o vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí, jde, neboť v případě, že by soud rozhodl o
návrhu žalované o prodloužení stanovené lhůty, t. j. o termínu, dokdy se
žalovaná musí nejpozději kvalifikovaněji vyjádřit k žalobě, nemuselo by dojít k
tomu, co se přihodilo v této věci. Kdyby totiž soud prvního stupně akceptoval
návrh žalované a usnesením stanovil konec lhůty na den pracovního klidu, nemohl
by rozhodnout tak, jak učinil, t. j. rozsudkem pro zmeškání, protože by pro
takové rozhodnutí nesporně nebyly splněny předpoklady uvedené v § 153a odst. 3
o. s. ř. Jestliže soud prvního stupně přípisem „poskytl žalované jí požadovaný
prostor“ k podání vyjádření k žalobě, neprovedl nic jiného, než že nesprávnou
formou akceptoval termín navržený žalovanou, čímž nahrazoval rozhodnutí, které
měl učinit formou usnesení. Nelze tedy dobře říci, že procesní lhůta k
provedení procesního úkonu navržená žalovanou a výslovně akceptovaná soudem
prvního stupně není lhůtou soudcovskou, na niž dopadá ustanovení § 57 o. s. ř. o počítání běhu lhůt. Proto tedy není správné rozlišovat situace, kdy soud o
lhůtě k provedení procesního úkonu rozhodne usnesením, a situace, kdy reaguje
přípisem nebo dokonce zůstane nečinný, a tak „fakticky návrhu vyhoví“, a s
těmito „situacemi pak spojovat rozdílné právní důsledky. Ostatně „poskytnutí
časového prostoru“ není nic jiného než poskytnutí doby vymezené alespoň jejím
koncem, tedy stanovením lhůty, resp. jejího konce. Žalovaná si sama sobě lhůtu
nestanovila, když podání z 24. 7. 2008 žádá (soud) o prodloužení lhůty do
uvedeného data, a to jistě v legitimním očekávání, že soud o její žádosti
rozhodne. Z výše uvedeného výkladu dovolacího soudu pro danou věc vyplývá, že žalovaná
vyjádření k žalobě podala včas a že právní posouzení věci odvolacím soudem tak
nebylo správné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2011
JUDr. František B a l á k
předseda senátu