22 Cdo 2192/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce I. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému RNDr. PhMr. J. D.,
zastoupenému advokátkou, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 297/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. dubna 2000, č. j. 19 Co 107/2000-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 575
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. B.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem z 27. 9.
1999, č. j. 17 C 297/97-57, uložil žalovanému, aby odstranil na své náklady
garáž postavenou na žalobcově pozemku parc. č. 86/2 v kat. území De., obec
P., do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc.
č. 86/2 v kat. území D. V katastru nemovitostí je žalovaný veden jako vlastník
garáže, kterou postavil na uvedeném pozemku v roce 1961, sice na základě
stavebního povolení a se souhlasem zmocněnce žalobce Z., avšak bez zřízení
práva stavby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že šlo o stavbu neoprávněnou
a žalovaný ani vydržením nenabyl právo odpovídající věcnému břemeni,
spočívající v právu užívat pozemek žalobce pro tuto stavbu. Proto poskytl
žalobci ochranu jeho vlastnického práva k pozemku podle § 152 zákona č.
141/1950 Sb., občanský zákoník, tak, že uložil žalovanému, aby stavbu garáže z
pozemku žalobce odstranil.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 12. 4. 2000, č. j. 19 Co
107/2000-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a poukázal na rozsudek soudu
prvního stupně z 12. 12. 1996, č. j. 18 C 75/96-46, který byl potvrzen
rozsudkem odvolacího soudu z 9. 6. 1997, č. j. 19 Co 326/97-68, a který nabyl
právní moci 17. 9. 1997. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se
žalobce vůči žalovanému domáhal určení, že je vlastníkem předmětné garáže,
vydání této garáže oproti zaplacení částky 32.000 Kč žalovanému jako zhodnocení
domu čp. 300, k němuž došlo přístavbou garáže. V tomto řízení dospěl soud k
závěru, že garáž, kterou žalovaný na pozemku žalobce v roce 1961 zbudoval, není
součástí ani příslušenstvím domu žalobce čp. 330, ale jde o samostatnou věc v
právním smyslu a dále že jde o stavbu neoprávněnou, neboť byla zřízena bez
práva stavby a žalovaný tak nenabyl vlastnictví ke garáži jejím zbudováním.
Protože však žalovaný postavil garáž na pozemku žalobce se souhlasem zmocněnce
žalobce a na základě stavebního povolení a do roku 1991 byl v dobré víře, že mu
garáž náleží, nabyl vlastnictví ke garáži vydržením k 1. 4. 1984, podle novely
občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Odvolací soud uzavřel, že
proto \"není možné usuzovat na to, že žalovaný je neoprávněným stavebníkem,
jehož stíhá povinnost odstranění stavby (§ 135c odst. l občanského zákoníku v
platném znění).\"
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z § 238 odst. l písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen \"OSŘ\") a uplatňuje dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Žalobce považuje za správný rozsudek soudu
prvního stupně, který vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR uveřejněného pod
č. 47 v časopise Soudní judikatura č. 5/1999. Ten totiž posuzuje vznik sporného
právního vztahu a nároky z něj vzniklé podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský
zákoník. Odvolací soud také odůvodnil změnu rozhodnutí soudu prvního stupně
dobrou vírou žalovaného, že mu garáž náležela, aniž uvedl, o jaké skutečnosti
se měla dobrá víra opírat. V rozporu s § 854 ObčZ pak odvolací soud uvažuje o
zhojení neoprávněnosti stavby. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Po dobu 39 let byl v dobré víře,
že mu garáž náleží, což bylo prokázáno již v předchozím řízení, vedeném mezi
účastníky ohledně garáže. Protože zákon připouští stav, že vlastník stavby je
odlišný od vlastníka pozemku, přísluší také žalovanému jako vlastníku stavby
ochrana jeho vlastnického práva.
Nejvyšší soud provedl řízení podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000
(hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), t.j. podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, a že v řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 237 odst. l OSŘ
ani k jiným vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek žalobce.
Žalobci lze přisvědčit, že nároky z neoprávněné stavby zbudované v roce 1961 je
třeba posuzovat podle tehdy platného občanského zákoníku, t. j. podle § zákona
č. 141/1950 Sb., jak to také vyplývá z R č. 36/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek.
Žalobce však přehlíží, že otázkou, zda stavba garáže, zbudovaná žalovaným na
jeho pozemku, byla stavbou neoprávněnou se již soud zabýval, a to v řízení
vedeném pod sp. zn. 18 C 75/96 soudu prvního stupně. V tomto řízení, byť to
není řečeno expressis verbis, soud dospěl k závěru, že z titulu neoprávněné
stavby podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. se jejím vlastníkem stal
vlastník pozemku, tj. žalobce, avšak že později jako oprávněný držitel stavbu
nabyl do vlastnictví vydržením k 1. 4. 1984. Výsledkem tohoto řízení byl
rozsudek, jímž byla žaloba na určení vlastnického práva žalobce k této garáži
zamítnuta. Jestliže bylo pravomocně rozhodnuto mezi týmiž účastníky o tom, zda
tu právo je či není, soud z takového rozhodnutí při rozhodování o žalobě na
plnění z téhož právního vztahu ve smyslu § 135 odst. 2 OSŘ vychází (k tomu
srov. R 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.). Pro daný případ to
znamená, že soud v této věci o odstranění stavby garáže vychází z toho, že
žalovaný nabyl vlastnictví ke garáži vydržením l. 4. 1984. Pokud soud v
předchozím řízení také dovodil, že z titulu neoprávněné stavby nabyl
vlastnictví ke stavbě žalobce, pak tím stavba ztratila charakter neoprávněné
stavby, neboť vlastníkem stavby a pozemku, na kterém se stavba nachází, se
stala jedna osoba. Jestliže žalovaný nabyl vlastnictví k této garáži vydržením
k l. 4. 1983, nabyl vlastnictví ke stavbě, která nebyla stavbou neoprávněnou.
Nelze proto ani uvažovat o jejím odstranění ve smyslu § 135c ObčZ, jak správně
uvedl odvolací soud.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy správný a dovolání bylo podle § 243b odst.
OSŘ zamítnuto.
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný a přísluší mu proto podle § 243b odst.
3, § 224 odst. l, § 151 odst. l a § 142 odst. l OSŘ náhrada nákladů řízení.
Ty jsou dány odměnou zástupce a náhradou hotových výdajů advokáta. Při jejich
určení vycházel dovolací soud podle odst. l hlavy první části dvanácté zákona
č. 30/2000 Sb. z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady představují odměnu advokáta
za jeden úkon - vyjádření k dovolání v částce 500 Kč a paušální náhradou
hotových výdajů 75 Kč (§ 7, § 9 odst. l, § 11 odst. l písm. g), § 12 odst. 4, §
13 odst. 3 uvedené vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2001
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu