22 Cdo 2193/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Davidem Havlíkem ve věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Kladně, Váňova 3180, proti žalovaným 1) J. K., 2) H. O., oběma zastoupeným JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1) EKOFRUKT Slaný, spol. s r. o. se sídlem ve Slaném, Trojanova 1566, IČO 46348581, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 296/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. 20 Co 615/2012-672, takto: Záhlaví rozsudku Nevyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2014, č. j. 28 Cdo 2193/2013–723, se opravuje tak, že namísto č. j. 28 Cdo 2193/2013-723, má být správně uvedeno „č. j. 22 Cdo 2193/2013-723“.
Vzhledem k tomu, že v záhlaví rozsudku Nevyššího soudu České republiky ze dne 17 prosince 2014, č. j. 28 Cdo 2193/2013–723, došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající v chybném uvedení č. j. 28 Cdo 2193/2013-723, namísto správného „č. j. 22 Cdo 2193/2013-723“, vydal dovolací soud podle § 164 a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu toto opravné usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
Mgr. David Havlík předseda senátu
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, kterou nelze považovat za dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Nezabýval se namítanou konverzí právního úkonu „ve vztahu k dohodě o vypořádání SJM“, jelikož se jedná o nepřípustné uplatnění „nové skutečnosti v dovolacím řízení“. Souhlasil i s postupem soudu prvního stupně při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k jednotlivým nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, ve kterém uplatňují jeho přípustnost odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která dosud nebyla vyřešena na straně jedné, na straně druhé byla řešena rozdílně oproti do té doby běžné soudní praxi“. Mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a označují následující právní otázky: „zda účastníci smlouvy o zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem uzavírané po uplynutí 3 let od zániku společného jmění manželů uzavřou smlouvu o zrušení spoluvlastnictví platně v případě, že jimi uzavřená smlouva má všechny náležitosti smlouvy o zrušení podílového spoluvlastnictví, avšak z neznalosti věci smlouvu označí jako smlouvu o zrušení a vypořádání společného jmění manželů“, a „zda dovolání se konverze právního úkonu ve smyslu ustanovení § 41a odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších novelizací, je právním úkonem či obecnou skutečností, které je možné se dovolat pouze v průběhu řízení před soudem I.
stupně“. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst.
3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 10.
dubna 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatelé především namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil neplatnost „dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů“ ze dne 28. července 2000, jestliže „smlouva má všechny náležitosti smlouvy o zrušení podílového spoluvlastnictví“ a smluvní strany pouze „z neznalosti věci smlouvu označí jako smlouvu o zrušení a vypořádání společného jmění manželů“. Takto vymezenou právní otázku dovolací soud dosud výslovně neřešil a shledal proto dovolání přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. Odvolací soud při posuzování označené dohody uzavřel, že ji „nelze považovat za dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem“, že je „jednoznačným projevem jejich vůle směřující k vypořádání společného jmění manželů a nikoli zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem“, že „účastníci dohodu uzavírali s tím, že jejich společné jmění zaniklo rozvodem manželství a v dohodě se dohodli o veškerém majetku a majetkových hodnotách, které zahrnuli do společného jmění manželů, konkrétně o tom, komu z nich, které věci a hodnoty připadají a v závislosti na rozdělení majetku se pak dohodli o finančním vypořádání, kdy vycházeli z toho, že oba získávají věci a majetkové hodnoty ve stejné výši a nebudou si proto vyplácet žádnou finanční náhradu na vyrovnání hodnoty podílů“, že „jde tedy zcela jednoznačně – nejen podle označení, ale i podle obsahu – o dohodu o vypořádání SJM podle § 149 obč. zák., v níž účastníci projevili svoji shodnou vůli vypořádat si konkrétním způsobem veškerý movitý a nemovitý majetek, který zahrnovali do SJM a společnou majetkovou hodnotu – práva a povinnosti k členskému podílu v družstevním bytu“. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle zjištění odvolacího soudu byla obsahem dohody dispozice s majetkovými kusy, které v minulosti tvořily součást bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného. Tito účastníci s nimi byli oprávněni volně disponovat, a to bez ohledu na to, zda ještě tvořily součást jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví či nikoliv. I poté, co došlo k vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů na základě zákonné domněnky podle § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. července 1998, mohli se účastníci dohodnout o dalším vlastnictví věcí, které je tvořily; mohli tedy mezi sebou „vypořádat“ (ve skutečnosti nově stanovit) vlastnictví k majetkovým položkám, které byly stále společné (byly v jejich podílovém spoluvlastnictví), i k položkám, které byly v důsledku zákonné domněnky ve výlučném vlastnictví jednoho z nich. Taková komplexní dohoda proto nemůže být bez dalšího v rozporu se zákonem, dobrými mravy ani zákon obcházet (§ 39 obch. zák.). Konečně ani odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuvedl, z jakého zákonem předvídaného důvodu shledal dohodu neplatnou. Neplatnost dohody nemůže způsobit ani ta skutečnost, že účastníci jednotlivé majetkové kusy vypořádávali jako součást zaniklého společného jmění, i když objektivně již bylo jejich bezpodílové spoluvlastnictví vypořádáno na základě zákonné domněnky. Stále totiž rozhodovali o vlastnickém právu k věcem a jiným majetkovým hodnotám, se kterými byli oprávněni disponovat, ať už jako podíloví spoluvlastníci nebo jako vlastníci výluční. Jestliže přitom jednali v právním omylu o existenci nevypořádaného společného jmění, uvádí k tomu dovolací soud následující: Podle ustanovení § 49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Omyl ve vůli je právně významným, tj. má za následek neplatnost právního úkonu jen tehdy, jestliže právní úkon učinila jednající osoba v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro učiněný právní úkon rozhodující (podstatný) a bez níž by k právnímu úkonu, jaký je uzavřen, nedošlo, a osoba, které byl učiněný právní úkon určen, tento omyl buď vyvolala (např. uvedením nepravdivé skutečnosti, která byla rozhodující pro jednání druhé strany), anebo jej sice nevyvolala, avšak o omylu v době učinění právního úkonu věděla či vědět musela (muselo jí to být – objektivně vzhledem k okolnostem případu posuzováno – zřejmé), a vzdor tomu druhou stranu na omyl neupozornila. Omyl je u právního úkonu rozhodující (podstatný), a tudíž činí právní úkon neplatným, týká-li se jeho právního důvodu (tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), jeho předmětu (a to buď totožnosti předmětu, anebo podstatné vlastnosti předmětu), osoby, popř. některé jiné skutečnosti, která byla pro učinění právního úkonu podle projevené vůle subjektu. Neplatnost právního úkonu je v těchto případech § 49a omezena s ohledem na právní jistotu občanskoprávního styku pouze na rozhodující (podstatný) omyl (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz, nebo Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 436). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014 Mgr. David Havlík předseda senátu