22 Cdo 2205/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce J. P., družstva, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 139/2001, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 26 Co
134/2005-118, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy
č. p. 26 v obci J., postavené na pozemku parc. č. 99, jehož vlastníkem je
žalovaná a k němuž má žalobce právo trvalého užívání. Budovu č. p. 26 nabyl za
úplatu právní předchůdce žalobce hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví
národního majetku z 25. 9. 1974. Právo trvalého užívání ve smyslu § 70
hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.) bylo k předmětnému stavebnímu
pozemku zřízeno právnímu předchůdci žalobce dohodou o odevzdání národního
majetku do trvalého užívání, uzavřenou mezi ním a ONV v P. dne 19. 7. 1974. Poté ONV v P. vydal rozhodnutí o povolení stavby prodejny smíšeného zboží v
budově č. p. 26 v obci J. Dne 6. října 2003 uzavřel žalobce a Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových smlouvu o převodu pozemku parc. č. 99 v
obci a kat. území J. za kupní cenu 7 437,- Kč s odkazem na § 60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích. Uzavření této smlouvy Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových schválilo Ministerstvo financí 11. 3. 2004. Řízení o povolení
vkladu do katastru nemovitostí podle smlouvy ze 6. 10. 2003 bylo příslušným
katastrálním úřadem přerušeno do pravomocného skončení souzené věci. Soud
prvního stupně na podkladě uvedených zjištění dospěl k závěru, že žalobce má
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přestože mezi účastníky 6. 10. 2003 došlo ohledně sporného pozemku k uzavření smlouvy o jeho převodu, neboť
žalobce tvrdí, že je vlastníkem pozemku ze zákona, neboť jej nabyl v souladu s
ustanovením později zrušeného ustanovení § 879c ObčZ, což žalovaná popírá. Podle ustanovení § 879c odst. 1 Občz ve znění po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb., jež nabyla účinnosti 1. 7. 2000, právo trvalého užívání pozemku
podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou
nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání
zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s
provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto
zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na
vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Podle §
879c odst. 4 ObčZ ve stejném znění pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo
toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě
jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke změně práva podle odstavce 1
nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty
jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Citované ustanovení § 879c ObčZ
bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., který nabyl účinností 30. 6. 2001, tedy
dříve než mohla uplynout lhůta jednoho roku uvedená v odstavci 4 uvedeného
ustanovení. K návrhu soudu prvního stupně plénum Ústavního soudu nálezem z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů České republiky
(dále jen Sbírky zákonů) pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, zrušil část druhou zákona č.
229/2001
Sb., nazvanou \"Změna občanského zákoníku čl. II\" (a tedy i § 879c ObčZ), dnem
31. prosince 2004. Soud prvního stupně pak konstatoval, že podstatou dané věci
je „právní posouzení toho, zda ustanovení § 879c odst. 1, 4 občanského zákoníku
… je součástí nyní platné právní úpravy“ a s odkazem na uvedený nález Ústavního
soudu se postavil na stanovisko, že ustanovení § 879c ObčZ, zrušené zákonem č.
229/2001 Sb., „je skutečně platnou součástí právního řádu“, neboť „zrušení
derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. neznamená, že by nedošlo k
,rehabilitaci´ ustanovení § 879c až e) občanského zákoníku“ Na základě § 879c
ObčZ tedy žalobci k předmětnému pozemku vlastnické právo vzniklo a smlouva
uzavřená mezi účastníky 6. října 2003 je absolutně neplatná.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
18. května 2005, č. j. 26 Co 134/2005-118, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil s úpravou, že označený pozemek je zapsán v katastru nemovitostí na
listu vlastnictví č. 60000. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho
právním posouzením věci. Uvedl, že žalobce, který byl nositelem práva trvalého
užívání předmětného pozemku, jež bylo zřízeno jeho právnímu předchůdci podle §
70 hospodářského zákoníku, a na němž se nachází budova č. p. 26 v jeho
vlastnictví, po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon o
vlastnictví bytů a některé další zákony, požádal příslušný státní orgán ve
lhůtě stanovené § 879c odst. 4 ObčZ o změnu práva trvalého užívání na
vlastnictví. Poté předpokládal, že uplynutím lhůty jednoho roku ode dne
účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2001, dojde ke změně jeho
právního postavení z uživatele předmětného pozemku na jeho vlastníka. Právní
účinek předvídaný § 879c ObčZ však byl vyloučen zákonem č. 229/2001 Sb., který
jeden den před uplynutím lhůty stanovené k přeměně práva trvalého užívání v
právo vlastnické §§ 879c až 879e zrušil. S poukazem na odůvodnění nálezu
Ústavního soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, odvolací soud uzavřel, že k
1. 1. 2005 došlo k plné „rehabilitaci“ § 879c ObčZ. „Pokud došlo k úplnému
oživení § 879c až § 879e ObčZ a obnovení stavu jimi založeného, nelze dospět k
jinému závěru, než že veškeré právní úkony, k nimž v mezidobí došlo a jež jsou
s uvedeným stavem v rozporu, jsou absolutně neplatnými a jako takové
nezpůsobilými přivodit změnu v právních vztazích.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu spatřuje jednak v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu z 9. 3. 2004, vyhlášeném pod č. 278/2004 Sb., na existenci § 879c až 879e ObčZ a
jejich použitelnost na právní poměry žalobce, jednak v posouzení vztahu
citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001
Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla, s tím, že tyto právní otázky
dovolacím soudem dosud nebyly řešeny. Uvedla, že nález Ústavního soudu z 9. 3. 2004 se dnem 31. prosince 2004 stal vykonatelným a závazným pro všechny orgány
i osoby. Nálezy Ústavního soudu však mohou obecně působit pouze do budoucnosti. Otázka, zda se následkem zrušení zrušovacích ustanovení již jednou platně
zrušená ustanovení § 879c až 879e ObčZ opět stanou součástí platného
občanského zákoníku, souvisí s možností Ústavního soudu vystupovat jako
pozitivní zákonodárce. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/01, publikovaný pod č. 95/2002 Sb. zákonů, v jehož odůvodnění
Ústavní soud „tuto svoji roli vyloučil a potvrdil, že k faktickému
konstituování nové úpravy formou „oživování“ předpisu již dříve zrušeného
nemůže dojít“. Žalovaná je toho názoru, že zrušení derogačních ustanovení
zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek „oživení“ původně zrušených ustanovení
občanského zákoníku, ale nadále má být postupováno pouze podle aktuálně platné
právní úpravy. Žalobce se podle žalované nemohl stát vlastníkem sporného
pozemku ve smyslu § 879c odst. 1 a 4 Ob4Z v platném znění. Žalovaná dále
vznášela námitky nesprávného právního posouzení věci i pro případ „akceptace
závěru Ústavního soudu ve směru ,oživení´ předmětných ustanovení občankého
zákoníku“. Namítla, že v současné době již neexistují právní vztahy, které
aplikaci předmětných ustanovení občanského zákoníku podmiňovaly, protože k 30. 6. 2001 ze zákona definitivně zanikly ty právní vztahy, které ještě po 1. 1. 2001 u právnických osob, na které se vztahoval § 879c a násl ObčZ, kvůli
speciální úpravě dále přetrvávaly a do 30. 6. 2001 nezanikly jiným způsobem. Úpravu právního režimu těchto dodatečně zaniklých vztahů trvalého užívání
zajistil zákon č. 229/2001 Sb., který ve své části IV zůstal nálezem Ústavního
soudu nedotčen. „Současná aplikace § 879c a násl. ObčZ z důvodu konkrétního
data, kdy mělo ke změně užívacích vztahů ve vlastnické původně dojít, je však
zcela vyloučena. Stanovený den 1. července 2001 totiž nenávratně minul a
„oživená“ ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se právo
trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tedy žalobce neměl
pozemek v trvalém užívání. Nemohlo tedy dojít u žalobce ke vzniku vlastnického
práva k pozemku.“ Poukázala na § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, s tím, že do právních vztahů vzniklých v mezidobí před zrušením právního
předpisu nemohou žádná dodatečně „oživená“ ustanovení zasahovat. Současný
veřejný zájem je na tom, aby zásadní nerovnosti, založené nikoli zákonem č.
229/2001 Sb., ale především zákonem č. 103/2000 Sb. a § 879c a násl. ObčZ,
nebyly ještě více prohlubovány. Podle názoru žalované nemá žalobce na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, když mezi účastníky ohledně sporného
pozemku došlo k uzavření platné kupní smlouvy a žalobce se má stát na jejím
podkladě jeho vlastníkem vkladem do katastru nemovitostí. Navrhla, aby dovolací
soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí soudů obou
stupňů jsou po stránce skutkové i právní zcela správná. Podle názoru žalobce
zrušení jakéhokoliv právního ustanovení automaticky znamená, že začíná opětovně
platit to ustanovení, které daný problém upravovalo předtím. Na § 879c a násl.
ObčZ je třeba pohlížet tak, jako by nebyl nikdy zrušen, pouze v době od 30. 6.
2001 do 31. 12. 2004 existovala právní překážka realizace. „Dnem 31. 12. 2004
tato překážka odpadá a lhůty běží dál“. Pokud žalobce uplatnil u žalované
nárok, nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku 31. 12. 2004. Nesouhlasí s
názorem žalované, že právní vztahy vzniklé v mezidobí do vyhlášení nálezu
Ústavního soudu nemohou být zasaženy žádnými dodatečně „oživenými“
ustanoveními. Poukázal na to, že vydáním protiprávního zákona byl ve svých
právech poškozen a náprava může být dosažena jen obnovením právního postavení
ve smyslu § 879c ObčZ. K transformaci práva trvalého užívání pozemku na
výpůjčku uvedl, že trvalé užívání jako časově neomezený institut se zákonem
vymezenými důvody zániku, nemůže být přeměněno na výpůjčku podle § 659 ObčZ,
která je dvoustranným smluvním vztahem, časově omezená. Žalobce má naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, protože je pro něho důležité znát skutečný
nabývací titul vlastnictví k pozemku, zda jeho vlastnictví vyplývá ze zákona či
ze smlouvy. Mimo to rozhodnutí soudu bude podkladem pro vrácení kupní ceny za
pozemek, kterou již žalované zaplatili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam a je tak přípustné podle § 237 odst. 1, odst.
3 OSŘ, poněvadž dovolací soud se dosud nezabýval otázkou účinků nálezu
Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 278/2004 ve Sbírce zákonů.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování
vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je
oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou
mezinárodní smlouvou.
Podle názoru dovolacího soudu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky
(dále jen Ústava) ve své části před středníkem vyjadřuje bezpodmínečnou
povinnost soudu řídit se prameny práva zde uvedenými, t. j. zákonem a
mezinárodní smlouvou, pokud se stala součástí českého právního řádu. Tuto
zásadu lze vyjádřit i tak, že soudce je při rozhodování vázán tou částí
právního řádu, která má právní sílu nejméně zákona – viz Pavlíček V., Hřebejk
J. Ústava a ústavní řád České republiky, Linde Praha 1998, s. 322. Ustanovení
čl. 95 odst. 1 Ústavy lze tedy vykládat šířeji než doslovně tak, že nevylučuje
vázanost soudu jinými prameny práva, než jsou ty v něm výslovně uvedené.
Z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, které lze považovat za ustanovení, jež je
ve vztahu k čl. 95 Ústavy ustanovením speciálním (shodně Mikule V., Sládeček V.
O závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, Bulletin advokacie č. 8/1996, s. 44)
lze dále dovodit, že pro soud jako jeden z orgánů státu mohou být za blíže
nevymezených předpokladů závazná i vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu.
Článek 95 odst. 1 Ústavy tedy nevylučuje ani jiné případy nutnosti soudu řídit
se jiným v něm nejmenovaným právním zdrojem, nedovodí-li existenci okolnosti,
pro kterou daný zdroj závazný není – srov. Kühn Z. K otázce závaznosti
rozhodnutí ústavního soudu, Právník 9/2001, s. 860. V souzené věci pak
konkrétně jde o řešení otázky rozsahu závaznosti obecných soudů, včetně soudu
Nejvyššího jako soudu dovolacího, nálezem Ústavního soudu vyhlášeného pod č.
278/2004 ve Sbírce zákonů.
Není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle § 70
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jímž byla dnem 31. prosince
2004 zrušena Část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná „Změna občanského
zákoníku čl. II.“, je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy bezpodmínečně vázán nejen
on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní
soud v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zasáhl do právního řádu České
republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro
jejich rozpor s ústavním pořádkem. Vykonatelnost uvedeného nálezu,
publikovaného ve Sbírce zákonů částce 89 ročníku 2004, rozeslané 5. 5. 2004,
pak v souladu s § 58 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nastala dnem 31. 12. 2004.
Tímto výrokem je soud vázán i ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť nálezy
tohoto druhu, které se podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/1999 Sb., o
Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve spojení s § 57 odst. 1 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb. vyhlašují ve Sbírce zákonů, jsou nadány právní silou
nejméně zákona. Síla uvedené intenzity je dána již tím, že těmto nálezům Ústava
dovoluje zákony rušit. Ostatně právě v případech, kdy Ústavní soud ruší
ustanovení zákona, je považován za tzv. negativního zákonodárce.
Dovolací soud je dále toho názoru, že je obecně vázán i tzv. nosnými
důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, t. j. tou částí jeho odůvodnění, ze
které je zřejmý právní názor Ústavního soudu a důvody, jež tento soud vedly
právě k uvedenému rozhodnutí (srov. § 57 odst. 2 věta prvá zákona č. 182/1993
Sb.). Zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. V daném případě taková právní věta
(věty) zní takto:
„Novela občanského zákoníku provedená částí druhou čl. II zákona č. 229/2001
Sb. porušila jeden ze základních principů právního státu, a to princip právní
jistoty a důvěry v právo, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Tím, že zákonodárce změnil pravidla prakticky den před uplynutím lhůty
stanovené pro nabytí práva, rezignoval na svou morální povinnost jít příkladem
v respektování práva.
Zásah zákonodárce vykazuje silné znaky svévole. Takový postup narušuje důvěru v
právo, která je jedním ze základních atributů právního státu. Postup
zákonodárce neodpovídal základním principům právního státu, mezi které patří
zásada předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a zásada jeho vnitřní
bezrozpornosti.
Shora popsaným postupem zákonodárce došlo rovněž k porušení čl. 1 Dodatkového
protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dotčené
subjekty totiž, v souladu s právní úpravou zakotvenou v § 879c občanského
zákoníku, od 1. července 2000 až do 30. června 2001 předpokládaly, že jim
nazítří, tj. 1. července 2001, vznikne vlastnické právo k pozemkům, které až
dosud trvale užívaly.
Napadená novela změnila rovnost dotčených subjektů, která trvala až do 30. 6.
2001, v nerovnost mezi jednotlivými skupinami těchto subjektů. Tato nerovnost
neodpovídá žádnému veřejnému zájmu. Zájem na zvýhodnění jedné skupiny subjektů
a současné znevýhodnění skupiny druhé za situace, kdy všechny subjekty stály na
stejné startovací čáře, stanovené ustanovením § 879c občanského zákoníku,
takovýmto veřejným zájmem být nemůže. Takto zaváděnou nerovnost, o níž nelze
konstatovat, že by odpovídala veřejnému zájmu, hodnotí Ústavní soud jako
porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, vyjadřujícího zásadu rovnosti
v právech.“
Dovolací soud je vázán právě citovanými právními závěry odůvodnění nálezu
Ústavního soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, o nesouladu části druhé
zákona č. 229/2001 Sb. s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o
ochraně lidských práv a základních svobod, s článkem 1 odst. 1 Ústavy ČR a s
článkem 1 Listiny základních práv a svobod, vyjádřené či shrnuté v právních
větách uvozujících publikaci daného plenárního nálezu ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu; dovolacímu soudu nejsou známy žádné okolnosti, které
by mohly ospravedlnit jejich odmítnutí. K otázce vázanosti odůvodněním nálezu
Ústavního soudu srovnej mimo jiné: Klokočka V. Úloha Ústavního soudu při
kontrole ústavnosti soudní činnosti, příloha Právního rádce č. 9/1998, s. VII,
a Štěpán J. Přezkoumávání soudních rozhodnutí Ústavním soudem, Bulletin
advokacie č. 9/1998, s. 21-22.
Dovolací soud má však za to, že další část odůvodnění daného plenárního
nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku „ožívání předpisu již dříve zrušeného“,
nepatří do jeho nosné části. Vypuštění této části nazývané obiter dictum z
odůvodnění nálezu by z něj nečinilo nález nepřezkoumatelný, resp.
nepochopitelný, pro nedostatek důvodů. Touto částí odůvodnění Ústavní soud
nesděluje důvody, které jej vedly ke zrušení části zákona č. 229/1991 Sb., ale
nad rámec úvah, proč jsou zrušovaná ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem,
domýšlí důsledky svého rozhodnutí z podnětu navrhovatele uvedeného v jeho
návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení uvedeného zákona.
Nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 95/2002 Sb. zákonů nezaložil ani
vázanost nalézacího soudu v dané věci ve smyslu analogie k ustanovení § 226
OSŘ, podle kterého bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu
řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu – k tomu
viz nález Ústavního soudu ze dne 14. února 1996, sp. zn. II.ÚS 156/95,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 5 pod č.
9/1996 a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. října 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02,
publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 28 pod č.
35/2002. Vázanost soudu rozhodnutím tohoto druhu totiž přichází v úvahu v
případech rozhodnutí vydaných v řízení o ústavních stížnostech podle druhého
oddílu druhé hlavy části druhé zákona č. 182/1993 Sb. a v dané věci šlo o
rozhodnutí vydané v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle
prvého oddílu druhé hlavy části druhé zákona č. 182/1993 Sb. v době ještě před
rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé. Ústavní soud citovaným nálezem
žádné soudní rozhodnutí nezrušil.
Zmíněné obiter dictum v posledně zmíněném nálezu konkrétně představují dva
odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, jež znějí takto:
„V řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní
zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko
derogovat. (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 - publikovaný pod č. 95/2002 Sb.).
Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho \"vyřazení\"
z právního řádu České republiky a nikoliv k faktickému konstituování nové
úpravy formou \"ožívání\" předpisu již dříve zrušeného.
V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č.
229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn Pl.
ÚS 5/1994 - publikovaný pod č. 8/1995 Sb. zákonů. V uvedeném nálezu Ústavní
soud zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon
č. 141/1961 Sb. , o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného
zákona vypustil z trestního řádu ustanovení § 324, který upravoval rozhodování
o změně způsobu výkonu trestu. Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198
zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek \"rehabilitaci\" ustanovení § 324
trestního řádu, které je jeho součástí až do těchto dnů. Lze tedy přisvědčit
názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se
obnoví stav založený ustanoveními § 879c , § 879d a § 879e ObčZ.“
Z obsahu citované části odůvodnění daného nálezu vyplývá, že nebyla nezbytná
pro odůvodnění zrušení výše uvedených ustanovení zákona a že Ústavní soud se
zde, nad rámec předchozích pro vlastní rozhodnutí nosných úvah, zabývá
správností názoru navrhovatele (soudu prvního stupně) jaká ustanovení zákona
budou na daný spor aplikována v případě, že jeho návrhu Ústavní soud vyhoví.
Dovolací soud má za to, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně
vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako
práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a
svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn
přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se
ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky
účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné
právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k
judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné.
Rozhodnutí soudů vynesená v nalézacím řízení jsou tak v souladu s právním
názorem Ústavního soudu, pokud uvedl: „V řízení o kontrole norem vystupuje
Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě
vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. (viz nález sp.
zn. Pl. ÚS 21/01 - publikovaný pod č. 95/2002 Sb.). Proto také zrušením
napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho \"vyřazení\" z
právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování
nové úpravy formou \"ožívání\" předpisu již dříve zrušeného.
V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení
zákona č. 229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález
sp. zn. Pl. ÚS 5/1994 - publikovaný pod č. 8/1995 Sb. V uvedeném nálezu Ústavní
soud zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného
zákona vypustil z trestního řádu ustanovení § 324, který upravoval
rozhodování o změně způsobu výkonu trestu. Zmíněná derogace derogačního
ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek \"rehabilitaci\"
ustanovení § 324 trestního řádu, které je jeho součástí až do těchto
dnů. Lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl.
II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními § 879c, §
879d a § 879e ObčZ.“
Ústavní soud též konstatoval: „Tato skutečnost by ovšem měla za následek vznik
značné právní nejistoty nejenom v právech subjektů, na které se vztahoval
režim § 879c až § 879e ObčZ, ale i u práv třetích osob. Proto Ústavní soud
odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do
31. 12. 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně
dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“. Z uvedeného je zřejmé, že
zrušení zmíněného ustanovení se nemohlo dotknout práv třetích osob, které v
době jeho platnosti vlastnické právo k předmětným věcem nabyly; o to však v
dané věci nešlo.
Dovolací soud pro úplnost podotýká, že dovolací námitka nedostatku naléhavého
právního zájmu žalobce na jím podané žalobě není opodstatněná. Žalobce takový
zájem má, což je dáno již tím, že uplatnil svá tvrzení o právním důvodu, na
jehož základě měl vlastnictví k předmětnému pozemku nabýt. Toto tvrzení
žalovaná strana neakceptovala a žalovaný není jako vlastník předmětného pozemku
zapsán v katastru nemovitostí.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2006
JUDr. Jiří Spáčil,
v.r.
předseda senátu