22 Cdo 2211/2000

22 Cdo 2211/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci

žalobkyně J. J., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1/ Ing. L. K. a 2/ M.

K., zastoupeným advokátkou, o ochranu vlastnického práva a o určení

vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí

pod sp. zn. 12 C 85/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v

Ostravě ze dne 28. února 2000, čj. 10 Co 483/99-249, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího

řízení částku 950,- Kč k rukám JUDr. R. V. do tří dnů od právní moci tohoto

rozsudku.

Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost odstranit z

pozemkové parcely č. 1925 v katastrálním území H. B. dřevěnou chatu s kamennou

podezdívkou č. 0197 a 13 ovocných stromů. Žalovaní se ve stejném řízení

domáhali určení, že v jejich společném jmění jsou nově vzniklé pozemkové

parcely č. 2507 a č. 1925/3 ve stejném katastrálním území, které vznikly

oddělením z pozemkové parcely č. 1925. Šlo o to, že žalovaní měli chatu

postavenu na pozemku, který podle katastru nemovitostí měla vlastnit žalobkyně,

přičemž na tuto skutečnost se přišlo v roce 1990; obě strany se domáhaly

ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k pozemku, na kterém chata stojí, a

k pozemku spolu s chatou užívanému.

Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud

prvního stupně“), rozsudkem ze dne 12. února 1999, čj. 12 C 85/93-197, výrokem

I. zamítl žalobu, „aby žalovaní byli povinni z parcely č. 1925, která je

zapsána v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu V., pracoviště V. M. na LV

č. 1349, pro obec a katastrální území H. B., odstranit dřevěnou chatu s

kamennou podezdívkou č. 0197 a dále odstranit z tohoto pozemku 13 kusů ovocných

stromů, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku“, výrokem II. určil, „že

parcela č. 2507 - zastavěná plocha o výměře 43 m2 a parcela č. 1925/3 - les o

výměře 1022 m2, v katastrálním území H. B., nově vzniklé na základě

geometrického plánu ze dne 14. 8. 1998, č. 1382-19/98, který vyhotovil soudní

znalec ing. B. T. a potvrdil Katastrální úřad ve V. dne 25. 8. 1998 pod č.

1001/98, z původní parcely č. 1925 - les o výměře 5309 m2 v katastrálním území

H. B., jsou ve společném jmění manželů ing. L. K. a M. K.“, a rozhodl o

nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnictví

pozemkové parcely č. 1925 - les o výměře 5309 m2 v katastrálním území H. B.

jako dědička po svých rodičích, a to polovinu po otci V. S., zemřelému 11. 3.

1961 a polovinu po své matce H. S., zemřelé 11. 11. 1997. Žalovaní se stali

vlastníky srubového domku č. 196 (nyní č. 0197) na stavební parcele č. 279 a

pozemkových parcel č. 1927 - louka a č. 1228 - neplodná půda ve stejném

katastrálním území na základě kupní smlouvy uzavřené s V. P. 10. 12. 1968. Z

geometrického plánu vypracovaného znalcem 18. 6. 1994 vyplynulo, že srubový

domek č. 0197 se nachází na části pozemkové parcely č. 1925 a nikoliv na

pozemkové parcele č. 279. Znalec k pokynu soudu prvního stupně vypracoval

geometrický plán s oddělením části pozemkové parcely č. 1925, kopírující

přírodní hranice pozemku v terénu se zaměřením polohy srubového domku č. 0197.

Z původní pozemkové parcely č. 1925 oddělil parcelu č. 2507 jako zastavěnou

plochu o výměře 43 m2 s chatou č. 0197 a parcelu č. 1925/3 o výměře 1022 m2.

Soud prvního stupně poté s odkazem na § 1453 a násl. obecného zákoníku

občanského z roku 1811 (OZO) a na ustanovení týkající se institutu vydržení

vlastnického práva v zákonech č. 141/1950 Sb., č. 40/1964 Sb., č. 131/1982 Sb.

a č. 509/1991 Sb., uzavřel, že od roku 1889 do roku 1991, kdy byla pozemková

parcela č. 1925 geometricky zaměřena, žalovaní a všichni jejich právní

předchůdci předmětnou pozemkovou parcelu ve sporné části užívali ve stejném

rozsahu a v dobré víře jako vlastní, a proto žalovaní vlastnické právo k ní za

výjimečných okolností určených „nezměnitelně a nezaměnitelně určenou

samostatnou konfigurací terénu v dané lokalitě“ vydrželi, a to již podle OZO.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února

2000, čj. 10 Co 483/99-249, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o

nákladech řízení a vyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a po

doplnění dokazování dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že

právní předchůdci žalovaných vydrželi vlastnické právo k předmětným pozemkům o

v rozsahu, jak byly znaleckým posudkem v geometrickém plánu zobrazeny; k

vydržení došlo v roce 1953. Vlastnické žalobě proto nebylo možno vyhovět.

Vyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání k posouzení otázky vydržení

vlastnického práva, neboť ve vztahu k dané konkrétní věci jde o otázku zásadně

právně významnou; odvolací soud nekonkretizoval právní otázky, které by v

dovolacím řízení měly být řešeny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož

přípustnost opírá o § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 občanského soudního

řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen

„OSŘ„), a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ.

Namítá, že odvolací soud nesprávně vycházel ze skutkových zjištění, která

neměla oporu v provedeném dokazování, neboť vzal za prokázané, že svědecké

výpovědi svědčí o skutečnosti, že žalovaní nabyli vlastnické právo ke sporným

nemovitostem vydržením, přičemž správně nezhodnotil výpověď svědka J. M. Pokud

jde o otázku vydržení vlastnického práva, soud nevzal v úvahu že žalovaní

uvedli, že nemovitost žalobkyně užívali v omylu, a že si nezjistili, kudy vede

hranice jejich nemovitostí; je tedy otázkou, zda je splněna podmínka dobré víry

ve smyslu § 134, § 129 a § 130 ObčZ. Dále namítá, že lze vydržet vlastnické

právo k celé věci, nikoliv její části či součásti. Pokud soud uvedl, že

podmínky pro vydržení práva byly splněny k části pozemku proto, že byla určena

samotnou její konfigurací v terénu v dané lokalitě, pak s takovým závěrem

nesouhlasí. Odvolací soud nedostatečně chránil vlastnické právo žalobkyně ve

smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, když jako silnější dovodil nutnost

ochrany držby, která nejenže nebyla realizována v dobré víře, ale netrvala ani

zákonem stanovenou dobu, když se odvolací soud nevypořádal s tím, že od 1. 4.

1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., do jeho novelizace provedené

zákonem č. 131/1982 Sb., účinným od 1. 4. 1983, nebylo možno vlastnické právo k

nemovitostem vydržet, a pokud tato novela upravovala v § 135a institut

vydržení, pak šlo toliko o věci, které mohly být v osobním vlastnictví a

nemohlo jít o lesní pozemek, k němuž k 18. 9. 1980 bylo zřízeno užívací právo

ve prospěch JZD S. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neposkytlo ochranu

vlastnického práva žalobkyně ani podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod,

ani podle § 123, § 124 a § 126 odst. 1 ObčZ. Držba žalovaných nebyla oprávněná

i proto, že je vyloučeno, že by si nevšimli, že užívají větší výměru pozemku,

než jakou koupili od V. P. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího

soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaní uvádějí, že s ohledem na všechny

okolnosti věci jde v daném případě o klasický případ vydržení vlastnického

práva ke sporné nemovitosti. Odkazují na skutková zjištění soudů včetně

zvláštnosti případu daného konfigurací terénu a na správné právní závěry.

Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů

platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle

OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že

dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 OSŘ, že jsou uplatněny dovolací

důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další

náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241

odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není

důvodné.

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání. Dovolatelka opírá

přípustnost nejen o § 239 odst. 1 OSŘ, ale i o § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ,

podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl

jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem

odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Smyslem tohoto ustanovení

je zajistit přípustnost dovolání i v případě, že soud prvního stupně měl na věc

jiný právní názor než soud odvolací, nicméně tu není rozdílnost jejich

rozhodnutí, neboť soud prvního stupně musel v důsledku závazného právního

názoru odvolacího soudu, vysloveného v předchozím odvolacím řízení v téže věci

o stejném předmětu řízení, rozhodnout v souladu s právním názorem odvolacího

soudu. V takovém případě totiž není dána přípustnost dovolání podle § 238 odst.

1 písm. a) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Smyslem §

238 odst. 1 písm. b) OSŘ není tedy připustit dovolání proti jakémukoliv

rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně,

jehož výrok byl formulován jinak než výrok jeho předchozího rozhodnutí,

zrušeného odvolacím soudem. V tomto ustanovení jde o připuštění dovolání v

případě, že soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu,

vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně stanovil jejich

práva a povinnosti, odlišným způsobem (přiměřeně lze použít R 52/1999 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek). Právním názorem odvolacího soudu je názor na

to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní

předpis vyložen. Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 238 odst. 1

písm. b) OSŘ nejsou pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu

prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o

tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto

právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak

má věc v novém rozsudku rozhodnout.

V dané věci dne soud prvního stupně vydal nejprve rozsudek ze dne 27.

ledna 1995, čj. 12 C 85/93-85, kterým žalobu na odstranění stavby chaty a

ovocných stromů zamítl a určil spoluvlastnictví žalovaných k parcele č. 1925/2

v k. ú. H. B. Odvolací soud usnesením ze dne 26. června 1995, čj. 10 Co

464/95-114, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že

je třeba dále zkoumat, zda byly dány podmínky k vydržení části pozemku.V

rozsudku ze dne 12. února 1999, sp. zn. 12 C 85/93 –197 pak soud prvního stupně

rozhodl stejně, jako ve svém předchozím rozsudku, jen předmětné pozemky označil

podle geometrického plánu, vypracovaného v průběhu řízení. Je zřejmé, že nešlo

o případ, který má na mysli § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť práva a

povinnosti účastníků, jakož i obsah právního vztahu byly v rozsudcích soudu

prvního stupně vymezeny stejným způsobem a navíc odvolací soud nevyslovil

právní názor, kterým by zavázal soud prvního stupně pokud šlo o právní

posouzení věci.

Dovolání je tak přípustné jen podle § 239 odst. 1 OSŘ; protože výrokem

rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 OSŘ může být dovolání

připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout

rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena

výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3

písm. b/ a d/ OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí

vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném

dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ OSŘ). Dovolací soud se proto nemohl zabývat

námitkami dovolatelky, které odpovídají tomuto dovolacímu důvodu. Nesprávným

právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na

zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže

soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud

aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Ve smyslu §

242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně

toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdci žalovaných vydrželi sporné

nemovitosti v roce 1953. Po právní stránce věc posoudil jak podle OZO, tak i

podle ObčZ z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.). Proto jsou tvrzení vznesená v

dovolání, týkající se úpravy nabývání vlastnického práva vydržením a podmínkami

vydržení u právních předchůdců žalovaných, příp. u žalovaných samotných, v době

po roce 1953, právně nevýznamné. Pokud již v tomto roce právní předchůdci

žalovaných vlastnictví vydrželi, nemohly mít dodatečně nastalé skutečnosti na

vydržení vliv a dovolací soud se jimi nezabýval.

Soudy v nalézacím řízení shodně vyšly z toho, že předchůdci žalovaných opírali

své právo o tzv. mimořádné vydržení podle § 1477 OZO, podle něhož kdo opírá

vydržení o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati pořádný právní

důvod. Vůči němu prokázaná nepoctivost držení vylučuje však vydržení i v této

delší době. K mimořádnému vydržení bylo třeba poctivé držby podle § 326 OZO,

který stanovil, že kdo z pravděpodobných důvodů pokládá věc, kterou drží, za

svou, je poctivým držitelem. Nepoctivým držitelem je ten, kdo ví nebo z

okolností musí se domnívati, že věc, která je v jeho držbě, náleží jiné osobě.

Z omylu o skutečnostech nebo z neznalosti zákonných předpisů lze býti

nepořádným (§ 316) a přece poctivým držitelem. Z textu zákona je zřejmé, že

omyl držitele nebyl na překážku poctivé držby. Lze dodat, že objektivně

omluvitelný omyl není ani na překážku oprávněné držbě, upravené v § 145 a násl.

ObčZ z roku 1950, případně v § 130 platného ObčZ. Proto nelze přijmout námitky

dovolatelky, která zpochybňuje splnění podmínek pro vydržení odkazem na omyl

držitele.

Dovolatelka dále tvrdí, že žalovaní (spíše však mělo jít vzhledem k tomu, co

bylo o době vydržení uvedeno shora jít o jejich právní předchůdce) nemohli být

v dobré víře, že jsou vlastníky pozemků, neboť si je nenechali vytyčit. Uvedený

problém je součástí obecné otázky, zda je možná oprávněná držba pozemku, která

je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (popřípadě v bývalé pozemkové knize

anebo v evidenci nemovitostí). V dané věci je třeba vycházet z toho, že právní

předchůdci žalovaných se uchopili držby sporné nemovitosti v době, kdy platil

OZO. Odborná literatura k tomuto zákonu vycházela z názoru, že podle občanského

zákoníku mohou býti práva, která se zapisují do knih veřejných, v držením

naturálním, tj. že držitelem takového práva bude, kdo je vykonává, ač v knihách

není zapsán; připouštělo se i vydržení práv k nemovitostem „contra tabulas“,

tedy v rozporu se zápisem do veřejných knih (Krčmář, J.: Práva věcná, Praha

1930, s. 95 a násl.). Právní povinnost nechat vytyčit a identifikovat držené

pozemky nelze z tehdy platného práva dovodit. Samotná skutečnost, že držitel

nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část

pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou držbu podle § 326 OZO, ani

držbu oprávněnou podle ObčZ z roku 1950 a podle platného ObčZ. Obdobně je věc

řešena v R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K námitce, že nelze vydržet část věci (parcely), ale jen „věc celou“, lze

odkázat na R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého

předmětem právních vztahů jsou též věci nemovité; takovými věcmi jsou i pozemky

(§ 26 ObčZ z roku 1950, srov. též § 119 platného ObčZ). Podle § 4 odst. 1

zákona č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru a jeho vedení (katastrální

zákon), ve znění pozdějších předpisů, platného do 1. 9. 1971, kdy byl zrušen

ustanovením § 25 zákona č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii, „pozemkem

podle tohoto zákona rozumí s část přirozeného povrchu zemského, která jest

oddělena od sousedních částí trvale viditelným rozhraničením, hranicí správní

nebo držebnostní nebo se od nich liší vzděláváním nebo užíváním“. Část parcely,

která byla v držbě jiné osoby než vlastníka této parcely, se tudíž stávala

pozemkem a pozemek jako nemovitou věc bylo možno vydržet. (Lze poznamenat, že s

ohledem na podobnou úpravu v § 27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru

nemovitostí České republiky (katastrální zákon), platí o vydržení části parcely

stejná zásada i v platném právu; to ovšem nic nemění na skutečnosti, že

převádět lze jen pozemky geometricky a polohově určené, zobrazené v katastru

nemovitostí a označené katastrálním číslem). Obdobný právní názor vyslovil

Nejvyšší soud i v rozsudcích ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 279/96, a ze

dne 26. 2. Cdon 1231/96.

Konečně neobstojí ani tvrzení dovolatelky, že soudy řádně nechránily její

vlastnické právo oproti slabšímu právu držby žalovaných. Jsou-li splněny

podmínky pro vydržení, pak vlastnické právo dosavadního vlastníka zaniká a

nemůže již být předmětem ochrany.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací

důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.

Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud

přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem

zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před

středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b

odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšná žalobkyně

nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným přísluší jejich náhrada ve

výši 950,- Kč. Ta je dána ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č.

30/2000 Sb. a § 1 odst. 2, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst.

4 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) odměnou advokáta za

sepsání vyjádření k dovolání za oba žalované částkou 800,- Kč a paušální

náhradou jeho hotových výdajů 150,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní

podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. května 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu