22 Cdo 2215/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. H., 2) P. K., a
3) L. B., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 331/91, v řízení o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2004, č. j. 16 Co
171/2004-335, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
března 2002, č. j. 4 C 331/91-279 uložil žalovaným povinnost „odstranit z
pozemku žalobkyně parcely č. 2109/2, o výměře 38 m2 v k. ú. S., zapsaného na
L. V. 2100 pro obec P., u Katastrálního úřadu P., na vlastní náklad stavbu
dvojgaráže žalovaných zapsané u Katastrálního úřadu P. na L. V. 3085 pro k. ú.
S., ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne právní moci výroku tohoto rozsudku“, a
dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, na
němž právní předchůdci žalovaných postavili v letech 1967 - 1971 dvojgaráž,
jejímiž podílovými spoluvlastníky jsou v současnosti žalovaní. V době stavby
byl pozemek ve vlastnictví státu a teprve v roce 1972, kdy byla stavba
kolaudována, došlo mezi žalovanou 1) a právním předchůdcem žalovaného 2) na
straně jedné a OPBH v P. na straně druhé k uzavření dohody o dočasném užívání
pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato dohoda je neplatná pro
obcházení ustanovení části třetí, hlavy čtvrté občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) a že neplatná pro rozpor s vyhláškou Ministerstva financí č. 90/1984
Sb., o správě národního majetku, je i dohoda o dočasném užívání pozemku z roku
1986, uzavřená mezi zmíněným podnikem a žalovaným 2). Tato dohoda proto nebyla
překážkou pro vydání pozemku otci žalobkyně podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích. Námitku žalovaných, že dohoda o vydání pozemku i
kupní smlouva, kterou otec žalobkyně následně převedl pozemek na žalobkyni,
jsou neplatné a v důsledku toho nebyla žalobkyně ve věci aktivně legitimována,
shledal nedůvodnou. Při posuzování věci z hlediska § 135c ObčZ dospěl k závěru,
že byl-li vztah účastníků smlouvy o dočasném užívání pozemku míněn od počátku
jako dočasný, nepřichází v úvahu zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníků
stavby, a jestliže žalobkyně nemá zájem, aby stavba byla za náhradu přikázána
do jejího vlastnictví, nezbylo, než rozhodnout o odstranění stavby. Námitku
promlčení nároku žalobkyně uplatněnou žalovanými soud neshledal důvodnou, neboť
jde o nárok opírající se o vlastnické právo, jež se nepromlčuje.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného 2)
rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, č. j. 12 Co 325/2002-293, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k dovolání žalovaného
2) rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 22 Cdo 352/2004-324, zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, č. j. 12 Co 325/2002-293, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že základním předpokladem
úspěchu vlastnické žaloby je prokázání vlastnického práva žalobce. Jestliže
tedy žalovaná strana námitku absolutní neplatnosti nabývacího titulu
(restituční dohody o vydání věci) výslovně uplatňuje, nelze ji pominout a její
důvodností je třeba se zabývat. To odvolací soud neučinil, přestože možnost
neplatnosti dohody o vydání pozemku nevyloučil; jeho právní posouzení věci je
tudíž nesprávným výkladem jinak správně použitého právního předpisu.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 16 Co 171/2004-335,
opět potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalovaným uložil zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud se soustředil toliko na problém vymezený rozhodnutím dovolacího
soudu, a to na otázku platnosti restituční dohody uzavřené mezi otcem žalobkyně
a povinnou osobou. Z hledisek tvrzených žalovanými neshledal restituční dohodu
neplatnou. Ta byla uzavřena 8. 7. 1991, tedy tři měsíce po účinnosti zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon doznal řadu změn
novelizacemi a rozhodovací činností Ústavního soudu a význam mnoha jeho
institutů se stabilizoval v průběhu řady následujících let výkladem a
judikaturou, což se týká i pojmu „stavba“ podle § 8 odst. 3 tohoto zákona. To
se odrazilo i ve změně právního názoru odvolacího soudu na tuto otázku v
průběhu řízení. Připomíná, že podle předmětné restituční dohody povinný vydal
dobrovolně oprávněnému pozemek, na němž byla dočasná, neoprávněná stavba, a to
v době, kdy „stavba“ nebyla jasně definována. Povinný ani po změně judikatury
smlouvu z tohoto důvodu nenapadal. Dvojgaráž navíc měla omezenou životnost, jež
byla ke dni vydání pozemku zřejmě vyčerpána. Předmětná dohoda není neplatná a
tedy vydání předmětného pozemku nic nebránilo. Při případných pochybnostech o
platnosti restituční dohody založených jinými důvody, by se uplatnil závěr o
vydržení vlastnictví předmětného pozemku žalobkyní ve smyslu § 134 ObčZ, která
své vlastnictví odvozuje od kupní smlouvy z 29. 10. 1991, na základě níž
nemovitost získala od svého otce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“). Vedle podrobného připomenutí geneze věci od podání žaloby do doby
vydání rozhodnutí odvolacího soudu, jež je dovoláním napadeno, odkazují na
argumentaci a závěry odvolacího soudu, jež pokládají za nesprávné. Poukazují na
to, že ObčZ v § 39 nerozlišuje menší, větší či flagrantní porušení zákona, když
jednoznačně vyslovuje neplatnost právního úkonu, který je v rozporu se zákonem,
či smysl a účel zákona obchází. Tvrdí, že v daném případě byly příslušným
restitučním zákonem vyloučeny z naturální restituce mimo jiné pozemky zastavěné
stavbou z důvodu ochrany vlastnického práva vlastníka stavby a zamezení kolize. I když soudy nižších stupňů z počátku vykládaly pojem stavby a zastavěného
pozemku rozdílně, je ustanovení zákona jasné a není pravda, že by jeho
novelizace měla vliv na výklad předmětného pojmu. Pokud subjekt soukromého
práva, v daném případě původní vlastník a restituent, v rámci uzavřené dohody o
vydání nerespektovali platné znění zákona a uzavřeli smlouvu v rozporu s tímto
zněním zákona, nelze než dojít k závěru, že smlouva, resp. dohoda o vydání je v
části, v rámci níž šlo o vydání zastavěného pozemku, absolutně neplatná ve
smyslu § 39 ObčZ. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu týkající se otázky
vydržení vlastnického práva žalobkyni. Od podání žaloby v roce 1991 uplatňovali
žalovaní námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně s tím, že zmíněná
dohoda je neplatná. Proto žalobu soud prvního stupně dvakrát zamítl. Žalobkyni
tak nemůže svědčit dobrá víra, že je vlastníkem pozemku bez ohledu na to, že je
v katastru nemovitostí jako vlastnice zapsána. Odvolací soud tedy nesprávně
vyložil i § 134 ObčZ. Dovolatelé dále namítají, že žaloba měla být zamítnuta i
z důvodu promlčení nároku žalobkyně. Jestliže právní předchůdce žalobkyně se
zbudováním stavby souhlasil, dokonce k ní vydal prostřednictvím svého orgánu
stavební povolení a rozhodl o přípustnosti jejího trvalého užívání a ve tříleté
lhůtě se nezačal domáhat změny tohoto právního vztahu, nemůže být jeho nároku z
důvodu promlčení přiznána soudní ochrana. I to byl důvod k zamítnutí žaloby. Pochybení odvolacího soudu dovolatelé spatřují i v tom, že přisvědčil názoru
soudu prvního stupně, že jde o stavbu z občanskoprávního hlediska neoprávněnou
a vyhověl návrhu na její odstranění. Nesouhlasí s argumentací soudů obou stupňů
o neplatnosti dohody o dočasném užívání pozemku pro rozpor s vyhláškami
Ministerstva financí o správě národního majetku č. 104/1966 Sb. a č. 90/1984
Sb. Ty upravovaly právní poměry v době, kdy zájmem státu bylo, aby půda nebyla
v soukromém vlastnictví a aby ji získal a udržel stát. I pro stavby trvalého
charakteru byly sjednávány dohody o dočasném užívání pozemků. Okolnosti vzniku
stavby nelze hodnotit bez uvážení doby, kdy se tak stalo a pokud odvolací soud
takto nepostupoval, vyšel z formálního výkladu zákona.
Uložil-li soud
žalovaným stavbu odstranit, šlo vlastně o uložení sankce, která by ale měla být
použita pouze v případě hrubého porušení předpisů či zlé víry stavebníka. V
daném případě tomu ale tak nebylo. V letech 1948 až 1989 byly založeny různé
obdobné vztahy, kdy ale na pozemcích byly postaveny budovy několikanásobně
větší hodnoty a pokud by měl být způsob řešení plynoucí z napadeného rozhodnutí
akceptován obecně, došlo by k ohrožení vlastnických práv mnoha dalších
subjektů. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítá, že argumentace dovolatelů není nová.
Jde o opakovaná tvrzení, k nimž se žalobkyně v průběhu řízení již vyjadřovala.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje (§ 126 odst. 1 ObčZ). Zřídí-li někdo stavbu na cizím
pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout,
že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (§ 135c ObčZ).
Podle § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích pozemek, na němž
je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se
nevydává. Judikatura dospěla k závěru, že toto ustanovení je dispozitivní a
tudíž vydání takového pozemku dohodou nezakazuje, ani nevylučuje; proto vydání
pozemku zastavěného stavbou garáže nečiní dohodu o vydání pozemku v restituci
neplatnou. K tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 236/97, Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu 12/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
28 Cdo 1177/2001, publikovaný pod č. C 1264 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck.
Je-li tedy pozemek, na kterém se garáž žalovaných nachází, ve vlastnictví
žalobkyně, není o povinnosti žalovaných stavbu odstranit pochybnost. Jde-li
totiž o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c ObčZ, pak soud nepochybil, když
rozhodl o jejím odstranění, zejména když právo na odstranění neoprávněné stavby
se nepromlčuje (R 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejde-li o
stavbu neoprávněnou, pak nelze přehlédnout, že šlo nepochybně o stavbu, pro
jejíž zřízení byl pozemek přenechán na dočasnou dobu, a obligační právo mít na
cizím pozemku stavbu již zaniklo. I v tomto případě je třeba stavbu odstranit
(viz R 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto hlediska je
tedy otázka, zda věc posoudit podle § 135c (jde-li o neoprávněnou stavbu) či
podle § 126 odst. 1 ObčZ (jde-li o stavbu, zřízenou na základě již zaniklého
dočasného práva k pozemku) pro výsledek řízení nerozhodná.
K námitkám dovolatele ohledně tvrzeného rozporu tohoto postupu s Listinou
základních práv a svobod se poznamenává, že z obdobného názoru jako dovolací
soud vychází i Ústavní soud (nález sp. zn. IV. ÚS 22/01, publikovaný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 22/2001). Úvahy odvolacího soudu o
vydržení je za situace, kdy dohoda o vydání věci není neplatná, nadbytečné
zkoumat.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolatelů tomto
řízení a z toho, že náklady úspěšné žalobkyně na vyjádření k dovolání nebyly
vynaloženy účelně (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
OSŘ), neboť ve vyjádření nereagovala na konkrétní právní námitky uplatněné v
dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu