22 Cdo 223/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) městu T.,
zastoupenému advokátem, a 2) J. B., zastoupenému advokátkou, o uložení
povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod
sp. zn. 3 C 168/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co 522/2002-252, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co
522/2002-252, v bodě I., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žaloba proti žalovanému 1 byla zamítnuta, a ve výrocích III. a IV., jimiž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu
Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost zdržet se jeho
obtěžování hlukem. Bydlí v domě vzdáleném 150 metrů od otevřeného městského
zimního stadionu a městského koupaliště a je rušen zde provozovanými hudebními
produkcemi, zejména ve večerních a nočních hodinách.
Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března
2002, č. j. 3 C 168/99-209, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným 1) a 2)
povinnost „zdržet se obtěžování žalobce hlukem z pozemku č. 3375/1 o výměře
1792 m2 s hřištěm – stadionem, z pozemku č. 3375/2 o výměře 3131 m2 a z pozemku
č. 3375/3 o výměře 628 m2, když tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaného
č. 1 a jsou evidovány na LV č. 1 v k. ú. T., obec a okres T. u Katastrálního
úřadu v T.“, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému 2) povinnost „zdržet se
obtěžování žalobce hlukem z objektu č. p. 1547, umístěném na pozemku č. 3375/3
o výměře 628 m2 v k. ú. T.“, a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech
řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 29. března 2002, č. j. 3 C 168/99-215,
zamítl „návrh žalobce, jímž požadoval uložit povinnost žalovanému č. 1, zdržet
se obtěžování žalobce hlukem z budovy č. p. 1547, umístěné na pozemku č. 3375/3
o výměře 628 m2 v k. ú. T.“. Po objasnění četnosti a době provozování
hudebních akcí, po zjištění jejich provozovatelů a zjištěním intenzity hluku
znaleckým posudkem, s přihlédnutím k vyhlášce č. 13/1997 Sb., o ochraně zdraví
před nepříznivými účinky hluku a vibrací ve vztahu k § 70 odst. 1 a § 71 odst.
2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, dospěl ve smyslu § 127
občanského zákoníku (dále „ObčZ“) k závěru, že žalovaní jsou odpovědni za
obtěžování žalobce hlukem, dosahujícím úrovně, která překračovala míru
přiměřenou tamním poměrům.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 2)
rozsudkem ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co 522/2002-252, výrokem pod bodem I.
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se v části odvoláním napadené
ohledně žalovaného 1) žaloba zamítá a výrokem pod bodem II. rozhodl, že ve
vztahu k žalovanému 2) se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení; dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud
konstatoval, že žalovaný 1) „ač vlastníkem zmíněných pozemků není a nebyl
provozovatelem aktivit“, které byly zdrojem hluku; nelze mu uložit povinnost
zdržet se činnosti, již neprovozoval. Poukázal na to, že výklad toho, co je
„obtěžování nad míru přiměřenou poměrům“ musí být objektivní, nepostačuje jen
subjektivní náhled. Připomenul nutnost zabývat se i otázkou „vážného ohrožení
práva“ jako dalšího znaku § 127 ObčZ. Shrnul, že několikeré překročení
akustické hladiny zvuku povolené hygienickou normou nepostačuje k učinění
závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně; občanskoprávní ochranu lze
poskytnout proti namítanému rušení jen tehdy, jde-li o takový zásah, který je v
rozporu s tím, co lze ještě po žalobci požadovat, aby toleroval a co je povinen
akceptovat v rámci sousedských práv, která se poskytují na základě vzájemnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém
napadá rozsudek odvolacího soudu v bodech I., III. a IV.; uvádí, že odvolací
soud věc nesprávně právně posoudil, řízení je postiženo vadami, které měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K výtce
odvolacího soudu, že se soud prvního stupně nezabýval pojmy „míra přiměřená
poměrům a „vážné ohrožení práva“, ačkoliv mu to ve zrušovacím usnesení již
jednou uložil, dovolatel namítá, že soud prvního stupně zevrubně zkoumal
všechny okolnostmi případu z objektivních hledisek. K otázce, zda může být
hygienická norma stanovící hladinu hluku překročena, nastolenou odvolacím
soudem, dovolatel uvádí, že tyto normy existují proto, aby vymezily maximální
přípustné vztahy mezi subjekty práva a vybočení z těchto norem je možné pouze v
případě, povolí-li to předem příslušný hygienik. Nestane-li se tak, je vybočení
z nich vždy porušením práva. Pokud odvolací soud připomenul, že žalovaní nebyli
příjemci prospěchu ze své činnosti na úkor žalobce a předmětná činnost slouží k
uspokojování kulturních potřeb občanů, dovolatel namítá, že otázka prospěchu je
irelevantní a za kulturní potřebu lze vydávat naprosto cokoliv. Připomíná, že
dotčené nemovitosti byly kolaudací určeny ke konkrétním účelům a pokud byly
použity v rámci jejich pronajímání jinak, byl jejich vlastník povinen učinit
potřebná opatření. Odvolací soud dále řešil otázku, v jakém rozsahu lze po
vlastníkovi sousedního pozemku požadovat, aby se vzdal práva na klid ve
prospěch širšího okruhu osob. K tomu dovolatel namítá, že takové omezení lze
požadovat pouze na základě zákona a v jeho mezích nebo na základě dohody a
nutno respektovat čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Za problematický
považuje dovolatel názor odvolacího soudu, že je třeba, aby bylo zjištěno,
kolik dní v roce je žalobce skutečně hlukem obtěžován a jaký je poměr rušivých
dnů ke všem ostatním dnům v roce. Nejen že takový požadavek není podložen
žádným právním předpisem, ale pro žalobce, jako nositele důkazního břemene, by
to představovalo náklad 3,5 milionů korun jen proto, aby podklad pro fundované
rozhodnutí odvolacího sodu byl naplněn. Žalobce si nechal provést dvě měření
hladiny hluku v roce 1998, ta předal prvému žalovanému a protože se situace
nijak nezlepšila, nechal si zhotovit ještě jedno měření v roce 1999 za 22 000,-
Kč. Kontroly hladiny hluku a jejich výsledky přesvědčivě prokázaly, že nešlo o
běžná chování a konání mezi sousedy obvyklá a tolerovaná a že došlo k
překročení míry přiměřené poměrům a k vážnému ohrožení práva ve smyslu § 127
ObčZ. Podle názoru dovolatele nelze souhlasit s odvolacím soudem, že nestačí,
došlo-li k překročení akustické hladiny hluku povolenému hygienickou normou jen
několikrát v roce, ale že je nezbytné zabývat se posouzením toho, zda bylo
rušení žalobce přiměřené poměrům. Odvolací soud zde zpochybňuje platnost zákona
č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a č.
20/1966 Sb., o péči o zdraví
lidu ve znění pozdějších předpisů, jejichž součásti jsou hygienické normy. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, týkající se možnosti podání negatorní žaloby i po pouhém jediném
rušivém činu. K argumentaci odvolacího soudu, že žalovaný 1), ač je vlastníkem
pozemků, nebyl provozovatelem činnosti, která byla zdrojem hluku a žalobu vůči
němu zamítl, dovolatel s odvoláním na § 127 ObčZ namítá, že je to především
vlastník nemovitostí, kdo nesmí nad míru přiměřenou poměrům zasahovat do práv
ostatních subjektů, a teprve analogicky se vyvozuje obdobná povinnost pro
nájemce, uživatele apod. Dále připomíná § 17 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích,
a povinnosti z něho plynoucí včetně možnosti vydat obecně závaznou vyhlášku k
problematice veřejného pořádku v obci. Dovolatel dále poukazuje na procesní
pochybení, konkrétně na to, že se odvolací soud zabýval otázkou pasivní
legitimace žalovaného 1) až po třech letech a dále na zdlouhavost řízení. Odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, který pokládá za správný. Navrhuje,
aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvádí, že pokud bylo měřením hluku
zjištěno překročení povolené hlukové zátěže, šlo o stav před domem, nikoliv v
domě samotném. Dále poukazuje na možnost žalobcovy ochrany proti ojedinělému
překročení hygienických norem ve správním řízení. Za nesprávnou pokládá námitku
žalobce, že užívání zimního stadionu k jiným než jen sportovním aktivitám je v
rozporu se stavebními předpisy. V podrobnostech pak odkazuje na rozsudek
odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Žalobce ve vyjádření k uvedenému podání žalovaného 1) namítá, že v jeho
výhradách týkajících se úrovně hladiny hluku před domem a možnosti vznést k
tomu námitky ve správním řízení nelze přehlédnout záměrné zlehčování dané
problematiky a znevažování právních norem z úseku hygieny životního prostředí.
Odkazuje na obsah svého dovolání a důkazy ve věci provedené a uzavírá, že není
rozhodující pouze důkaz měřením hluku, ale prokázané rušení žalobce a ostatních
občanů města Tachov hlukem, k čemuž odkazuje na svědecké výpovědi, petice,
žádosti apod.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti bodu I. výroku
rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že
jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a v §
241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je v této části důvodné.
Odvolací soud zamítl žalobu proti žalovanému 1) ze dvou důvodů: Tento
žalovaný podle jeho názoru „ač vlastníkem zmíněných pozemků není a nebyl ani
provozovatelem činnosti, která by byla zdrojem hluku“. Soud prvního stupně však
přímo ve výroku rozhodnutí uvedl: „Žalovaný č. 1 a č. 2 jsou povinni zdržet se
obtěžování žalobce hlukem z pozemku …, když tyto nemovitosti jsou ve
vlastnictví žalovaného č. 1“. Z řízení před soudem prvního stupně vyplynuly
skutečnosti, ze kterých vyplývá, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemků, ze
kterých hluk obtěžující žalobce pochází, a ani v řízení před odvolacím soudem
nebylo zjištěno nic, co by tento závěr mohlo zpochybnit; proto je právní
posouzení věci odvolacím soudem v této části nesprávné a je tak dán dovolací
důvod uvedený v § § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Dovolací soud je si vědom toho,
že věta „ač vlastníkem zmíněných pozemků není a nebyl provozovatelem aktivit“,
kterou odvolací soud použil, připouští dvojí výklad (jiný smysl by tato věta
dostala, kdyby za slovem „pozemků“ byla čárka), nicméně je třeba, aby odvolací
soud v novém rozhodnutí tuto větu precizoval.
Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům
obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména
nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami
stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění
stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy
hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými
odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na
sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze
své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho
pozemek (§ 127 odst. 1 ObčZ).
Občanský zákoník zakazuje obtěžování jdoucí nad míru přiměřenou
poměrům. Jde tu jak o poměry místní, tak o poměry druhové (např. při obtěžování
provozem restaurace se přihlíží k jak poměrům v místě, tak i k poměrům obecně
daným při provozu určitého druhu restaurací). Stanovení toho, zda jde o
obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však
musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v
daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra
obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných
lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude
způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např.
hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro
posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech;
místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. Pokud by se totiž hranice
mezi přípustným a nepřípustným obtěžováním měla určovat jen podle poměrů v
daném místě a čase a ne podle poměrů, které jsou žádoucí a které by měly
přetrvávat, nebylo by možné domáhat se úspěšně ochrany podle § 127 odst. 1 ObčZ
v případě, že i chování všech ostatních fyzických nebo právnických osob v místě
je z hlediska tohoto ustanovení závadné. Z toho vyplývá, že soud rozhodující o
návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení se nemůže omezit jen na
konstatování, že namítaný zásah je v souladu stavem v místě obvyklým, ale musí
vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být).
V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním (hygienickým apod.)
předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům (viz např. Sedláček, J.:
Vlastnické právo. Praha: V. Linhart, 1935, s. 106).
Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou
poměrům (příp. že jde o vážné ohrožení výkonu jeho práva), žalobě vyhoví; v
odůvodnění rozsudku vyloží míru obtěžování, která je ještě v dané věci
přiměřená poměrům a míru obtěžování v dané věci.
Dále je třeba řešit otázku, zda žaloba proti obtěžování nad míru
přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. 1 ObčZ musí směřovat jen proti tomu,
kdo svou činností přímo druhého obtěžuje, nebo zda může být úspěšně podána i
proti vlastníkovi nemovitosti, ze které rušení pochází, i když sám vlastník
rušivou činnost nevykonává. Dovolací soud zaujímá názor, že tato žaloba může
být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku
nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je
pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil. Tento
právní názor je v souladu s názorem, který zaujal již komentář k obdobně
formulovanému § 364 obecného občanského zákoníku z roku 1811 [Rouček, F.,
Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a
občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart,
1935, díl II., s. 247: „Žalovaným jest (tedy pasivně jest legitimován) vlastník
pozemku, odkud vychází zásah, bez zřetele k tomu, kdo jest původcem takového
zásahu (t. j. kdo je porušovatelem, jenž nepříležitosti působí)“. Pokud
odvolací soud zaujal jiný právní názor, je i zde dán dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušit a věc vrátit v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26.
dubna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu