22 Cdo 2232/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobců: A) D. S., a B) D. F. P., zastoupených advokátkou, proti žalovanému
městu L., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn.
6 C 292/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.
srpna 2002, č. j. 20 Co 81/2001-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31.
října 2000, č. j. 6 C 292/96-82, zamítl žalobu na určení, že „podílovými
spoluvlastníky domu č. p. 267 a st. pozemku parcela č. 297 (vila R.) domu č. p.
439 a st. pozemku p. č. 521 (vila M.) a pozemku p. č. 450/9 zaps. na LV č.
10001 k. ú. L. jsou R. S., nar. 15. 7. 1913 a A. P., předtím N., roz. S. a to
každý k jedné ideální polovině nemovitostí“, a rozhodl o nákladech řízení.
Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že uvedené nemovitosti připadly jako věci
opuštěné podle § 453 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 (dále
jen „ObčZ“) do vlastnictví státu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. Krajský soud v Brně jako soud
odvolací nejprve připustil změnu žaloby tak, jak ji žalobci učinili v průběhu
odvolacího řízení, a pak rozsudkem ze dne 20. srpna 2002, č. j. 20 Co
81/2001-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se zamítá návrh
žalobců na určení, že R. S., nar. 15. 7. 1913, byl ke dni smrti, to je k 26.
11. 1999, podílovým spoluvlastníkem id. ˝ nemovitostí nyní zapsaných na LV č.
10001 v k. ú. L., obec L., okres Z., a to pozemku p. č. 297 o výměře 203 m2,
domu č. p. 267 na p. č. 297, pozemku parc. č. st. 521 o výměře 302 m2 a domu č.
p. 439 stojícím na pozemku parc. č. st. 521 a pozemku parc. č. 450/9 o výměře
508 m2 a A. B., provdaná N., nar. 20. 3. 1916, byla ke dni smrti 26. 3. 1993,
podílovým spoluvlastníkem id. ˝ nemovitostí nyní zapsaných na LV č. 10001 v k.
ú. L., obec L., okres Z., a to pozemku parc. č. st. 297 o výměře 203 m2 a domu
č. p. 267 stojícího na pozemku parc. č. st. 297 a pozemku parc. č. 521 o výměře
302 m2 a domu č. p. 439 stojícím na pozemku parc. č. st. 521 a pozemku parc. č.
450/9 o výměře 508 m2.“ Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rovněž odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že tím, že se R. S. a
A. N. jakožto dědici po A. S., který nemovitosti vlastnil v době svého úmrtí,
neujali vlastnického práva k nim, došlo k opuštění nemovitostí a ty se tedy
podle § 453 odst. 2 ObčZ staly vlastnictvím státu. Odvolací soud pak uvedl, že
„de facto podle ust. § 219 o.s.ř. (i když ve výroku je deklarována změna podle
ust. § 220 odst. 1 o.s.ř., nicméně to jen s přihlédnutím ke změně žalobního
návrhu, která byla připuštěna podle ust. § 95 odst. 2 o.s.ř.) rozsudek soudu I.
stupně jako věcně správný potvrdil“.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání s odkazem na § 238 odst. 1
občanského soudního řádu a na to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam a změna rozsudku provedená odvolacím soudem byla
změnou ve věci samé. V dovolání pak namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 31. 10. 2000, a tak odvolání žalobců
proti němu bylo ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 15. zákona č. 30/2000
Sb. projednáno a rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“). Podle části dvanácté,
hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. tedy rovněž dovolací soud v tomto
řízení postupoval podle OSŘ ve znění před 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, se zabýval nejprve otázkou, zda se
jedná o dovolání přípustné.
Žalobci netvrdí, že řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 237
odst. 1 OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá. I když rozsudek
soudu prvního stupně z 31. 10. 2000 byl již jeho druhým vydaným v této věci,
nelze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ,
jelikož oběma rozsudky byla žaloba zamítnuta. Zbývá tedy přípustnost dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ nebo podle § 239 OSŘ.
Podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. O
rozdílné (nesouhlasné) rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro
rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti
stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se
přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a
povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo
deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda
jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací
soud formálně rozhodl podle § 219 OSŘ nebo zda postupoval podle § 220 OSŘ.
Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak
rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku. Tam,
kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to,
jak je formulován jeho výrok (srovnej např. usnesení dovolacího soudu z 30. 4.
1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 52/1999, nebo jeho usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo
1760/98, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000). Z tohoto hlediska
však nelze rozsudek odvolacího soudu v této věci za měnící považovat. Žaloba
totiž byla zamítnuta jak v původním znění, tak ve znění po změně připuštěné v
odvolacím řízení, a to vždy s odůvodněním, že nemovitosti připadly jako věci
opuštěné do vlastnictví státu. „Změna“ rozsudku soudu prvního stupně je tedy
jen reakcí na změnu žalobního návrhu, jak ostatně odvolací soud výslovně
konstatoval, nikoli jiným posouzením práv a povinností účastníků řízení z
hlediska jejich obsahu. Rozsudek odvolacího soudu je proto podle svého obsahu
rozsudkem potvrzujícím, a tak ustanovením § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ nemůže být
přípustnost dovolání proti němu založena.
Podle § 239 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle
odstavce 2 téhož ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým byl
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu v této věci neobsahuje výrok o přípustnosti dovolání
z důvodu zásadního právního významu vydaného rozhodnutí a z obsahu spisu je
zřejmé, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl vůbec učiněn. Pak
ovšem dovolací soud nemůže sám posuzovat, zda má napadený rozsudek ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, a dovolání nelze pokládat za přípustné ani
podle § 239 OSŘ.
Z uvedených důvodů nezbylo, než dovolání žalobců podle § 243b odst. 4 a § 218
odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na to, že žalobci v
tomto řízení neuspěli a žalovanému v něm žádné náklady, jejichž náhradu by mohl
požadovat, nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu