U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně B. S., zastoupené Mgr. Martinou Charvátovou, advokátkou se
sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, proti žalované obci Hovězí, identifikační
číslo osoby 00303801, se sídlem Hovězí 2, zastoupené JUDr. Josefem Jančaříkem,
advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 797, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 83/2014, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2015, č. j.
57 Co 81/2015-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 15. prosince 2014, č. j. 9 C
83/2014-62, zastavil řízení s odkazem na § 104 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť
o věci již bylo pravomocně rozhodnuto.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 17. února 2015, č.
j. 57 Co 81/2015-75, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 11
C 4/2004, že rozsudkem ze dne 29. června 2004, č. j. 11 C 4/2004-48, který
nabyl právní moci dne 18. srpna 2004, bylo rozhodnuto o totožném předmětu
řízení mezi stejnými účastníky. Odvolací soud uzavřel, že existuje překážka,
pro niž nelze v řízení ve věci samé pokračovat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka
polemizuje s obsahem předchozího rozhodnutí ve věci samé a také uvádí, že
žalobu podala na výzvu Nejvyššího soudu, vyjádřenou v usnesení ze dne 24. dubna
2013, sp. zn. 22 Cdo 3718/2011. V uvedeném řízení, ve kterém vystupovala ve
stejném procesním postavení - jako žalobkyně, dovolací soud v odůvodnění
rozhodnutí o odmítnutí jejího dovolání uvedl: „Jádrem problému je určení, kudy
vede hranice pozemku. Touto otázkou se dovolací soud již zabýval, a nezbývá než
opakovat, že musí být řešena žalobou na určení vlastnického práva“. Dovolací
soud tak odkázal na předchozí řešení tohoto problému v jeho judikatuře.
Dovolatelka si však citované usnesení dovolacího soudu vyložila nesprávně,
jestliže dovodila, že ji dovolací soud vyzýval k (opětovnému) podání žaloby v
nyní projednávané věci. Závěr citovaného rozhodnutí směřoval k tomu, že se
žalobkyně nemůže domáhat „aby soud uložil žalované povinnost nechat zaměřit
pozemek a hranice viditelně označit.“ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žaloba
dovolatelky nemá oporu v hmotném právu a jen pro úplnost dodal, že ačkoli
nemůže být žalobní návrh formulován uvedeným způsobem, účastník má obecně
možnost využít k ochraně svých práv žalobu na určení vlastnického práva.
V dovolání dále polemizuje s rozhodnutím, které nebylo vydáno v tomto řízení,
nýbrž ve věci sp. zn. 11 C 4/2004 Okresního soudu ve Vsetíně, o kterém soudy
učinily závěr, že tvoří pro nyní projednávanou věc překážku věci rozsouzené.
Polemika s rozhodnutím vydaným v jiném řízení nicméně není pro nyní
projednávanou věc podstatná. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. platí: „Jakmile bylo
o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku
pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu“. Dokonce i v
případě, že je pravomocné rozhodnutí snad nesprávné (otázkou, je-li tomu tak i
v této věci, se dovolací soud nemohl zabývat), nelze věc projednat znovu;
nápravu lze sjednat jen podáním mimořádného opravného prostředku, samozřejmě
jen za předpokladu, že pro jeho projednání jsou splněny zákonné podmínky.
Dovolatelka navíc nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Požadavek, aby v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je však podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je
dovolatelka povinna vymezit, které z tam uvedených předpokladů považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. se rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu