22 Cdo 225/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) J. P., a b) E. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. Ch.,
zastoupenému advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 189/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2005, č. j. 7 Co
1538/2005-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. I. J.
Žalobci se domáhali, aby soud v jejich prospěch zřídil právo věcného břemene
chůze a průjezdu k jejich chatě přes níže specifikované pozemky žalovaného.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. dubna 2005, č. j. 4 C 189/2004-56, zamítl žalobu, „aby vlastníkovi
rekreační chaty postavené na stavební parcele č. 20 J. P. a vlastníkům stavební
parcely č. 20, parcely č. 22 a parcely č. 37/2, manželům J. a E. P., vše
zapsané na LV č. 161, 162 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H.
pro obec S. n. N., k. ú. D. u S. n. N., bylo zřízeno právo věcného břemene
chůze a průjezdu lesní cestou přes parcelu č. 261/4, 35/2 a 37/1 ve vlastnictví
M. Ch., vše zapsáno na LV č. 122 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro J. kraj, Katastrální pracoviště J. H., pro obec S. n. N., k. ú. D. u S. n.
N., dle geometrického plánu č. zakázky 39/185/95 E ze dne 2. 8. 1995, který je
nedílnou součástí tohoto rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně ve vztahu k žalobkyni b) dospěl k závěru, že není
vlastnicí chaty, a proto se nemůže domáhat zřízení věcného břemene podle § 151o
odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), neboť toto právo nelze zřídit k
návrhu vlastníka pozemku; proto žalobu vůči ní zamítl. Žalobu zamítl i ve
vztahu k žalobci a) jako vlastníku chaty, když dovodil, že na pozemky ve
vlastnictví žalovaného, které měly být věcným břemenem zatíženy, se vztahuje
režim lesního zákona č. 289/1995 Sb., neboť jde o pozemky, které jsou určeny k
plnění funkce lesa. Parcela č. 261/4 je ostatní komunikace a jde o veřejně
přístupnou cestu s omezeními vyplývajícími ze zákona o lesích a parcela č. 35/2
je les. Soud odkazuje na § 20 odst. 1 a 4 lesního zákona, podle něhož je v
lese zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Výjimku z tohoto zákazu může
povolit vlastník lesa a protože tak neučinil, nemohl soud žalobě vyhovět;
souhlas právního předchůdce žalovaného je nevýznamný.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalobců rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 7 Co 1538/2005-82, potvrdil
„rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby
bylo zřízeno právo věcného břemene chůze a průjezdu po pozemcích parcela č.
261/4, 35/2 a 37/1 v k. ú. D. u S. n. N., které jsou ve vlastnictví M. Ch. ve
prospěch vlastníka rekreační chaty, postavené na stavební parcele č. 20 v k. ú.
D. u S. n. N., která je ve vlastnictví J. P. způsobem, ve výroku rozsudku
uvedeným a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky“. Dále rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry
soudu prvního stupně a ve vztahu k pozemku č. 261/4 odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2317/2004. K námitce žalobců, že právní
předchůdci žalovaného udělili souhlas k užívání předmětných pozemků jako
přístupové cesty k chatě, uvedl, že nemohlo jít o takový souhlas, který by
zakládal právo domáhat se zřízení věcného břemene. Přístup k chatě mají žalobci
ostatně zajištěn, nemají pouze právo příjezdu k ní motorovými vozidly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“). Žalobu považují za důvodnou minimálně pokud jde o zřízení věcného
břemene chůze a průjezdu po pozemcích č. 35/2 a 37/1. Měl-li odvolací soud za
prokázané, že parcela č. 261/4 je veřejná komunikace, k níž věcné břemeno
zřídit nelze, neměl se zabývat režimem této veřejné lesní cesty a měl žalobu
ohledně ní zamítnout, avšak průjezdu a chůze přes bezprostředně sousedící
pozemky bránit neměl. V tom dovolatelé spatřují zásadní pochybení při aplikaci
§ 151o odst. 3 ObčZ. Odvolací soud tuto argumentaci, jako zásadní, mlčky
přešel. Namítají dále, že ač soud prvního stupně konstatuje, že geometrický
plán je nedílnou součásti jeho rozsudku, tento plán s rozsudkem trvale
nespojuje a tak vytváří pochybnosti o předmětu řízení z hlediska věci
pravomocně rozsouzené. Shrnují, že ke zrušení napadeného rozsudku zmíněné
nedostatky při řešení otázky zřízení věcného břemene k pozemkům č. 35/2 a 37/1
postačují. Ohledně pozemku č. 261/4 dovolatelé trvají na tom, že souhlas k
průjezdu jim byl dán právním předchůdcem žalovaného, protože jinak by nemohli
rekreační objekt v roce 1945 vůbec postavit. Právním předchůdcům žalobců prodal
i pozemky pod stavbou chaty a tím samozřejmě souhlasil s přístupem k tomuto
objektu a nikdy tomu nekladl jakékoliv překážky. Je-li cesta přes pozemek č.
261/4 veřejnou komunikací, pak ji mají žalobci nepochybně právo užívat.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá nepřípustnost dovolání, jež
dovolatelé opírají o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť nevymezují konkrétní
právní otázku, jejímž řešením by se měl dovolací soud zabývat. Problematika §
151o odst. 3 ObčZ byla dovolacím soudem v minulosti již opakovaně řešena a v
tomto směru žalovaný odkazuje příkladně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 2317/2004. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné. Za otázku, která činí z napadeného rozsudku
rozhodnutí po právní stránce zásadní (§ 237 odst. 3 OSŘ), považuje dovolací
soud možnost zřízení věcného břemene průjezdu motorovým vozidlem přes les.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a
přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka
stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu
cesty přes přilehlý pozemek (§ 151o odst. 3 ObčZ).
Zřízení věcného břemene soudem spočívajícího v právu cesty může
připadat v úvahu jen tehdy, nevyplývá-li právo procházet přes pozemek z jiného
právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo
1897/2004, Právní rozhledy č. 21/2005, rozsudek ze dne 30. srpna 2005, sp. zn.
22 Cdo 2317/2004, publikovaný na www.nsoud.cz).
V lesích je zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly [§ 20 odst. 1
písm. g) zákona č. 89/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů
(lesní zákon)]. Výjimku z tohoto zákazu může povolit jen vlastník lesa (§ 20
odst. 4 lesního zákona). Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí,
sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při
tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů
vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců (§ 19 odst. 1 lesního
zákona).
Věcné břemeno nemůže soud ani soukromé osoby zřídit v rozporu s
veřejnoprávními předpisy; zapovídá-li zákon určitý způsob užití pozemku, nelze
zřídit věcné břemeno se zapovězeným obsahem. Proto soud nemůže bez souhlasu
vlastníka lesa zřídit právo průjezdu lesem jako věcné břemeno. Pokud jde o
námitku, že soudy měly zřídit věcné břemeno alespoň k pozemkům p. č. 35/2 a
37/1, je třeba uvést, že právo průchodu zajišťuje žalobcům obecné užívání lesa
(§ 19 odst. 1 lesního zákona) a tedy žalobce má možnost průchodu z jiného
právního důvodu. Právo průjezdu, jak uvedeno výše, bez souhlasu vlastníka lesa
nelze zřídit.
Námitka týkající se geometrického plánu neobstojí, neboť tento plán byl
v rozsudku řádně označen, je založen v soudním spisu a požadavek jeho „sešití“
s rozsudkem platné právo nezná. Otázka, zda právní předchůdce žalovaného s
průjezdem souhlasil, je pro řízení o nároku na zřízení věcného břemene soudem
nevýznamná.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady
řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i
bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ
jsou neúspěšní žalobci povinni zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení,
které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k
dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
a činí podle § 7 písm. f), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
částku 2 500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu 75,- Kč, celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu