22 Cdo 2251/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně H. E., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. Z., zastoupenému
advokátem, o určení důvodnosti námitek ve stavebním řízení, vedené u Okresního
soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 16/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2005, č. j. 25 Co
628/2004-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 1 315,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. J. Z.
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že její občanskoprávní námitka, kterou
uplatnila v rámci řízení o umístění stavby rodinného domku žalovaného, s níž ji
příslušný stavební úřad odkázal na soud, je důvodná.
Okresní soud v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. září
2004, č. j. 7 C 16/2003-127, zamítl žalobu „s návrhem na vydání rozsudku,
kterým by bylo určeno, že námitka žalobkyně a její nesouhlas s umístěním
francouzských dveří v prvém patře ve východní fasádě rodinného domu na pozemku
č. 398/3 v Jičíně vznesená při řízení o vydání územního rozhodnutí o umístění
stavby před Stavebním úřadem Městského úřadu v J. ve věci vedené pod č. j.
Výst. 20395/2635/02/Ze je důvodná“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že námitka uplatněná žalobkyní v předmětném
stavebním řízení je námitkou občanskoprávní a že o této námitce nebyl stavební
úřad oprávněn rozhodnout. Žalobkyně nesouhlasí s umístěním francouzských dveří
ve východní fasádě zamýšlené stavby rodinného domu žalovaného s tím, že dojde k
závažnému a soustavnému narušování jejího soukromí pohledem. Soud však dospěl k
závěru, že tato námitka je neopodstatněná. Podle § 127 odst. 1 občanského
zákoníku je za imisi možno za určitých okolností považovat i obtěžování
pohledem; za imisi však nelze považovat samotnou možnost nahlížet do okna v
sousední budově, jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. V daném
případě bude sice možný pohled z francouzských dveří žalovaného na pozemek a do
okna žalobkyně, avšak v omezené míře a při vynaložení určitého úsilí, to je při
vyklonění se přes zábradlí. Lze sice připustit, že tento stav bude žalobkyně
považovat ve srovnání s dosavadním stavem za obtěžování, nepůjde ale o
obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům v souvislé zástavbě.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 16. března 2005, č. j. 25 Co 628/2004-150, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Kromě dalšího konstatoval,
že je především na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl
opatření, která by obtěžování zabránila a dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1629/99 a sp. zn. 22 Cdo 1150/99.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a
odůvodňuje je odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nesouhlasí se závěry
odvolacího soudu, jež se týkají otázky „obtěžování pohledem“. Je přesvědčena,
že žalovaný může závažně a soustavně narušovat její soukromí. Soud měl vydat
rozhodnutí, které by obtěžování zamezilo, případně je zmírnilo na minimum. V
opačném případě bude nucena učinit nákladná opatření investováním do žaluzií
nebo světlo nepropustných rolet. Nesouhlasí s názorem, že nemovitosti žalobkyně
a žalovaného budou v souvislé městské zástavbě. Od jejího domu je nejbližší dům
vzdálen 32 metrů a městský úřad ji přesvědčoval, že sousední pozemek, na němž
žalovaný hodlá stavět dům, nebude stavební parcelou. Uvádí, že napadený
rozsudek má po právní stránce zásadní význam a připomíná rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1150/99 a sp. zn. 22 Cdo 1629/99. Navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že z něho nelze zjistit, v čem
dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu. Odkazuje na dvě
rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale ani částečně neuvádí, v čem spočívá rozpor
napadeného rozhodnutí s citovanou judikaturou. Jde tedy toliko o polemiku se
závěry odvolacího soudu, která pro přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ nepostačuje. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí
řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Rozhodnutí soudů v nalézacím řízení vycházejí z judikatury dovolacího soudu, na
kterou ostatně odkazuje i dovolatelka (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1150/99,
publikován v Právní rozhledy č. 1/2001, sp. zn. 22 Cdo 1629/99). Podle těchto
rozhodnutí obtěžování pohledem je možno považovat za imisi jen v mimořádném
případě, pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka
nebo uživatele sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet k
oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Těm, kdo mají faktickou možnost
nahlížet do cizích oken nelze zpravidla uložit, aby provedli taková opatření,
kterými by tuto možnost vyloučili. Proto je na tom, kdo se cítí být obtěžován
pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila.
Obtěžování pohledem je imisí proti které právo poskytuje ochranu jen v případě,
jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí
vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Zda jde o mimořádnou situaci,
která by umožnila poskytnout ochranu, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení;
tuto úvahu by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně
nepřiměřená. Tak tomu v dané věci nebylo.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) OSŘ odmítl.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 OSŘ je žalobkyně povinna
nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, které představují odměnu
advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 8 písm. a),
§ 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 1 240,- Kč a dále
paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu 75,- Kč,
celkem 1 315,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a
§ 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh
na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu