22 Cdo 2261/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J.
F., zastoupené advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátkou, o
odstranění garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C
149/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
srpna 2001, č. j. 35 Co 212/2001, 35 Co 216/2001-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení
částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. J.
S.
Žalobkyně se domáhala odstranění garáže, kterou žalovaná postavila na jejím
pozemku se souhlasem právní předchůdkyně žalobkyně. Tvrdila, že žalovaná nemá
právo mít na jejím pozemku stavbu, jde o stavbu dočasnou, žalovaná nehradila
nájemné za užívání pozemku a garáž navíc brání vjezdu na pozemek žalobkyně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. srpna 2001,
č. j. 35 Co 212/2001, 35 Co 216/2001-131 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. prosince 2000, č. j. 23 C
149/97-113, kterým byla žalované uložena povinnost „odstranit na vlastní
náklady garáž zapsanou na LV 1787 u Katastrálního úřadu P. v k. ú. K. patnáctou
v řadě od domu č. p. 648, postavenou na pozemku parcelní číslo 195/2, zapsaného
u Katastrálního úřadu P. na LV 662 pro k. ú. K., a to do čtyř měsíců od právní
moci tohoto rozsudku“, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Soudy vyšly ze zjištění, že pozemek na němž stojí garáž, je ve
vlastnictví žalobkyně, jejíž právní předchůdkyně dala žalované ke stavbě garáže
8. 5. 1965 souhlas. Žalovaná garáž postavila na základě rozhodnutí odboru
výstavby bývalého ONV v P. z 17. 11. 1965, vydaného k vybudování garáže jako
stavby dočasné. Titulem pro stavbu garáže na předmětném pozemku byl toliko
souhlas právní předchůdkyně žalobkyně s tím, že jde o stavbu dočasnou. Žalované
nevzniklo právo užívání pozemku, které by odpovídalo věcnému břemeni. Nebylo
prokázáno, že by žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely nájemní
smlouvu o užívání pozemku. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen „ObčZ“)
ustanovení o právu stavby jako věcném právu neobsahoval, a pokud by přesto byla
smlouva s tímto obsahem uzavřena, šlo by toliko o závazkový právní vztah, z
něhož by byly zavázány toliko účastnice takového smluvního vztahu. Žalované
bylo možno přisvědčit v tom, že stavěla se souhlasem vlastnice a že šlo o
stavbu oprávněnou, nikoliv však trvalou. Vlastnice pozemku za tohoto stavu
měla právo na ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 ObčZ ve formě
požadavku na odstranění stavby; v této části odvolací soud odkázal na
judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Při posuzování kolize
vlastnických práv k pozemku a ke garáži soudy s přihlédnutím k čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod dospěly k závěru, že plnila-li dočasná stavba
- garáž více než 30 let svůj účel, lze spravedlivě požadovat, šlo-li pouze o
stavbu dočasnou a její existence byla na újmu vlastnice pozemku, aby omezení
práva užívání vlastního pozemku žalobkyně skončilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání; tvrdí, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Soud prvního stupně rozhodl o odstranění garáže, když vyšel z
právního názoru odvolacího soudu. Důvodem byla údajná dočasnost stavby. Ta byla
ale odvozena od části výroku rozhodnutí stavebního úřadu o přípustnosti stavby.
Z výroku tohoto rozhodnutí je totiž zřejmé, že „dočasnost“ a „odvolatelnost“ se
vztahovala k rozhodnutí, nikoliv ke stavbě. Pokud by bylo rozhodnutí kdykoliv
odvolatelné, musel by je odvolat orgán, který je vydal, nikoliv některý z
účastníků řízení. Zákon č. 20/1955 Sb., o správním řízení, platný v době
rozhodování o přípustnosti stavby garáže, neobsahoval žádnou zmínku o
dočasnosti rozhodnutí ani o možnosti jeho odvolání – výrok musel být přesný a
jednoznačný. Nebylo tedy možné do správního rozhodnutí uvádět údaj o dočasnosti
rozhodnutí a již vůbec nebylo možno tím mít na mysli dočasnost stavby. Šlo tedy
o výrok právně irelevantní. Rozhodnutí o přípustnosti stavby by bylo možno
chápat jako dočasné v tom smyslu, že jeho trvání bylo omezeno dobou dvou let.
Pokud v té době nebyla stavba zahájena, pozbylo rozhodnutí platnost (§ 31 odst.
4 vyhl. č. 144/1959 Ú. l.). Dočasná stavba byla definována v uvedené vyhlášce
tak, že šlo o stavbu, mající plnit svůj účel kratší dobu, např. plechová garáž,
výstavní pavilon, nepřenosný stánek, apod. Předmětná garáž tomu ale
neodpovídala a šlo o stavbu trvalou. Uzavřel-li však soud, že garáž byla
stavbou dočasnou, šlo toliko o domněnku. Ve smyslu § 24 odst. 2 vyhl. č.
144/1959 Ú. l. byl podkladem pro povolení stavby garáže souhlas vlastnice
pozemku, který byl občanskoprávním titulem pro stavbu garáže. Tento souhlas
nelze podřazovat pod režim smlouvy, lze jej považovat za právo stavby. Souhlas
nebyl nijak časově omezen, ani v něm nebylo uvedeno, že by byl odvolatelný. Nic
tedy nenasvědčuje tomu, že by šlo o stavbu dočasnou. Posouzení garáže jako
stavby dočasné je proto nutno považovat za nesprávné právní posouzení věci. K
problematice dočasných staveb povolovaných podle předchozí právní úpravy vydalo
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR stanovisko, ve kterém se konstatuje, že dříve
povolené dočasné stavby, u nichž nebyla stanovena konkrétní doba trvání, nutno
považovat za stavby trvalé. Ve vztahu ke kolizi zájmů účastnic řízení,
posuzované odvolacím soudem s odkazem na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, dovolatelka namítá, že rozsudek poskytuje ochranu toliko vlastnici
pozemku, ačkoliv vlastnice garáže s dočasností stavby nebyla srozuměna a byla v
dobré víře, že garáž je stavbou trvalou a oprávněnou. Nelze tedy na daný případ
aplikovat § 126 ObčZ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně nesouhlasí s názorem žalované, že
„dočasnost“ se vztahuje na rozhodnutí o povolení stavby garáže, nikoliv na
stavbu, a dovolání proto pokládá za nedůvodné. Odkazuje na názor odvolacího
soudu, který se s takovouto argumentací vypořádal. Namítá, že dovolatelka
nereagovala na základní problematiku, a to otázku práva k pozemku, na němž byla
garáž postavena. Soud správně poukázal na to, že titulem jejího práva nebyl
neomezený nájemní vztah, ani vztah založený vydržením, ale toliko souhlas
majitelky pozemku. Doba trvání tohoto titulu pak byla odvislá od doby trvání
souhlasu. Pokud byl souhlas odvolán, zanikl i právní důvod. Odvolací soud
správně vyřešil i otázku kolize vlastnických práv. Proto navrhuje dovolání
žalobkyně „odmítnout“.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných
k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., tedy
podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem
– dále jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst.
1 písm. b) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3
písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z judikatury dovolacího soudu, mimo jiné i
z rozhodnutí publikovaného pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Podle § 123 ObčZ je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět
svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 ObčZ).
Vlastník se žalobou podle § 126 odst. 1 ObčZ nemůže domáhat ochrany
vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho práva zasahuje na základě svého
práva, které může být právem věcným (věcné břemeno, právo zástavní a
zadržovací), právem obligačním (například právo nájemní) nebo může vyplývat ze
zákona (například sousedská práva). V této souvislosti se hovoří o tzv.
námitkách proti vlastnickým žalobám. Pokud však stavebník zřídí na základě
dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody
oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po
jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně
umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva
vlastníka pozemku, který se může podle § 126 odst. 1 ObčZ domáhat
odstranění stavby. Vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku
umístěnou stavbu v důsledku časového omezení tohoto práva zaniklo, nenáleží
námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku
stavbu. Tyto zásady se uplatní i v případě, že právo, jehož obsahem je
dočasné umístění stavby na pozemku, zanikne jinak.
V daném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, že stavba garáže
byla postavena se souhlasem vlastnice pozemku, byť smlouva ohledně výstavby
nebyla uzavřena. Toto zjištění dovolatelka nenapadá; proto dovolací soud
vychází z toho, že šlo o výprosu, kterou bylo možno kdykoliv odvolat (ovšem
ani v případě, že by šlo o ústní smlouvu, by se právní postavení žalované
zásadně nezměnilo – viz § 582 ObčZ). Pokud tedy vlastnice pozemku souhlas
odvolala, není nadále povinna trpět cizí stavbu na svém pozemku. Odvolací soud
dospěl i k závěru, že vzhledem k okolnostem věci lze po žalované spravedlivě
požadovat, aby stavbu odstranila; vyjádřil se tak nepřímo i k otázce, zda výkon
práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ). Dovolací
soud nesdílí názor, že by šlo o konflikt dvou rovnocenných vlastnických
práv, a to práva vlastníka stavby a vlastníka pozemku. Takovýto přístup
vychází z mechanického hodnocení věci a opomíjí skutečnost, že ten, kdo
stavěl na cizím pozemku na základě obligačního práva, musel nutně počítat s
tím, že toto právo není časově neomezené a vědomě na sebe vzal rizika z toho
plynoucí; tím spíš to platí pro toho, kdo stavěl jen na základě ústního
přivolení vlastníka pozemku. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku,
který pozemek přenechal jinému jen dočasně, příp. s možností výpovědi (ať
již dohodnutou písemně nebo vyplývající ze zákona), by bylo (v podstatě časově
neomezeným) omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky, stanovené
v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Dovolání je založeno na polemice se závěrem odvolacího soudu, že stavba
byla povolena jako dočasná. Odvolací soud však výslovně (a správně) uvedl, že
„správní řízení není z hlediska posouzení občanskoprávního titulu ke zřízení
stavby významné“; úvahy o tom, že šlo i z hlediska stavebněprávního o dočasnou
stavbu, byly jen pomocnou argumentací. Pro posouzení otázky, zda stavebník má
ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní důvod (titul), a pro obsah jeho práva
mít na cizím pozemku stavbu, není obsah stavebního povolení rozhodující. To
ostatně vyplývá z konstantní judikatury, podle které pro posouzení stavby jako
neoprávněné není rozhodující, zda na stavbu bylo vydáno stavební povolení. I
když jde o poněkud jiný případ, je z něj zjevné, že stavební povolení není pro
posouzení občanskoprávních vztahů mezi účastníky rozhodující. I v případě, že
by v dané věci stavba nebyla z hlediska stavebního práva stavbou dočasnou, na
občanskoprávním vztahu mezi účastníky a na skutečnosti, že žalovaná nemá právo
mít na pozemku žalobkyně stavbu, by se nic nezměnilo.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ tedy v posuzované
věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k
nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani
dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst.
l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. Náklady jsou dány odměnou advokáta
za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 8 písm. b), § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3.100,- Kč, a dále
paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního
tarifu, to je celkem 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Jestliže žalovaná nesplní dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. května 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu