22 Cdo 2263/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně B. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. S., o umožnění a
úpravu užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn.
6 C 196/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 13. dubna 2004, č. j. 13 Co 12/2004-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 1 200,- Kč k rukám JUDr. J. Š.
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo upraveno
užívání rodinného domu č. p. 546 v H. účastníky – bývalými manžely, jejichž
společné jmění nebylo dosud vypořádáno.
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
listopadu 2003, č. j. 6 C 196/2002-54, rozhodl výrokem pod bodem I., že
„žalobkyně je oprávněna užívat první patro rodinného domu č. p. 546 v H.
(objekt bydlení) zapsaného u Katastrálního úřadu v D. na listu vlastnictví
číslo 916 pro k. ú. H., obec H., okres D.“, výrokem pod bodem II., že „žalovaný
je oprávněn užívat přízemí v rodinném domě č. p. 546 v v H. tamtéž“, výrokem
pod bodem III., že „žalobkyně i žalovaný budou společně užívat sklep rodinného
domu č. p. 546 v H., stavební parcelu číslo 1258 o výměře 143 m²
(zastavěná plocha a nádvoří) a pozemkovou parcelu číslo 1267/7 o výměře 454
m² (zahradu), které jsou rovněž zaspsány u Katastrálního úřadu v D. na
listu vlastnictví číslo 916 pro k. ú. H., obec H.“, a výrokem pod bodem IV. o
náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaného,
rozsudkem ze dne 13. dubna 2004, č. j. 13 Co 12/2004-72, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Vyšel z jeho skutkového zjištění, že
účastníci řízení měli v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění kromě
dalšího dvě nemovitosti v H., jednak rodinný dům čp. 546 v S. ulici, jednak dům
čp. 581 v J. ulici. Jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno k 12. 5. 2001 a
řízení o vypořádání jejich zaniklého společného jmění, zahájené 11. 10. 2001 a
vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 120/2001, nebylo dosud
pravomocně skončeno. Dům čp. 546 se dvěma byty užíval výlučně žalovaný a
žalobkyni v jeho užívání bránil. Ta užívala dům čp. 581, který ale nebyl
způsobilý k bydlení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dospěl
ke správnému závěru, že domáhala-li se žalobkyně určení způsobu užívání věci,
která náleží do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění, bylo
nutno postupovat podle § 145 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Žalobkyně je oprávněna užívat i tento dům, zejména bylo-li prokázáno, že další
nemovitost ve společném jmění účastníků není vhodná k bydlení. Námitky
žalovaného, že žalobkyně měla možnost bydlet u rodičů nebo u svého přítele, či
že z prostředků získaných pronájmem si mohla dům čp. 581 uzpůsobit k bydlení,
soud shledal nedůvodnými, když právem obou manželů je, aby majetek tvořící
společné jmění za dané situace užívali společně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání a s odkazem na
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) namítá, že
řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že se žalobkyně z domu čp. 546
odstěhovala již před rozvodem manželství do pronajatého bytu a oba v té době
měli přístup do obou společných nemovitostí. Když žalobkyně výměnou zámků
zamezila žalovanému vstup do domu čp. 581, učinil on totéž ohledně domu čp.
546. Není pravdivé tvrzení žalobkyně, že přizpůsobení domu čp. 581 k bydlení
bránil žalovaný, a proto stavební úřad stavební úpravu nepovolil. O souhlas k
tomu jej žalobkyně nepožádala, ač on by jí v tomto směru rád vyhověl. Žalobkyně
od jara 2001 v domě 546 nebydlela a o bydlení v něm se začala ucházet až poté,
co si žalovaný našel přítelkyni, která se k němu nastěhovala; ihned poté začala
žalovaného šikanovat, dožadovala se přístupu do domu čp. 546 a naopak do domu
čp. 581, který užívala výhradně sama, odmítala žalovaného vpustit. Nebytové
prostory v tomto domě pronajímala bez souhlasu žalovaného a sama pobírala
nájemné. Tvrdí, že žaloba je šikanózní, neboť žalobkyně netrpí bytovou tísní,
když bydlí u svého přítele. K tomu nabízel důkazy, jež ale soud odmítl, když se
přidržel formálního stavu, že žalobkyně je vedena jako vlastník předmětné
nemovitosti ve společném jmění manželů. Takto soudy pominuly smysl zákona; jde
především o rozumné uspořádání majetkových vztahů do doby konečného vypořádání
společného jmění. Vadu řízení dovolatel spatřuje v postupu soudu, který
neumožnil prokázat nedostatek bytové tísně u žalobkyně a její skutečné bytové
poměry. Uzavírá, s odkazem na sdělení právní zástupkyně žalobkyně, že se
žalobkyně nejspíše ani po vyhraném sporu do předmětného domu nenastěhuje, což
odpovídá jeho názoru, že jí šlo toliko o majetkové výhody. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že žalovaný neuvážil podmínky
přípustnosti dovolání stanovené v § 236 až § 239 OSŘ a konstatuje, že jde o
dovolání nepřípustné. Připomíná skutečnosti vedoucí k jejímu odchodu ze
společné domácnosti přechodně do podnájmu. Tvrzení žalovaného o objektu čp. 581
pokládá za účelově zkreslená. Navrhuje, aby dovolací soud nepřípustné dovolání
odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po
právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku
zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a
nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve
svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Podle § 145 odst. 1 ObčZ majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a
udržují oba manželé společně (po zániku manželství se do doby vypořádání
společného jmění použije toto ustanovení analogicky). Toto ustanovení je
obsahově shodné s § 144 větou před středníkem ObčZ ve znění do novely č.
91/1998 Sb., podle kterého platilo: „Věci v bezpodílovém spoluvlastnictví
užívají oba manželé společně“. Proto je stále použitelné i R 42/1964 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterého se podává: „Správa jmění patřícího
do bezpodílového spoluvlastnictví manželů představuje nepochybně hospodaření
společným majetkem, které směřuje k využití společného jmění podle účelu,
kterému ta či ona součást společného jmění má sloužit. Hospodaření zahrnuje v
sobě také nakládání se společným majetkem. Poněvadž podle § 144 cit. zák. oba
manželé užívají společné věci v bezpodílovém spoluvlastnictví a jednou z
hlavních zásad majetkového práva manželského je úplná rovnoprávnost manželů v
manželských vztazích, je třeba právo užívání přiznat oběma manželům stejně k
celé věci, když také účel manželství předpokládá, že manželé cestou dohody si
sami upraví vhodný způsob užívání, který by oběma nejlépe vyhovoval. Pakliže by
se v určitém případě o užívání nedohodli, má kterýkoliv z nich možnost obrátit
se na soud se žádostí o rozhodnutí“ (k tomu viz též § 20 zákona č. 94/1963 Sb.,
o rodině, ve znění pozdějších předpisů). Dále se zde dovozuje, že je-li
předmětem bezpodílového spoluvlastnictví osobní vůz, nemůže se jeden z manželů
domáhat na druhém manželovi vydání dokladů k vozu a tak vyloučit druhého
manžela z možnosti společného užívání vozu.
Rozhodnutí soudů v dané věci jsou v souladu s citovaným právním
názorem. O jiném postupu by bylo možno uvažovat jen v případě, že účastníci by
měli ve společném jmění anebo ve vlastnictví dvě věci sloužící alespoň
přibližně rovnocenně stejnému účelu (např. dva byty). Pokud tomu tak není,
nemůže v souladu s dosavadní judikaturou týkající se bezpodílového
spoluvlastnictví jeden z bývalých účastníků společného jmění manželů zcela
vyloučit z užívání věci, která dosud nebyla po zániku společného jmění
vypořádána.
Dovolací soud je v tomto řízení vázán skutkovým stavem, zjištěným v
nalézacím řízení; proto ke tvrzením žalovaného, že žalobkyně v domě nehodlá
bydlet (a jde tedy jen o šikanu) nemůže přihlížet, neboť takové zjištění nebylo
v nalézacím řízení učiněno.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) OSŘ odmítl.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ je žalovaný
povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu
advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle § 8 písm. a), §
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1
125,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu, celkem 1 200,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z
§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. v.r.
předseda senátu