22 Cdo 2266/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce V. A., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) O. P., a 2) A. P.,
zastoupeným advokátkou, o užívání společné nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 130/2002, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. března 2006, č. j.
25 Co 548/2005-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. března 2006, č. j. 25 Co
548/2005-254, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. července
2005, č. j. 7 C 130/2002-223, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost umožnit mu přístup a
užívání nemovitostí, jichž je spolu s nimi podílovým spoluvlastníkem, což mu
dosud žalovaní neumožňovali. Současně se domáhal, aby soud upravil užívání
nemovitosti.
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 25. července 2005, č. j. 7 C 130/2002-223, rozhodl výrokem pod bodem I.,
že „žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni v domě čp. 638 na stav. parc. č. 547 v
katastrálním území N. H. K. výlučně užívat v přízemí domu kuchyň, jídelnu,
pokoj, koupelnu s WC a zádveří ke vstupu do I. nadzemního podlaží tak, jak jsou
tyto prostory označeny v půdorysu I. nadzemního podlaží zpracovaného soudním
znalcem z oboru stavebnictví J. M. jako příloze znaleckého posudku č.
37/1137/2005 ze dne 25. dubna 2005, který je nedílnou součástí tohoto
rozsudku“, výrokem pod bodem II., že „žalobce je oprávněn v domě čp. 638 na
stav. parc. č. 547 v katastrálním území N. H. K. výlučně užívat v I. patře domu
3 pokoje a koupelnu s WC tak, jak jsou tyto prostory označena v půdorysu II.
nadzemního podlaží zpracovaného soudním znalcem z oboru stavebnictví
J. M. jako příloze znaleckého posudku č. 37/1137/2005 ze dne 25. dubna
2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem III., že
„žalobce a žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni v domě čp. 638 na stav. parc. č. 547
v katastrálním území N. H. K. společně užívat v přízemí domu zádveří ke vstupu
do II. nadzemního podlaží a obývací pokoj se schodištěm a v I. patře domu jsou
oprávněni společně užívat halu se schodištěm tak, jak jsou tyto prostory
označeny v půdorysu I. a II. nadzemního podlaží zpracovaného soudním znalcem z
oboru stavebnictví J. M. jako příloze znaleckého posudku č. 37/1137/2005 ze dne
25. dubna 2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“, výrokem pod
bodem IV., že „žalobce a žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni v domě čp. 638 na
stav. parc. 547 v katastrálním území N. H. K. společně užívat sklepní prostor v
I. podzemním podlaží a půdní prostor v podkroví“, a dále, že „žalobce a
žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni společně užívat garáž u domu čp. 638 na stav.
parc. č. 547 v katastrálním území N. H. K. a dále zahradu – parcelu č.
600/199, a stavební parcelu č. 547, vše v katastrálním území N. H. K.“,
výrokem pod bodem V., že „žalobce a žalovaní 1) a 2) jsou povinni trpět užívání
dle výroků I. – IV. tohoto rozsudku a jsou povinni zdržet se jednání, kterým by
do tohoto užívání zasahovali“, a výrokem pod bodem VI. zamítl žalobu, „kterou
se žalobce proti žalovaným 1) a 2) domáhal povinnosti vydat klíče od branky
směrem od silničního okruhu a dále klíče od vrat směrem ke garáži na pozemek
parc. č. 600/19 v katastrálním území N. H. K.“. Výroky pod body VII. a VIII.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že účastníci řízení jsou podílovými
spoluvlastníky shora specifikovaných nemovitostí (dále „sporné nemovitosti,
resp. sporný dům“), žalobce s podílem jedné ideální poloviny, žalovaný
1) s podílem jedné osminy a žalovaná 2) s podílem tří osmin. Žalovaná 2)
užívala sporné nemovitosti k trvalému bydlení od roku 1984. Žalobce žil od roku
1969 ve Spolkové republice Německo, sporné nemovitosti užíval při návštěvách,
prázdninách a svátcích. Neshody ohledně rozsahu užívání nemovitostí mezi
rodinou žalobce a žalovanými nastaly okolo roku 1990. Žalobce po rozvodu
manželství žil se svými nezletilými dětmi v pronajatém bytě v H. K. a neměl
jinou možnost bydlení z neodvozeného právního titulu, než ve sporném domě.
Žalovaný 1) bydlí se svojí rodinou ve vlastním rodinném domě ve V. n. L.,
žalovaná 2) dlouhodobě užívala ze zdravotních důvodů ve sporném domě prostory v
přízemí. Údaje o dispozičním řešení sporného domu soud čerpal z obsahu
znaleckého posudku. Právní posouzení věci opřel o § 123, § 126, § 136, § 137 a
§ 3 odst. 1 občanského zákona (dále „ObčZ“) a vyšel z právního názoru
odvolacího soudu vyplývajícího z jeho usnesení ze dne 15. září 2004, č. j. 25
Co 338/2004-113.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 1. března 2006, č. j. 25 Co 548/2005-254, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S poukazem na
svoje rozhodnutí ze dne 15. září 2004, č. j. 25 Co 338/2004-113, kterým zrušil
předchozí zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení, uvedl, že „tu není rozumných důvodů, pro které by bylo lze pro
domnělý rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ) odejmout žalobci jedno ze
základních oprávnění upínajících se k vlastnickému právu, a to oprávnění věc
užívat (§ 123 ObčZ)“. Připomenul též ústavně zaručenou ochranu vlastnického
práva. Uzavřel, že skutečnost, že sporný dům svým dispozičním řešením
neposkytuje možnost dvougeneračního nerušeného bydlení, vybízí účastníky řízení
k vzájemnému porozumění a snášenlivosti, a argument, že toto nelze do budoucna
pro povahu a rozsah dosavadních neshod reálně očekávat, nemůže být důvodem pro
zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Předně namítají, že
došlo k nesprávnému hodnocení situace při zjišťování a kvalifikaci důvodů
hodných zvláštního zřetele, pro něž by bylo výjimečně možno odepřít žalobci
výkon jeho práva užívat věc. Připomínají, že zatímco do oprav a přebudování
zastaralého domu vložili minimálně 1 200 000,- Kč, udržovali zahradu, platili
veškeré poplatky a nepožadovali na žalobci finanční vyrovnání, žalobce svoji
povinnost spoluvlastníka nikdy neplnil. Základní okolností, proč dům nemůže být
užíván dvěma odlišnými domácnostmi, je to, že po stavební stránce jde o jednu
bytovou jednotku, v níž nelze provést rozvrh místností tak, aby byla zachována
proporcionalita majetkových podílů. Nejen že žalovaní mají rozhodnutím soudu k
užívání nedostatečné prostory, ale nezákonné je, že soud dal do užívání oběma
stranám jediný obývací pokoj v přízemí včetně schodiště do prvního poschodí. Konstatování soudu, že rozvrh místností a prostor k užívání byl proveden v
souladu se znaleckým posudkem není pravdivé; znalec naopak potvrdil, že byt
nelze spravedlivě rozdělit. Užívání domu dvěma oddělenými domácnostmi by bylo
možné pouze za předpokladu vybudování samostatného schodiště do prvního patra. Velikost bytu nicméně soud vůbec nehodnotil a nehodnotil ani nároky žalovaného
1) na užívání domu, ač v domě trvale provádí opravy, udržuje zahradu a je nucen
pomáhat žalované 2), která je jeho matkou. Dovolatelé shrnují, že rozhodnutí
soudu není v souladu s § 139 odst. 2 ObčZ, je hrubě porušeno rovné postavení
účastníků v neprospěch žalované 2), když její majetek je vystaven neoprávněným
zásahům protistrany nebo cizí osoby. Zdůrazňují právo na soukromí ve
smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a připomínají
čl. 11 a 12 Listiny základních práv a svobod. Mezi důvody hodné zvláštního
zřetele, pro něž lze výjimečně odepřít žalobci výkon oprávnění věc užívat, jsou
vztahy vzniklé mezi stranami, resp. mezi MUDr. A., matkou žalobce a žalovanou
2), která je její sestrou. Soud s vědomím všech okolností nemůže svým
rozhodnutím přikázat plnění, které by navozovalo trvalý krizový stav. Ani úcta
k vlastnickému právu nemůže vést ke státní mocí vynucenému přikázání jednoho
bytu do společného užívání osob, které spolu dosud nebydlely, jsou osobami
znepřátelenými, a nutit je žít v jednom bytě. Takové rozhodnutí soudu je v
rozporu se společností trvale uznávaným náhledem na spravedlnost soudního
rozhodnutí a tudíž je v rozporu s dobrými mravy. Nelze připustit ani společné
užívání půdy, sklepa a garáže, která je navíc natolik malá, že je v ní možno
umístit pouze jedno menší motorové vozidlo. Soud neměl opomenout rozhodnout o
případném reálném rozdělení zahrady. Nebylo provedeno dokazování ani ohledně
případné výše náhrady za užívání nemovitostí pouze jednou ze stran.
Pro úplnost
dovolatelé dodávají, že soud prvního stupě prozatím nerozhodl o žalobě na
zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků podané žalovanými. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.
Dovolatelé podle jeho názoru pouze opakují tvrzení uplatněná v předchozím
řízení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako zjevně nedůvodné odmítl,
popř. zamítl z důvodu věcné správnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou
podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo
dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud (§ 139 odst. 2 ObčZ).
Není vyloučeno, aby se žalobce domáhal i takové úpravy užívání společné věci
(její části), kdy by věc užíval výlučně jen on a další spoluvlastník by ji
užívat nemohl. Ustanovení § 139 odst. 2 ObčZ vyjadřuje určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 OSŘ (viz R 31/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I když užívání společné nemovitosti
některým z jejich spoluvlastníků je součástí obsahu jeho vlastnického práva (v
míře dané velikostí jeho spoluvlastnického podílu), realizace tohoto práva
vyžaduje splnění dalšího zákonného předpokladu - rozhodnutí většiny
spoluvlastníků, případně za stanovených podmínek rozhodnutí soudu. Jedině za
splnění uvedeného zákonného předpokladu lze uvažovat - a to podle obou právních
úprav - o oprávněném užívání bytu ve společném domě některým ze spoluvlastníků
(viz R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2424/99,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 842, se uvádí:
„Rovnodílní spoluvlastníci věci - domu jsou oprávněni užívat jediný byt ve
společném domě ve stejném rozsahu, dovoluje-li to velikost tohoto bytu a jejich
osobní poměry. Jestliže dosud užíval takový byt jeden ze dvou rovnodílných
spoluvlastníků, pak umožňuje-li to velikost bytu a osobní poměry
spoluvlastníků, nic nebrání tomu, aby soud upravil užívání společného domu tak,
že takový byt budou nadále užívat oba spoluvlastníci.
Ve sporu o užívání společné věci je v zásadě třeba dát přednost právu na
ochranu obydlí a soukromí před právem spoluvlastníka na užívání části věci v
podílovém spoluvlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února
2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod č. C 3260).
Napadené rozhodnutí vychází z jiného právního názoru, než citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu.
Odvolací soud již v usnesení ze dne 15. září 2004, č. j. 25 Co 338/2004-113,
vyslovil právní názor, že spoluvlastníka nelze vyloučit z užívání společné
věci. Tento názor je však v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu
citovanou shora (pokud jde o bližší důvody, odkazuje se pro stručnost na
odůvodnění citovaných rozhodnutí). V dané věci bylo tedy třeba vyjít z toho, že
úpravu užívání jediného bytu v domě, který je předmětem podílového
spoluvlastnictví účastníků, lze provést i tak, že jeden nebo více účastníků
budou z užívání zcela vyloučeni [ostatně soudy v rozporu s citovaným právním
názorem odvolacího soudu vyloučily z užívání žalovaného 1)]; při tomto
rozhodování není soud vázán návrhy účastníků (§ 153 odst. 2 OSŘ). V takovém
případě vznikne z užíváním vyloučeným spoluvlastníkům právo na peněžní náhradu
z titulu bezdůvodného obohacení spoluvlastníků, kteří věc užívají nad rámec
rozsahu jejich podílu (k této náhradě srovnej obdobně R 19/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.
9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1213/99, publikovaný v ASPI, a rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2525 - námitkami
dovolatelů ohledně výše náhrady se však dovolací soud nezabýval, protože
odvolací soud o takové náhradě nerozhodoval). Při zvažování toho, zda jediný
byt v domě může na základě rozhodnutí soudu užívat více spoluvlastníků, je
třeba vycházet z velikosti tohoto bytu a z osobních poměrů účastníků, zejména
též z jejich vzájemných vztahů. Pokud by mělo dojít ke kolizi práva
spoluvlastníka na užívání části věci v podílovém spoluvlastnictví s právem na
ochranu soukromí, je třeba dát přednost právu na ochranu obydlí a soukromí.
V dané věci se odvolací soud, který vycházel z názoru, že podílového
spoluvlastníka nelze z užívání společného bytu vyloučit, podmínkami pro toto
vyloučení nezabýval. Již z toho je zřejmé, že jeho rozhodnutí je v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu a je tak dán dovolací důvod, upravený v §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ. V novém řízení se soudy budou zabývat i
námitkami dovolatelů týkajícími se rozdělení zahrady.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.
r.
předseda senátu