22 Cdo 2271/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobců: a) R. H. a b) V. H., zastoupených advokátem, proti
žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 748/2003, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2005, č. j. 6
Co 546/2005-154, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky
pozemkové parcely o výměře 369 m2, kterou v lednu 2001 zakoupili od o. R., ale
o níž v červenci, resp. v srpnu 2001 katastrální orgány rozhodly tak, že má
výměru toliko 278 m2.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
listopadu 2004, č. j. 5 C 748/2003-132, určil, „že R. H. a V. H., jsou
podílovými spoluvlastníky pozemku parcelní číslo 4/2 o výměře 369 m²,
zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P., na LV pro o. a k.
ú. R., o. P., a to v hranicích určených geometrickým plánem ze dne 6. 3. 1992,
vypracovaným Ing. Ch. – G. k. P., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“.
Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný s dalšími spoluvlastníky
prodali kupní smlouvou uzavřenou 8. 2. 1973 československému státu – M. n. v. v
R. pozemkovou parcelu č. 4/2 o výměře 460 m2 a část přilehlé pozemkové parcely
č. 4/1 o výměře 180 m2. Pozemek o této výměře užívalo od roku 1987 do 1. 10.
1991 bývalé spotřební družstvo J. M. na základě dohody uzavřené s uvedeným MNV
o trvalém a bezplatném užívání, přičemž toto družstvo bylo vlastníkem budovy
pohostinství č. 66 na parcele č. 4/2. O. R. tento pozemek nabyla do vlastnictví
na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí. Geometrickým plánem z 6. 3. 1992 byla parcela č.
4/2, vzniklá sloučením dvou shora uvedených parcel, o celkové výměře 640 m2
rozdělena na parcelu č. 4/2 s výměrou 369 m2 a parcelu č. 4/3 s výměrou 271 m2.
Na základě jednání žalovaného s uvedenou obcí pozemek č. 4/2 o výměře 369 m2
žalovaný bezplatně užíval do doby, kdy obec pozemek prodala žalobcům. Ti
zmíněnou parcelu v uvedené výměře nabyli do svého podílového spoluvlastnictví
kupní smlouvou uzavřenou se jmenovanou obcí 30. ledna 2001 a jako její
vlastníci byli zapsáni v příslušném katastru nemovitostí na listu vlastnictví
č. 323 s účinky vkladu od 1. 2. 2001. Rozhodnutím Katastrálního úřadu v P. z 9.
7. 2001 byla v katastru nemovitostí na základě nového přepočtu zmenšena výměra
parcely ve vlastnictví žalobců č. 4/2 z 369 na 278 m2 a výměra parcely
žalovaného č. 4/1 zvětšena z 1332 na 1423 m2. Na tomto základě byli v listu
vlastnictví č. 323 zapsáni žalobci jako vlastníci nemovitosti „st. 4/2“, o
výměře 278 m2 – „zastavěná plocha a nádvoří“. Soud prvního stupně s odkazem na
§ 130 odst. 1, § 134 a další ustanovení občanského zákoníku („ObčZ“) účinná v
rozhodné době a s přihlédnutím ke všem prokázaným okolnostem držby sporné
pozemkové parcely uzavřel, že žalobci jsou vlastníky parcely ve výměře 369 m2.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č. j. 6 Co 546/2005-154, změnil
rozsudek soudu prvního stupně a zamítl návrh na určení, že žalobci „jsou
podílovými spoluvlastníky pozemku parcelní číslo 4/2 o výměře 369 m2 zapsaného
v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. (LV pro obec a k. ú. R., o.
P.), a to v hranicích určených geometrickým plánem ze dne 6. 3. 1992
vypracovaným Ing. Ch. – G. k. P., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“.
Změnil jej i ve výroku o povinnosti zaplatit náklady řízení tak, že je jsou
povinni žalovanému uhradit žalobci. Dále rozhodl o jejich povinnosti zaplatit
žalovanému i náklady odvolacího řízení. Se závěry soudu prvního stupně se
neztotožnil. Uvedl, že předpokladem úspěšnosti žaloby na požadovaném určení je
prokázání naléhavého právního zájmu na takovém určení. Konstatoval, že tento
zájem žalobců bylo třeba zkoumat z hlediska konečného smyslu rozhodnutí.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že jsou vlastníky pozemku o výměře 369
m2, ale z výpisu z katastru nemovitostí je zřejmé, že jsou vlastníky pozemku o
výměře 278 m2. Při tom podle § 20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky („katastrální zákon“) výměra pozemku není závazným
údajem. Tato výměra je podle § 27 písm. g) katastrálního zákona údaj odvozený z
geometrického určení pozemku a soud není oprávněn uložit katastrálnímu úřadu,
aby v katastru nemovitostí výměru pozemku opravil. Žalobci v katastru
nemovitostí jako vlastníci zmíněné nemovitosti zapsáni jsou, ale rozsudek soudu
nemůže být podkladem pro změnu zápisu o výměře tohoto pozemku. Uzavřel, že
žalobci naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení neprokázali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) s tím, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jeho rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzeni věci. Namítají, že odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně, aniž by se věcí samou zabýval. Odvolací soud odůvodnil
zamítavý výrok tím, že se žalobci svým návrhem snažili dosáhnout, aby na
základě rozsudku byla v katastru nemovitostí změněna výměra předmětného
pozemku, přičemž podle katastrálního zákona je výměra údaj odvozený z
geometrického určení pozemku a soud není oprávněn uložit katastrálnímu úřadu,
aby v katastru nemovitostí výměru pozemku opravil; uzavřel, že rozsudek nemůže
být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Žalobci proto nemohou
mít naléhavý právní zájem na jeho vydání. Dovolatelé v tomto směru namítají, že
se domáhali vydání rozsudku, jímž bude určeno jejich vlastnictví k pozemku v
hranicích daných geometrickým plánem, tedy k pozemku tímto plánem určenému. Z
jeho určení je odvozena uplatněná výměra. Odvolací soud tuto skutečnost pominul
a za základ svého rozhodnutí vzal nesprávně jen důsledek nového určení hranic
pozemku zmíněného geometrickým plánem oproti nynějšímu stavu, jímž je změna
výměry na původních 369 m². Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V dané věci byl spor patrně vyvolán nedoceněním rozdílu mezi pozemkem a
parcelou. Podle ustanovení § 118 odst. 1 ObčZ jsou předmětem občanskoprávních
vztahů věci a - pokud jejich povaha připouští - práva nebo jiné majetkové
hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za nemovité se považují pozemky a
stavby spojené se zemí pevným základem (ustanovení § 119 odst. 1, 2 ObčZ).
Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické
a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními
čísly [§ 1 odst. 1 písm. a), § 3 písm. a), b), § 4 a § 27 písm. a)
katastrálního zákona]. Pozemek, definovaný pro účely tohoto zákona jeho
ustanovením § 27 písm. a) jako část zemského povrchu oddělená od sousedních
částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí
vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu
využití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve smyslu § 119 odst. 2
ObčZ věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde
vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat
více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely
jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek
pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s
uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.
Jinak řečeno, vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže
nic měnit na vlastnickém právu k pozemku; proto také soud nemůže určovat, jaká
je ve skutečnosti výměra parcely, neboť stanovení výměry parcely je jen věcí
katastrálního úřadu, který parcely eviduje. To vyplývá i z § 19a odst. 5 zákona
č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon),
ve znění pozdějších předpisů, podle kterého zpřesněním evidenčních údajů
katastru o geometrickém a polohovém určení hranice pozemku a výměře parcely
nedochází ke změně právních vztahů k pozemku. Pokud tedy dojde ke zpřesnění
evidenčních údajů katastru tak, že výměra určité parcely je nadále zapsána v
menším rozsahu než doposud, neznamená to, že by zaniklo vlastnické právo k té
části pozemku, která byla dosud zahrnuta do (zmenšené) parcely. Vzniknou-li
pochybnosti ohledně vlastnického práva ke zbývající části pozemku, jehož výměra
nadále převyšuje výměru nově určené parcely, lze se poté, co za pomoci
geometrického plánu bude zbývající část pozemku určena jako parcela, domáhat
určení vlastnického práva k této parcele. Původní pozemek, jehož výměra byla
dříve totožná s výměrou později zmenšené parcely, tak bude nadále zahrnovat
dvě, případně i více parcel. Soud však nemůže závazně pro katastrální úřad
určovat, jakou má parcela výměru. Žalobci uplatněný nárok tak nemá oporu ve
hmotném právu a požadované určení nemůže být zákonným podkladem pro změnu údajů
vedených katastrem nemovitostí.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady
řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i
bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu