22 Cdo 2273/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. K., bytem v P., R. S. 24, zastoupené Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 10, proti žalovaným: 1) J. B., a 2) A. B., oběma bytem v P., K. 34, zastoupeným Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 5, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 311/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. prosince 2010, č. j. 56 Co 243/2010-204, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení 4.356,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta Mgr. Martina Zikmunda. Stručné odůvodnění: (§ 243c odst. 2 o. s. ř.)
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č. j. 34 C 311/2008-172, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení věcného břemene stezky, průhonu a vozové cesty přes stavební parc. č. 1265, zapsanou na LV č. 338 pro katastrální území B., obec P., zřízeného ve prospěch stavební parc. č. 1264, pro katastrální území B., obec P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. prosince 2010, č. j. 56 Co 243/2010-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a z obsahu dovolání se podává, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání, které žalobkyně podala proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. přípustné. V rozsudku ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 70, dovolací soud uvedl: „Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů.
Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů. Jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího.
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009).
V dané věci došlo nepochybně ke změně poměrů v tom, že se změnil způsob užívání panujícího pozemku. Situace však zůstává stejná, pokud jde o samotnou potřebu zajištění přístupu k jeho využívání; pouhá změna v hospodářském využití pozemku ještě nemusí znamenat relevantní změnu poměrů ve smyslu § 151p odst. 3 obč. zák., pokud objektivní potřeba využívat právo cesty trvá. Soud prvního stupně provedl místní šetření, při kterém zjistil, že – kromě sporné cesty – je pozemek za domem žalovaných přístupný jen úzkou chodbou přes dům žalovaných.
Ta jim však nezajišťuje rovnocenný přístup; jiná přístupová cesta na pozemek žalovaných neexistuje. Soud prvního stupně se seznámil se situací na místě samém a jeho úvahu o tom, že konkrétní přístup k pozemku není dostatečný, tak nelze zpochybnit v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným a při kterém se dokazování neprovádí (§ 243a odst. 2 o. s. ř.). Posouzení toho, zda tato chodba může být dostatečná pro obvyklé využití pozemku, tak nemůže založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.
Dovolací soud nezpochybňuje to, že je tu nepoměr mezi výhodou oprávněné strany a závazkem strany povinné; ten ovšem vyplývá z podstaty věcného břemene (je to prostě „břemeno“ či „služebnost“, váznoucí na pozemku). Aby byl v řízení tento nepoměr relevantní, musel by vzniknout k neprospěchu žalobců a v důsledku změny poměrů. To se však v dané věci nestalo; pokud panující pozemek již není užíván k zemědělským účelům, ale spíše k rekreaci, zatížení žalobců se nezvýšilo, spíše naopak. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady představují odměnu za jejich zastoupení advokátem, která činí podle § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 64/2011 Sb.), částku 3.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 2 x 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 3.600,- Kč. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.
s. ř. v částce 756,- Kč a celkem činí 4.356,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.