Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.
ozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Českých Budějovicích ze
dne 17. prosince 1997, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně
domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí v rozsudku specifikované části
pozemku v katastrálním území Z. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně nabyla
na základě kupní smlouvy od manželů Š. vlastnické právo k domu čp. 47 a k
pozemku parc. č. 64 v katastrálním území Z.; tato smlouva byla registrována
státním notářstvím 10. 12. 1985 a téhož dne se žalobkyně uchopila držby těchto
nemovitostí. Žalobkyně však současně začala užívat i sporný díl sousedního
pozemku, jehož se kupní smlouva netýkala, a který byl v tzv. státním
socialistickém vlastnictví; tento díl byl oplocen společně s pozemkem, který
byl předmětem převodu a žalobkyně byla přesvědčena, že je vlastnicí celého
oploceného pozemku. V roce 1997, kdy žalovaný nabyl od státu vlastnictví
pozemku, k němuž sporná část užívaná žalobkyní patřila, vyšlo najevo, že shora
uvedená kupní smlouva se této části netýkala. Žalobkyně se pak domáhala, aby
soud určil, že je vlastnicí části pozemku a tvrdila, že vlastnické právo
nabyla vydržením. Odvolací soud však ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně spornou část pozemku nevydržela. Vyšel přitom z právního
názoru, že podmínkou vydržení je oprávněná držba, a že “pro vznik držby jsou
nezbytné tři základní předpoklady: právně způsobilý titul, uchopení držby a
způsobilý předmět držby”. Zatímco první dva předpoklady považoval odvolací soud
za splněné, nebyl tu podle jeho názoru způsobilý předmět držby, neboť pozemek
ve státním socialistickém vlastnictví nebylo možno do 1. 1. 1992, kdy nabyla
účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb.,
vydržet; proto vydržecí doba, která v případě vydržení nemovitosti činí deset
let, počala běžet až od 1. 1. 1992. Tento závěr vyplývá i z § 872 odst. 6 obč.
zák., který zužuje možnost započíst vydržecí dobu, která uplynula před 1. 1.
1992, pouze na případy, kdy podle dosavadních předpisů bylo možno nabýt v
důsledku oprávněné držby jen právo na uzavření dohody o osobním užívání
pozemků; tato možnost se tedy týkala jen vydržení pozemků “v osobním
vlastnictví”. Vzhledem k tomu nemohla žalobkyně spornou část pozemku vydržet.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání “k otázce započtení
vydržecí doby před účinností zákona č. 509/1991 Sb. v případě, že předmětem
vydržení byl pozemek ve vlastnictví státu”.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně včasné dovolání, které
opírá o dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Uvádí, že již
dříve byl konstantně zastáván právní názor, že pro dovršení vydržení postačí,
že jeho předmět je k vydržení způsobilý v době završení ostatních podmínek
vydržení a odkazuje na publikaci "Občanský zákoník. Komentář”, vydanou
nakladatelstvím Panorama v Praze v roce 1987, díl I., str. 427 a násl. V době
dovršení běhu vydržecí lhůty (11. 12. 1995) byl proto předmětný pozemek
způsobilý k vydržení a byly splněny všechny náležitosti vydržení, včetně
nepřetržitého běhu desetileté vydržecí lhůty. Dovolatelka dále uvádí, že pokud
by nadále bylo přihlíženo k dřívějšímu zvýhodnění státního socialistického
vlastnictví, bylo by to v rozporu s čl. ll Listiny základních práv a svobod.
Proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně, byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239
odst. 1 o.s.ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a shledal dovolání důvodným. Proto rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Podle § 134 odst. l, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci,
má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které
nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve
vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Podle § 868
obč. zák., pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona
(tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy
vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z
nich vzniklé před 1. lednem 1992, se však posuzují podle dosavadních předpisů. V dané věci žalobkyně požadovala určení vlastnického práva, které mělo
vzniknout až po l. lednu 1992; proto bylo jeho vznik třeba posoudit podle
občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. Je tedy třeba zabývat se
otázkou, zda v době, kdy uplynulo deset let od doby, kdy se žalobkyně stala
oprávněnou držitelkou (oprávněnost její držby ani další podmínky vydržení
nejsou předmětem přezkoumávání), splňovala žalobkyně podmínky vydržení, uvedené
v § 134 obč. zák. Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení omezuje předmět
vydržení jen tak, že takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být
předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu
nebo zákonem určených právnických osob, lze konstatovat, že oprávněný držitel
se stává vlastníkem věci, která byla doposud ve státním vlastnictví (nejde-li o
věc uvedenou v § 134 odst. 2 obč. zák.), má-li ji po l. lednu 1992 nepřetržitě
v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost a po dobu deseti let, jde-li o
nemovitost. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba
započíst i držbu, vykonávanou před 1. lednem 1992. Opačný názor nelze ze zákona
dovodit. Lze sice přisvědčit odvolacímu soudu, že § 872 odst. 6 obč. zák. se
zabývá pouze případy, v nichž šlo o držbu pozemků v soukromém (nikoli v
osobním) vlastnictví, a že na držbu státních pozemků toto ustanovení nedopadá,
je však nutné konstatovat, že toto zákonné ustanovení je nadbytečné, že jen
deklaruje pravidlo, které vyplývá z podstaty věci a že jeho zařazení do zákona
nelze vykládat tak, že by vylučovalo započtení vydržecí doby v jiných případech
než v těch, kdy občan nabyl v důsledku oprávněné držby právo na uzavření dohody
o osobním užívání pozemku. Neobstojí ani názor o tom, že by před 1. lednem 1992
nebyl pozemek ve státním vlastnictví způsobilým předmětem držby. Ustanovení §
135a odst. 3 obč. zák., ve znění platném do l. ledna 1992, sice takový pozemek
vylučovalo z vydržení, jeho oprávněná držba však nebyla § 132a odst. l, ani
jiným ustanovením občanského zákoníku, omezena. Pozemek ve státním vlastnictví
byl tedy před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem
č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem
k ustanovení § 135a odst. 3 obč. zák., které vylučovalo z vydržení pozemky v
tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva
vydržením.
Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky
oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval. Pokud tedy v dané věci odvolací soud vycházel z jiného právního názoru,
spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod,
upravený v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., je dán. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 o.s.ř., věta za středníkem)
a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).