22 Cdo 2281/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci
žalobců: A) M. B. a B) I. B., zastoupených advokátem, proti žalované Š. K.,
zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 391/98, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, č. j. 62
Co 333, 460/02-179, takto:
Rozsudek Městského soudu ze dne 15. ledna 2003, č. j. 62 Co 333,
460/02-179, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. listopadu 2001, č. j. 14 C 391/98-116, ve znění usnesení téhož soudu ze dne
16. září 2002, č. j. 14 C 391/98-162, pod bodem I. výroku zrušil podílové
spoluvlastnictví žalobců a žalované k nemovitostem zapsaným u Katastrálního
úřadu P. na LV č. 405 pro kat. území H., a to k rodinnému domu č. p. 288
postavenému na pozemku parc. č. 378 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 201
m2 a pozemkům parc. č. 379 – zahrada o výměře 50 m2 a parc. č. 380 – zahrada o
výměře 270 m2. Podíl dosavadní spoluvlastnice žalované přikázal do vlastnictví
žalobcům, každému z nich v poměru ½. Pod bodem II. uložil žalobcům, aby
žalované zaplatili každý z nich částku 672 153,65 Kč. Pod body III. až VI.
rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobci každý v rozsahu ¼ a
žalovaná ½. Žalobci se stali jejich spoluvlastníky na základě kupní
smlouvy z 30. 11. 1976, sepsané formou notářského zápisu a uzavřené s J. H.
Tímto notářským zápisem žalovaná žalobcům udělila souhlas se zamýšlenými
stavebními úpravami žalobců v předmětné nemovitosti včetně vybudování garáže.
Asi od roku 1990 začala žalovaná spolu s manželem bydlet celoročně v jejich
rekreační chalupě v Krkonoších, zpočátku předmětné nemovitosti navštěvovali asi
jednou do měsíce, od roku 1993 tak dvakrát až třikrát za rok. Od září 2001 opět
bydlí trvale v předmětné nemovitosti. V době, kdy bydleli v K., po určitou dobu
bydlela v předmětné nemovitosti V. N., s jejímiž rodiči žalovaná uzavřela
darovací smlouvu ohledně svého spoluvlastnického podílu na sporných
nemovitostech. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 z 2. 11. 1998, sp. zn. 25
Nc 94/98, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 30. 7. 1999, sp. zn.
14 Co 341, 342/99, bylo mj. Katastrálnímu úřadu P. zakázáno provést vklad
vlastnického práva ke sporným nemovitostem ve prospěch V. a J. N. Mezi
účastníky dochází k opakujícím se neshodám, týkajícím se předmětných
nemovitostí. Podle znaleckého posudku Ing. S. sporné nemovitosti nelze reálně
rozdělit a jejich tržní cena činila k 15. 9. 2001 částku 3 011 020,- Kč. Znalec
snížil tržní cenu nemovitostí s ohledem na spoluvlastnictví nemovitostí. Soud
prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro zachování
podílového spoluvlastnictví účastníků. S ohledem na to, že nemovitosti nelze
reálně rozdělit, žalovaná o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví
neprojevila zájem, protože nemá na vyplacení žalobců finanční prostředky,
přikázal spoluvlastnický podíl žalované v souladu s návrhem žalobců do
vlastnictví žalobců, kteří mají zájem nemovitosti nadále užívat se svými dětmi
a vnoučaty. Finanční náhradu, kterou jsou žalobci povinni zaplatit žalované za
její spoluvlastnický podíl, stanovil na podkladě znaleckého posudku Ing. S.,
který spoluvlastnické podíly účastníků vyčíslil v poměru 1 : 2 vzhledem ke
stavebním úpravám, které mají charakter trvalého zhodnocení, o které se více
zasloužili žalobci. Podíl žalobců znalec ocenil částkou 1 666 712,32 Kč a podíl
žalované částkou 1 344 307,33 Kč. Podle soudu prvního stupně žalovaná
neprokázala, že by cena nemovitostí byla vyšší.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 15. ledna 2003, č. j. 62 Co 333, 460/02-179, pod bodem I. výroku
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pokud jím bylo zrušeno
podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a tyto byly
přikázány do vlastnictví žalobců. Pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o platební povinnosti žalobců vůči žalované jen tak, že
částky, které jsou žalobci povinni zaplatit žalované, činí u každého z nich 691
871,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Pod body
III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Podle
odvolacího soudu soud prvního stupně úplně a spolehlivě zjistil skutečný stav
věci a vyvodil z něho správné právní závěry. Soud prvního stupně nepochybil,
pokud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví účastníků, ani pokud po jeho zrušení přikázal
spoluvlastnický podíl žalované za náhradu žalobcům. S ohledem na změnu předpisu
o oceňování nemovitostí po rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud doplnil
dokazování dodatkem č. 2 znaleckého posudku Ing. J. S. z 26. 8. 2002, z něhož
zjistil, že tržní cena předmětných nemovitostí činí 3 079 420,- Kč. Znalec
potvrdil původní výši zhodnocení nemovitostí ve výši 935 808,- Kč v poměru 2 :
1 ve prospěch žalobců. Ze zhodnocení tak na žalovanou připadá částka 311 936,-
Kč a spolu s polovinou rozdílu mezi tržní cenou a zhodnocením činí náhrada za
spoluvlastnický podíl žalované 1 383 742,- Kč. Tuto částku uložil odvolací
soud k zaplacení žalobcům, a to každému z nich v rozsahu jedné poloviny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž
namítá, že soud prvního stupně zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví
účastníků v podstatě na základě tvrzení žalobců, že jsou to oni, kdo
nemovitosti udržují, nikoli žalovaná. Žalobci však svá tvrzení neprokázali. Ze
znaleckého posudku Ing. S. vyplývá, že znalec zvýšil opotřebení z důvodu
neudržování nemovitostí. Neodkladné opravy prováděl pouze manžel žalované.
Závěry o konfliktech mezi spoluvlastníky nemají oporu v provedeném dokazování.
S ohledem na pobyt žalované mimo Prahu je lze prakticky vyloučit. Uzavření
darovací smlouvy žalovaná vysvětlila ve své účastnické výpovědi. Otázku
zásadního právního významu spatřuje v tom, že při stanovení vypořádacího podílu
byla výrazným způsobem poškozena, neboť znalec snížil tržní cenu o 25% z důvodu
spoluvlastnictví a toto snížení použil i při výpočtu i při ocenění zhodnocení
nemovitostí. Toto snížení je podle žalované nepřípustné a nemá oporu v zákoně.
Žalobci tak byli neoprávněně zvýhodněni, neboť mají možnost nemovitosti
kdykoliv prodat za skutečnou tržní cenu. Žalovaná se rovněž domnívá, že bylo
porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod ve znění dodatkových protokolů. Dovozuje to z toho, že
na předvoláních k jednáním před odvolacím soudem 6. 11. 2002, 14. 11. 2002 a
17. 12. 2002 byla jako předsedkyně senátu uváděna JUDr. I. H., předsedkyní
senátu nakonec byla Mgr. J. J. Nesouhlas vyslovila rovněž s rozhodnutím
odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci poukázali na to, že žalovaná více jak deset let nemovitosti
neužívala, neměla o ně zájem a nebyla schopna se o ni starat. To ostatně
žalovaná sama potvrdila před soudem prvního stupně. Tvrzení, že opravy
nemovitostí prováděl jen manžel žalované, jsou v rozporu s předloženými důkazy.
Snížení ceny nemovitostí z důvodu spoluvlastnictví je podle žalobců logické,
„protože ideální polovina nemovitosti nikdy nemůže mít hodnotu celé
nemovitosti. Padesátiprocentní vlastník není schopen samostatně rozhodnout o
nemovitosti a v případě sporu nemůže dosáhnout nadpoloviční většiny pro
hlasování a způsob rozhodování je zablokován“. Vypořádací podíl se jeví
žalované nízký, žalovaná ale přitom svůj spoluvlastnický podíl darovala a tedy
nechtěla za něj žádné finanční prostředky. Podle žalobců je dovolání
neoprávněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 242 odst. l OSŘ dovolací soud přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání.
Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodování o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ [srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 37 Sbírky rozhodnutí a stanovisek
z roku 1999 a C 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1 (dále jen „Soubor“)]. Z uvedené judikatury
Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti
dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o částce,
kterou jsou žalobci povinni zaplatit žalované na náhradě za její
spoluvlastnický podíl přikázaný do vlastnictví žalobců. Jinak rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst.
1 písm. a) OSŘ je založena na nesouladnosti rozsudku odvolacího soudu s
rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouladný rozsudek jde tehdy, jestliže
okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně,
takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků
odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu
obou rozhodnutí.
Z tohoto pohledu je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve výroku o
náhradě za spoluvlastnický podíl žalované, a to jen ohledně částky 39 434,70
Kč, představující rozdíl mezi náhradou přiznanou žalované rozsudkem soudu
prvního stupně a náhradou přiznanou rozsudkem odvolacího soudu. V tomto rozsahu
však rozhodnutím odvolacího soudu žalované žádná újma nevznikla a proto k
podání dovolání do tohoto měnícího rozsudku žalovaná nebyla subjektivně
oprávněna. Ve zbývající části je výrok o náhradě za spoluvlastnický podíl
žalované výrokem potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu řeší vypořádání podílového spoluvlastnictví
odlišně od judikatury dovolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí ve výroku ohledně této náhrady má po právní
stránce zásadní význam, a dovolání je tak v tomto rozsahu přípustné [§ 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ].
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ v rozsahu, v jakém shledal dovolání přípustným, s přihlédnutím k
dovolatelkou uplatněným dovolacím námitkám a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Podle § 142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
„Předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem ve
smyslu § 142 ObčZ je jen celá věc, která je v podílovém spoluvlastnictví všech
spoluvlastníků. Přikazuje-li soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům, vyjádří ve výroku rozsudku. že se celá věc přikazuje buď
jednomu spoluvlastníkovi do výlučného vlastnictví, anebo více spoluvlastníkům
do podílového spoluvlastnictví, a v jakém poměru, a ne tedy, že se podíl
některého spoluvlastníka přikazuje jednomu nebo více
spoluvlastníkům.“ (rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 1, ročník 1970). S ohledem na uvedené odvolací soud pochybil,
pokud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně po
zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem
přikázal do vlastnictví žalobců toliko podíl žalované, místo toho, aby jim
přikázal celé nemovitosti do jejich podílového spoluvlastnictví a společného
jmění manželů.
Nejvyšší soud v rozsudku z 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000,
publikovaném v Souboru pod C 110, Svazek 2, zaujal právní názor, že „přiměřenou
náhradu ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent,
vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné
věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním
spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu závislou nejen na
konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Za
takovou nelze považovat náhradu, vycházející jen z ceny zjištěné podle předpisu
o oceňování nemovitostí. Obvyklou cenu nemovitosti neovlivňuje skutečnost, že z
podílového spoluvlastnictví vyloučený spoluvlastník pozbývající právní důvod
užívání nemovitosti v ní zůstává bydlet“. Již dříve Ústavní soud v nálezu z 15.
12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94, mimo jiné dovodil, že aby náhrada byla
přiměřená, „musí jít tedy o náhradu, která by představovala cenu, za niž by
bylo možno věc prodat“.
Odvolací soud při rozhodování o výši přiměřené náhrady za
spoluvlastnický podíl žalované vyšel z dodatku znaleckého posudku Ing. J. S. z
26. 8. 2002 č. 2, navazujícího na znalecký posudek ze 4. 12. 2000, kdy v
dodatku č. 2 se promítla změna předpisu o cenách nemovitostí, k níž došlo po
vypracování původního znaleckého posudku. Z obsahu znaleckého posudku ze 4.
12. 2000 se podává, že znalec obvyklou cenu stanovil tak, že od ceny zjištěné
podle vyhlášky č. 173/2000 Sb. po připočtení ceny za studnu a venkovní úpravy
odečetl snížení ceny v důsledku spoluvlastnictví ve výši 25 %, aniž toto
snížení ceny stanovené cenovým předpisem opřel o příslušná zákonná ustanovení.
Takto stanovená obvyklá cena nemůže bez dalšího vyjadřovat přiměřenou náhradu
za spoluvlastnický podíl žalované. Snížení ceny stanovené podle cenového
předpisu o 25 % z důvodu spoluvlastnictví předmětných nemovitostí v daném
případě nemá opodstatnění. Nelze pominout, že se jedná o vypořádání
spoluvlastníků po zániku spoluvlastnictví, kdy nadále vlastníkem nemovitostí
bude jen jedna z účastnických stran. Ta, které budou nemovitosti přikázány do
výlučného vlastnictví, by odpočtem snížení z důvodu spoluvlastnictví byla
nepřiměřeně finančně zvýhodněna na úkor toho spoluvlastníka, který o svůj
spoluvlastnický podíl přichází, protože by získala nemovitosti v ceně vyšší o
dané snížení. Snížení ceny z důvodu spoluvlastnictví by snad mohlo mít vliv na
obvyklou cenu nemovitosti a její prodejnost za situace trvajícího
spoluvlastnictví, např. při prodeji spoluvlastnického podílu.
Obstarání obdobné věci znamená také její koupení. Proto při stanovení
přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované je třeba vycházet nejen z
obvyklé ceny zjištěné ze základní ceny nemovitostí podle cenového předpisu,
ale, i když znalec na str. 5 posudku k tomu uvádí výhrady, přihlížet i k cenám,
za něž byly prodány obdobné nemovitosti v téže lokalitě. Přiměřená náhrada
tudíž musí odrážet poptávku a nabídku v daném místě a čase.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci pokud jde o vypořádání
podílového spoluvlastnictví odvolacím soudem bylo nesprávné. Dovolací soud
proto podle § 243b odst. 2 a 3 OSŘ rozsudek tohoto soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Námitkou nesprávného obsazení soudu nebylo třeba se zabývat,
neboť její případná důvodnost by stejně mohla vést jen k témuž rozhodnutí
dovolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu