22 Cdo 2285/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobců:
A) M. H., a B) A. S., zastoupených advokátem, proti žalované obci h. m. P.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 278/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003, č. j. 19 Co 68/2003-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003, č. j. 19 Co 68/2003-42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci uvedli, že jejich děd zemřel v roce 1940 a ke dni smrti vlastnil
nemovitosti dále specifikované. Pozůstalostní řízení, které původně probíhalo a
v němž byly přijaty dědické přihlášky tří dědiců, včetně přihlášky jejich otce,
však bylo zastaveno s odůvodněním, že jmění bylo zabaveno německou státní
policií. V současně době je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru
nemovitostí žalovaná. Podle žalobců však k přechodu vlastnictví k nemovitostem
na Německou říši nedošlo, proto také nemohl být ohledně nich po roce 1945
uplatněn restituční nárok a nemovitosti jsou stále nevypořádaným pozůstalostním
jměním. Žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, že jejich děd je
vlastníkem nemovitostí, neboť na základě tohoto rozhodnutí lze o nich v
pozůstalostním řízení rozhodnout.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č. j.
19 Co 68/2003-42, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud
prvního stupně“) ze dne 19. srpna 2002, č. j. 21 C 278/2001-23, kterým byla
zamítnuta žaloba na určení, že „zůstavitel R. H., nar. 1. 12. 1862, zemřelý
21. 1. 1940, je vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. 616 – zast. plocha a
domu čp. 778 na pozemku parc. č. 616 – zast. plocha, vše v k. ú. N. M., obec H.
m. P., zapsaných na LV 1271 u k. ú. P.“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Soudy vyšly ze zjištění, že podle odevzdací listiny č. D VII-520/27-10 ze dne
3. 4. 1928 Okresního soudu civilního pro vnitřní P. bylo vloženo vlastnické
právo pro R. H. ke shora uvedeným nemovitostem, zapsaným tehdy ve vložce č. 778 pozemkové knihy pro obec P. N. M. R. H. 21. 1. 1940 zemřel. Pozůstalostní
řízení bylo vedeno u Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu pod sp. zn. D
III 120/1940 a dědické přihlášky, které podali tři jeho synové F. H., S. H. a
A. H., byly soudem přijaty. Dědici předložili místopřísežné seznání jmění,
včetně předmětných nemovitostí, a učinili návrh na vydání odevzdací listiny. Dříve, než jim byla vydána odevzdací listina, podle které měli nabýt dědictví
rovným dílem, došlo k zabavení celé pozůstalosti příkazem německé tajné policie
z 28. 1. 1941 a jako vlastník nemovitostí byla v pozemkové knize zapsána
Německá říše. Usnesením z 13. 5. 1941 soud dědické řízení zastavil s tím, že
není žádné volné pozůstalostí jmění. Podle dalších zápisů ve vložce č. 778
pozemkové knihy byla na nemovitosti uvalena v roce 1945 národní správa, v roce
1946 poznamenáno zahájení restitučního řízení. Ve spise zn. D III 121/1940 bylo
27. 5. 1949 uvedeno, že je pozůstalost odbyta pro nedostatek jmění a v řízení
bude pokračováno na zvláštní návrh dědiců po skončení restitučního řízení. V
roce 1958 bylo ve vložce č. 778 pozemkové knihy pod čd. 8878 zapsáno právo
vlastnické pro Čsl. stát – ONV v P. Současně byla uložena listina - sdělení
uvedeného národního výboru ze 4. 7. 1956, podle kterého restituční řízení,
vedené u Lidového soudu civilního v Praze pod č. 79 No 391, 597 a 598/52,
bylo ukončeno zamítnutím návrhu. V roce 1960 vyšlo najevo, že zabavení majetku
unikly cenné papíry a odevzdací listinou z 3. 4. 1964 byla pozůstalost,
záležející z těchto cenných papírů, odevzdána bezvýjimečně na základě
posledních pořízení přihlášeným dědicům shora uvedeným každému z jedné
třetiny. Tato listina však nebyla dědicům doručena. Jako vlastník předmětných
nemovitostí je nyní v katastru nemovitostí vyznačena žalovaná na základě
přechodu vlastnictví ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Usnesením
Městského soudu v Praze z 31. 1. 2000, č. j. 24 Co 322/99-172, bylo jen ve
výroku o nákladech řízení změněno a jinak potvrzeno usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 1 z 9. 9. 1999, č. j. D 43/99-158, jímž byl zamítnut návrh M. H. a
A. S., kteří uvedli, že jsou vnuky R. H. a děti F. H., na dodatečné
doprojednání dědictví po R. H. a dodatečné vydání odevzdací listiny a řízení
zastaveno. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že „majetek byl odňat
samotným dědicům, kteří dědictví přijali, protože po podání dědické přihlášky
již představovali zůstavitele. Zůstavitel byl i po své smrti fiktivním
držitelem pozůstalosti, avšak pouze do doby, než bylo dědici dědictví přijato. V tomto dědickém řízení došlo tedy k odnětí majetku německou říší z tzv. ležící pozůstalosti.“ Dále Městský soud v Praze uvedl, že dědicové se mohli
domáhat tohoto majetku jako oprávněné osoby v restitučním řízení podle zákona
č. 128/1946 Sb., ale restituce nebyla úspěšná a že „podle o. z. o.
se dědictví
na rozdíl od právní úpravy platné od roku 1951 nenabývalo smrtí zůstavitele,
ale až odevzdáním dědictví odevzdací listinou.“ Takto nelze odevzdat
nemovitosti, které jsou již více jak šedesát let vedeny na jiné vlastníky,
ohledně kterých nebyl ani uplatněn restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. a nemovitosti tak zůstaly ve vlastnictví povinné osoby. Městský soud v Praze
uzavřel, že „případné spory o vlastnické právo s osobami, které nejsou
účastníky řízení o dědictví, ani nelze v dědickém řízení řešit - pro tyto třetí
osoby, tj. nyní zapsané vlastníky nemovitostí nejsou rozhodnutí o dědictví
závazná.“ Dále byl z důvodu nedostatku pasivní legitimace rozsudkem Městského
soudu v Praze z 8. 6. 2001, č. j. 18 Co 129/01-26, potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 z 21. 11. 2000, č. j. 12 C 220/99-14, kterým byla zamítnuta
žaloba M. H. a A. S. o určení vlastnictví R. H. k předmětným nemovitostem ke
dni jeho smrti, směřující proti Městské části P. Odvolací soud dospěl v uvedené
věci k závěru, že pasivně legitimovaná by mohla být jen obec, tj. h. m. P.
Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že správní
řízení německé státní policie směřovalo proti dědicům R. H. a majetek proto
nemohl přejít do vlastnictví Německé říše. Náprava mohla být zjednána restitucí
podle zákona č. 128/1946 Sb. Oprávněné osoby měly podle tohoto zákona požádat o
vrácení majetku v promlčecí lhůtě tří let. Protože žalobci neprokázali, že tak
učinili, přešel majetek na stát a v roce 1991 do vlastnictví žalované. Soud
prvního stupně se také zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k
nemovitostem podle § 116 odst. l zákona č. 141/1950 Sb. a uvedl, že „nelze
dovodit, že stát nevydržel neoprávněně.“ Dále soud prvního stupně uvedl, že
žalobci nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm.
c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když se poté, co Ústavní
soud zrušil s účinnosti od 1. 11. 1994 v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
podmínku trvalého pobytu oprávněných osob v ČR, mohli domáhat vydání
nemovitostí v restitučním řízení podle tohoto zákona.
Odvolací soud považoval sice za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci
nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení, avšak z jiného důvodu.
Žalobci ho spatřovali v potřebě doprojednat dědictví a v návaznosti na to i ve
skutečnosti, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá právnímu stavu věci.
Dědické řízení po R. H. však již proběhlo a bylo pravomocně skončeno zamítnutím
návrhu i ohledně dodatečného vydání odevzdací listiny. Dědické řízení tak
nemůže být znovu otevřeno pro překážku věci rozsouzené. Naléhavý právní zájem
na žalovaném určení není dán, neboť i v případě, že by měli žalobci se
žalobou úspěch, nemělo by rozhodnutí pro ně žádný praktický význam, když v
dědickém řízení již bylo rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovozují, že rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam s poukazem na rozdílnost
rozhodování odvolacího soudu v posuzování naléhavého právního zájmu podle § 80
písm. c) občanského soudního řádu. Jejich předchozí určovací žaloba byla
zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, ale o prokázání naléhavého
právního zájmu neměl odvolací soud pochybnosti. Odvolací soud dospěl k
závěru, že projednání dědictví po R. H. brání překážka věci rozsouzené, aniž
však odkázal na příslušná ustanovení zákona, které projednání dědictví
upravují. Přitom v dané věci je podle § 175k občanského soudního řádu třeba
aplikovat hmotné a procesní předpisy platné ke dni jeho smrti, tedy obecný
zákoník občanský z roku 1811 a nesporný patent, a zkoumat, zda zastavení
řízení, protože nebylo žádného majetku, zakládalo překážku věci rozsouzené.
Podle žalobců, kteří tvrdili, že je zde nově najevo vyšlé jmění, měl soud
řízení o dědictví přerušit a vyzvat je k podání určovací žaloby. Proto žalobci
nesouhlasí s tím, že novému projednání dědictví brání překážka věci rozsouzené.
Dědické řízení lze kdykoliv znovu zahájit, pokud bude nalezeno nové jmění. Dále
žalobci rozvádějí, že po smrti R. H. nedošlo k přechodu nemovitostí na
Německou říši, a proto ani nepodléhaly restituci. Navrhují, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že žalobci nemají naléhavý právní zájem
na žalovaném určení, neboť vlastnictví k nemovitostem přešlo na stát a žalobci
se měli jejich vydání domáhat v restitučním řízení. Naléhavý právní zájem není
dán také proto, že podle žalovaného určení údajný vlastník zemřel a nemůže být
proto subjektem vlastnického práva. Konečně žalovaná nabyla nemovitosti ke dni
25. 5. 1991 podle zákona č. 172/1991 Sb. a vlastnické právo k nim také
vydržela. I kdyby bylo žalobě vyhověno, pak by takové určení nemělo žádný vliv
na skutečnost, že žalovaná je vlastnicí nemovitostí. Znamenalo by to jen
nutnost dalšího soudního řízení, v němž by žalobci nemohli uspět. Jinak
žalovaná považuje za správné skutkové a právní závěry obou soudů a navrhuje,
aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v řízení o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000
Sb.(dále „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenými
účastníky řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).
Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. l písm. b) OSŘ v dané věci nepřipadá v úvahu, neboť rozsudek soudu
prvního stupně byl prvním rozhodnutím tohoto soudu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3
OSŘ.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním
posouzením ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ je činnost soudu,
při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního
významu pro řešení otázky, zda rozhodnutí soudu, jímž byl zamítnut návrh na
vydání odevzdací listiny a zastaveno řízení o dědictví po zůstaviteli, zemřelém
v roce 1940, vytváří překážku věci rozsouzené pro projednání pozůstalosti i
pro případ, že soud určí, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem
nemovitostí jako dosud nevypořádaného pozůstalostního jmění.
Podle § 80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby
bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
je–li na tom naléhavý právní zájem.
R. H. zemřel 21. 1. 1940, tedy za účinnosti obecného občanského zákoníku,
vyhlášeného dne 1. června 1811, který byl kromě ustanovení uvedených v § 568
odst. 2 položka 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, zrušen s
účinností od 1. 1. 1951. Pokud jde o hmotné právo je třeba užít na dědění po
R. H. podle § 859 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších změn, práva platného v den smrti zůstavitele, tedy obecného
občanského zákoníku z roku 1811 (dále „OOZ“).
Podle § 797 OOZ nikdo se nesmí svémocně ujmouti držby dědictví. Dědické právo
se musí projednati před soudem a jím musí být provedeno odevzdání pozůstalosti,
tj. převedení do právní držby.
Podle § 819 OOZ jakmile soud na základě podané dědické přihlášky uzná, kdo je
po právu dědicem a jakmile jím povinnosti budou splněny, odevzdá se mu
dědictví a projednání se skončí. Ostatně jest na dědici aby za účelem převodu
vlastnictví k věcem nemovitým se zachoval podle § 436.
Podle § 547 OOZ dědic, jakmile dědictví přijal, představuje vzhledem k dědictví
zůstavitele. V poměru k osobě třetí se pokládají oba za osobu jedinou. Dokud
pozůstalost nebyla dědicem přijata, hledí se na ni, jakoby dosud byla v držbě
zemřelého.
Nejvyšší soud se k otázce nabývání dědictví podle OOZ vyslovil již v rozsudku z
21. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1138/96, publikovaném v příloze časopisu Soudní
judikatura č. 7/1998, tak, že „podle ustanovení § 797 a § 819 OOZ se dědic
stal vlastníkem dědictví teprve jeho odevzdáním na základě odevzdací listiny
soudu, která jako usnesení měla charakter deklaratorní, tak i konstitutivní.
Deklarovalo se v ní, že uvedený delát (osoba povolaná k dědictví) prokázala
svůj dědický titul v nesporném pozůstalostním řízení u soudu vedeném podle cís.
patentu z 9. 8. 1854 č. 208 ř. z., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„nesporný patent“), a současně se usnesením vytvářel nový, od dosavadního
odlišný právní stav, spočívající v tom, že pozůstalost přechází do právní držby
dědice, který do té doby nesměl svémocně vzít dědictví v držbu. Odevzdací
listina byla titulem vlastnického práva a odevzdání pozůstalosti dědici již
následně k dovršení přechodu nevyžalovalo vkladu vlastnického práva do
veřejných knih podle § 436 OOZ, takže dědic se stal vlastníkem věcí z dědictví
ihned odevzdáním pozůstalosti, jímž se dědické řízení končilo.“ Dále Nejvyšší
soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „z ustanovení § 547 OOZ vyplývá konstrukce
tzv. ležící pozůstalosti, spočívající v tom, že po dobu delace (od smrti
zůstavitele do přijetí dědictví povolanou osobou) se na pozůstalost hledí tak,
jakoby by byla v držení zemřelého… za nesprávný již v době účinnosti občanského
zákoníku byl považován názor dovozující, že ležící pozůstalost je právnickou
osobou … odnětí majetku z tzv. ležící pozůstalosti není odnětím právnické
osobě, nýbrž osobě fyzické a se zřetelem na způsob nabývání dědictví do
vlastnictví je nezbytné dovodit, že za takto postiženou osobu až do odevzdání
pozůstalosti je nutno považovat zůstavitele … dokud nebylo takové rozhodnutí
vydáno, pak vlastnický vztah dědice k majetku pozůstalosti nevznikl, jinými
slovy nebylo-li vydáno odevzdací usnesení soudem, nekonstituoval se nový právní
stav (vlastnický) k věcem patřícím do pozůstalosti ve prospěch zůstavitele.“
Podle části dvanácté hlavy první bodu 12 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
občanský soudní řád a některé další zákony, řízení o dědictví po zůstaviteli,
který zemřel před nabytím účinnosti tohoto zákona (před 1. 1. 2001), se v
prvním stupni řídí dosavadními právními předpisy. Také před 1. 1. 2001 bylo v
čl. II bod 2 zákona č. 263/1992, kterým byl novelizován občanský soudní řád,
stanoveno, že pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností
tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů; tím není dotčeno užití § 38.
V řízení dědictví po R. H. je tedy třeba postupovat podle cís. patentu č.
208/1854 ř. z., kterým se provádí zákon o soudním řízení v nesporných právních
věcech (nesporný patent), a zákona č. 100/1931 Sb. o základních ustanoveních
soudního řízení nesporného.
Podle § 16 tohoto zákona neustanovuje-li zákon, že je třeba návrhu účastníků,
nebo nevyplývá-li to z povahy věci samé, zahajuje soud řízení z úřední
moci.
Podle § 72 nesporného patentu vyplývá-li z úmrtního zápisu, že zemřelý
nezanechal jmění, vyřídí se zpráva o úmrtním listu pozůstalostním tak, že
nebude pozůstalost projednána, neboť není jmění.
Podle § 179 nesporného patentu nalezne-li se po odevzdání jmění dříve neznámé,
buďtež o něm dodatečně provedena potřebná úřední jednání a zejména učiněna
opatření k zapravení nebo zajištění zákonných poplatků. Při tom není třeba
nové dědické přihlášky a odevzdání.
V řízení o pozůstalosti po R. H. bylo poprvé rozhodnuto, že pozůstalost
nebude projednána a usnesením z 13. 5. 1941, č. j. D III 121/40-65, bylo
řízení zastaveno, když vzhledem k zabavení majetku nebylo volného
pozůstalostního jmění. Dále 27. 5. 1949 byla pozůstalost odbyta pro nedostatek
jmění s tím, že v řízení bude pokračováno na zvláštní návrh dědiců po skončení
restituce. Konečně bylo usnesením Obvodního soudu z 9. 9. 1999, č. j. D
43/99-158, potvrzeného usnesením Městského soudu v Praze z 31. 1. 2000, č. j.
24 Co 322/99-172, rozhodnuto, že se řízení rovněž zastavuje, a to rovněž z
důvodu, že není pozůstalostní jmění. Byť se soud v tomto řízení zabýval otázkou
vlastnictví zůstavitele k předmětným nemovitostem, sám také konstatoval, že
spory o vlastnictví s třetími osobami, které nejsou účastníky dědického řízení,
nemůže ani řešit.
Ani posledně jmenované rozhodnutí o zastavení řízení by proto nemohlo vytvořit
překážku věci rozsouzené k tomu, aby v případě, že by bylo soudem určeno, že
zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem nemovitostí jako dosud nevypořádaného
pozůstalostního jmění, bylo pozůstalostní řízení znovu zahájeno, a to ať už k
návrhu dědice nebo z úřední povinnosti.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru opačnému, z něhož pak dovodil nedostatek
naléhavého právního zájmu žalobců na žalovaném určení, jde o nesprávné právní
posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V daném případě však nelze přehlédnout, že řízení o pozůstalosti po R. H.
vlastně probíhá, neboť bývalým Státním notářstvím pro P. byla dne 3. dubna
1964 vydána pod č. j. 1 D 492/64-121, odevzdací listina, kterou byla
pozůstalost po R. H. vydána bezvýnimečně přihlášeným dědicům F. H., Š. H. a A.
H., stejným dílem, tudíž každému jednou třetinou, s povinností zaplatit ve
stejném poměru odkazy, pozůstalostní dluhy a poplatky. Bylo již také uvedeno,
že tato listina nebyla dědicům doručena. Významem vydané, ale nedoručené
odevzdací listiny ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu na žalovaném určení v
řízení, jehož se patrně neúčastní patrně všichni dědicové, se však dovolací
soud vzhledem k vázanosti uplatněnou dovolací námitkou, nezabýval.
Bude také třeba, aby žalobci uvedli, zda žalobní petit, aby bylo určeno, že
zemřelý R. H. je vlastníkem předmětných nemovitostí, byl jen „formálně
nesprávný“, jak to uvedl odvolací soud, a zda navrhují jeho upřesnění nebo
změnu tak, aby odpovídal žalobnímu vylíčení, případně aby soud zvážil postup
podle § 43 OSŘ.
Ze shora uvedeného důvodu byl rozsudek odvolacího soudu jako nesprávný zrušen a
věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu