22 Cdo 2288/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně
J. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. J., o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 8 C 232/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 20. května 2003, č. j. 19 Co 880/2003-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 27. ledna 2003, č. j. 8 C 232/2001-86, zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu v Č.
B. na LV č. 202 pro kat. území B. u D., a to k domu č. p. 24, zastavěné ploše
parc. č. 31/1 a pozemku parc. č. 513/7. Označené nemovitosti přikázal do
výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil, aby žalovanému zaplatila částku
80 000,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně v rozsahu ideálních 9/10
a žalovaný ideální 1/10. Žalovaný nabyl vlastnické právo dědictvím po svém
otci M. J. v roce 1985 a žalovaná dědictvím po svém manželovi, bratru
žalovaného, v roce 1990. Po smrti M. J. se žalovaný, který je bezdětný, dohodl
s bratrem tak, že si ponechá 10 % podílu na předmětných nemovitostech, a bratr
90 % s tím, že odkáže nemovitosti svým dětem. K tomu ale nedošlo. Mezi
účastníky řízení docházelo k neshodám ohledně údržby a oprav nemovitostí a
toho, jak má být nemovitost využívána. Podle znaleckého posudku R. K. je
technický stav domu č. p. 24 velmi špatný, údržba je dlouhodobě zanedbávána a
po delší čas nebyly prováděny podstatnější stavební úpravy. Obvyklá cena
nemovitostí činí 800 000,- Kč. Jde o usedlost, která má jednu obytnou budovu,
jíž nelze reálně rozdělit. Reálné rozdělení odpovídající spoluvlastnickým
podílům by bylo technicky proveditelné jen u nebytových částí nemovitosti,
funkční využití oddělené menší části by však bylo velmi pochybné. Ceny
oddělených částí by výrazně klesly a jejich součet by nedosáhl výše stanovené
ceny nemovitosti jako celku. Polní cesta parc. č. 658/2 v kat. území B., o níž
uvažoval znalec jako o přístupové k jedné části nemovitosti v případě jejího
reálného rozdělení, je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalovaný žil v
předmětné nemovitosti do svých 21 let, poté ji navštěvoval o víkendech a trávil
zde svůj volný čas. Bydlí ve třípokojovém bytě v Č. B. Dále vlastní chatu v H.
u L. K nemovitostem má hluboký citový vztah. Soud prvního stupně neshledal
důvody hodné zvláštního zřetele pro zamítnutí návrhu. Nepopřel, že žalovaný s
ohledem na to, že jde o jeho rodný dům, má k nemovitostem citový vztah, který
však podle soudu prvního stupně není tak intenzivní, aby bránil zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalovaný nemovitosti k trávení volného
času nepotřebuje, neboť má ještě chatu. S ohledem na neshody účastníků by došlo
jen k prohloubení negativního stavu nemovitostí, v níž se nachází. Protože
rozdělení nemovitostí není možné ani účelné, přikázal nemovitosti do výlučného
vlastnictví žalobkyně. Při rozhodování o tom, kterému z účastníků mají být
nemovitosti přikázány do vlastnictví, především zohlednil výši
spoluvlastnických podílů účastníků a dále skutečnost, že žádnému z účastníků
nemovitosti nesloužily k bydlení, přičemž žalovaný má kde trávit volný čas
stejným způsobem jako v předmětných nemovitostech. Žalovaný se výrazně více
podílel na opravách a údržbě domu i pozemků než žalobkyně, avšak ani on nebyl
schopen zabránit chátrání domu. Pokud jde o výši přiměřené náhrady za
spoluvlastnický podíl žalovaného, vycházel soud prvního stupně z částky 800
000,- Kč, představující obvyklou cenu.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 20. května 2003, č. j. 19 Co 880/2003-113, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k označeným nemovitostem zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v
daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby.
Tyto důvody odvolací soud spatřoval v tom, „že jde o rodný dům žalovaného,
který zde bydlel do svých 21 let a poté trávil na nemovitostech víkendy, ve
věku žalovaného, v okolnostech, za jakých došlo k tomu, že žalovaný se stal
podílovým spoluvlastníkem jedné desetiny nemovitostí a jeho bratr podílu devět
desetin“. Také podíl žalovaného na opravách a údržbě nemovitostí byl větší.
Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by v tomto případě bylo v
rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o neshody mezi účastníky, ty samy o sobě
nemohou být důvodem ke zrušení podílového spoluvlastnictví, neboť mohou být
řešeny podle § 139 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a že pokud
vzal za prokázané, že žalovaný žil ve sporných nemovitostech do svých 21 let a
poté se do nich vracel o víkendech a snažil se je udržovat, pak „tyto závěry
nejsou podloženy skutkově a nevyplývají ani ze soudem provedeného dokazování“.
Stejně tak převzal závěr soudu prvního stupně o tom, „že přínos žalovaného k
opravám a údržbě domu i pozemku byl výrazně vyšší, než u žalobkyně, a to přes
konkrétní důkaz o nepravdivosti takového tvrzení“, a to znalecký posudek R.
K., ze kterého vyplývá, „že oba účastníci prováděli pouze nahodilé, nedůležité
opravy nemovitosti, aniž by systematicky ovlivnili zachování dobrého stavu
nemovitosti do budoucna“. Opakovaně se snažila s žalovaným domluvit na údržbě a
opravách nemovitosti, což ztroskotalo na negativních postojích žalovaného.
Žalovaný se nezajímal o daňové platební povinnosti, pojištění a pod. Ty
zajišťovala žalobkyně, a to i v době, kdy finanční prostředky musela poskytovat
ze svého a kdy žalovaný svým jednáním jí znemožňoval užívání nemovitostí v
rozsahu odpovídajícímu jejímu spoluvlastnickému podílu. Odvolací soud, pokud
jde o neshody mezi účastníky, pominul, že jde o dlouhodobě trvající stav a že
pokud okolnosti, za nichž odvolací soud rozhodl, budou trvat, nebude moci v
budoucnu podat nový návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Za stavu, kdy nehodlá nadále se žalovaným setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu,
by zamítnutí návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví přicházelo v úvahu
jen výjimečně z důvodů zvláštního zřetele hodných, které podle žalobkyně nelze
„spatřovat v případě, kdy žalovaný má další nemovitý majetek (chatu) k
rekreaci, není svým způsobem života vázán na tuto nemovitost a zneužívá svých
práv na můj úkor“. Poukázala na to, že soud mohl postupovat také tak, že
nemovitosti mohly být přikázány žalovanému a jemu uloženo, aby jí za její
spoluvlastnický podíl zaplatil náhradu. Nemovitosti nikdy nehodlala prodat.
Cena, z níž vycházel soud prvního stupně při rozhodování, neodpovídá ceně
závislé na nabídce v daném místě a čase. Protože byl zájemce, který jí za
nemovitosti nabízel částku 1 200 000,- Kč, navrhovala, aby se při vypořádání
vycházelo z této částky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání uvedl, že až do roku 1990 údržbu nemovitostí
prováděl se svým bratrem, od té doby ji provádí sám za pomoci dalších osob. Za
tím účelem tam jezdí dodnes denně. Žalobkyně nemovitosti navštěvovala velmi
málo a nikdy nic neopravovala. O údržbě nemovitostí se s ním žalobkyně
nedohadovala, protože ji to nezajímalo. Naopak si tam vodila svého zetě, který
mu nejméně třikrát vyhrožoval rozbitím obličeje, čímž ho žalobkyně chtěla z
nemovitostí vypudit. K placení daní a pojistného měl sloužit účet, který s
bratrem založili částkou 20 000,- Kč. Vedením účtu byla pověřena žalobkyně. V
roce 2002 se od ní dověděl, že stav účtu je vyčerpán, aniž tuto skutečnost
doložila. Na sporném pozemku opravoval pouze své auto a auto syna žalobkyně.
Žalobkyně nerespektovala jeho rozhodnutí, které učinil v dědickém řízení po
svém otci, kdy si ponechal jen 10 % nemovitostí s tím, že 40 %, které na něho
dále připadaly a které přenechal bratrovi, bratr převede na svého syna, a
nemovitosti v rámci dědictví po jeho bratru si nechala napsat jen na sebe. Ke
konkrétnímu dovolacímu návrhu žalobkyně se nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Dovolatelka uplatnila dva dovolací důvody, a to, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení je závěr, že
zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem rozhodnutí
tohoto soudu, je vadné. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn
skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o
výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v § 132 OSŘ o
volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené důkazy nutno zahrnout dokazování
soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly
během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před soudem
odvolacím tvoří jeden celek.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický
rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaného soudu v
ustanoveních § 133 až 135 OSŘ. Nelze -li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů - lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné
ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek
(skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním
úspěšně napadat.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na skutkových zjištěních soudu
prvního stupně, „že žalovaný má k nemovitostem zvláštní vztah, neboť jde o jeho
rodný dům, je k nemovitosti citově vázán, neboť ji získal po svých rodičích, v
nemovitosti žil do svých 21 let a poté se do nemovitosti vždy o víkendu vracel,
snažil se nemovitost udržovat … předmětné nemovitosti získal žalovaný a jeho
bratr, manžel žalobkyně, dědictvím po otci v roce 1985. Žalovaný, který je
bezdětný, se s bratrem dohodli tak, že si ponechá 10 % podílu na nemovitostech,
zatímco bratr žalovaného získá 90 % podílu s tím, že tento odkáže předmětné
nemovitosti svým dětem. K tomu nakonec nedošlo, neboť bratr žalovaného zemřel a
v roce 1990 zdědila podíl po svém manželovi žalobkyně. … přínos žalovaného k
opravám a údržbě domu i pozemku byl výrazně větší než u žalobkyně.“. Tato
skutková zjištění podle obsahu spisu mají oporu v provedeném dokazování.
Okolnosti, za nichž nabyli spoluvlastnické podíly žalovaný a jeho bratr a po
smrti bratra žalovaného žalobkyně, vyplývají z výpovědí účastníků. Skutková
zjištění, týkající se přínosu žalovaného k opravám a údržbě domu, mají oporu ve
výpovědích svědků J. K., Z. K. a F. K. Ostatně i žalobkyně ve své účastnické
výpovědi uvedla, že běžnou údržbu nemovitosti provádí žalovaný a že ona sama
opravy nemovitosti neprováděla ani nezajišťovala. Znalec R. K. ve svém
znaleckém posudku sice konstatuje, že běžná údržba nemovitosti je dlouhodobě
zanedbaná a že nebyla provedena ani její podstatnější modernizace, z tohoto
konstatování však ještě nelze dovodit, že by běžná údržba tvrzená žalovaným
nebyla prováděna vůbec. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ tak není dán.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ) nedojde-li k
dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého
spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití
věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou
náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc
mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud
její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Podle § 142 odst. 2 ObčZ z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a
nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a
rozdělením výtěžku.
Ustanovení § 142 odst. 2 ObčZ patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní – nekonkrétní) hypotézou („důvody zvláštního zřetele
hodné“), tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, ale které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v
posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti
totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem
stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby
hypotéza právní normy (§ 142 odst. 2 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či
úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ,
neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité
právní normy.
V daném, skutkově netypickém případě, lze mít za to, že úsudek
odvolacího soudu, jímž bylo odůvodněno zamítnutí žaloby, odpovídá v potřebném
rozsahu učiněným a podloženým skutkovým zjištěním a tato výše uvedená zjištění
dovolují závěr, že žaloba byla zamítnuta v souladu s ustanovením § 142 odst. 2
ObčZ.
Protože z hlediska dovolatelkou uplatněných důvodů podle § 241a odst. 2
písm. b), odst. 3 OSŘ je rozsudek odvolacího soudu správný, bylo dovolání podle
§ 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně
v tomto řízení nebyla úspěšná, a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu