22 Cdo 231/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci
žalobce I. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované O. D., zastoupené
advokátem, o vydání věcí a zaplacení částky 9.500,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 216/94, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 1999, čj. 13 Co 52/98-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
října 1997, čj. 10 C 216/94-83, výrokem I. rozhodl, že „žalovaná je povinna
vydat žalobci stereo věž značky SAMSUNG s CD přehrávačem, dálkovým ovládáním a
dvěma reproduktory, pračku značky BLOMBERG 1150, plně automatizovanou s 20
programy v provedení bílý smalt s náplní 5 kg, výrobce Heinz Russ, barevný
televizor stereo hi-fi, značky ITT s úhlopříčkou 70 cm a dálkovým ovládáním na
stojanu, stereo COLOR 6887 pal-secam, výrobce USA, vitrínu italské výroby v
provedení dřevěné dýhy, mořený ořech se skleněnými dveřmi, třemi příhrádkami a
zásuvkou dole a sedací soupravu třídílnou tmavá kůže, bavorský jelen, a to vše
do tří dnů po právní moci rozsudku“. Výrokem II. rozhodl, že „žalovaná je
povinna zaplatit žalobci 9.500,- Kč a to do tří dnů po právní moci rozsudku“.
Dále rozhodl výrokem III. a IV. o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení,
a to žalobci 94.583,50 Kč a soudu 2.121,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce v průběhu roku 1992
dopravil do bytu žalované věci specifikované ve výroku I. s podmínkou,
že je žalovaná bude užívat a že je od žalobce do jednoho roku po rozvodu svého
manželství buď odkoupí nebo je v téže lhůtě žalobci vrátí. Žalobce byl po celou
dobu, po kterou tyto věci byly u žalované, jejich vlastníkem a proto soud podle
§ 126 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) rozhodl o jejich vydání
žalobci. Žalované byla též uložena povinnost zaplatit žalobci částku 9.500,- Kč
za jeho ložnici, kterou prodala.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. dubna 1999,
čj. 13 Co 52/98-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
„žalovaná je povinna vydat žalobci: - pračku zn. BLOMBERG 1 150, výrobce Heinz
Russ, plně automatizovanou s 20 programy v provedení bílý smalt, -
barevný televizor HI-FI, zn. ITT, stereo Color 6887 PALL SECAM, výrobce USA, o
úhlopříčce 70 cm, s dálkovým ovládáním, teletextem a dvěma zabudovanými
reproduktory pro stereo, barvy šedohnědé, na stojanu v barvě hnědé metalízy,
- třídílnou sedací soupravu, sestávající z jednoho ks křesla, jednoho ks
dvoudílné sedačka a jednoho ks trojdílné sedačky, v kombinaci tmavohnědé kůže -
bavorský jelen a textilní látky, - vitrinu italské výroby v provedení
dřevěné dýhy - mořený ořech, o rozměrech 175 x 95 cm, s prosklenými dveřmi,
třemi přihrádkami a zásuvkou, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žaloba na vydání - stereo HI - FI věže zn. SAMSUNG s CD přehrávačem, dálkovým
ovládáním a dvěma reproduktory v barvě šedočerné metalízy, a zaplacení částky
9.500,- Kč se zamítá“. Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 51.468,60 Kč a před
odvolacím soudem 3.665,- Kč. Ohledně náhrady nákladů soudu prvního stupně věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 238 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje
dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítá, že
ačkoliv je odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nepřezkoumatelné a
nepřesvědčivé, přesto odvolací soud jeho skutková zjištění přebral, aniž blíže
vysvětlil, v čem správnost rozsudku soudu prvního stupně spatřuje. Žalobce
vlastnické právo k předmětným věcem podle neprokázal; dovolatelka zpochybňuje
též hodnocení důkazů v nalézacím řízení. Napadá i výrok o náhradě nákladů
řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č.
30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto
zákonem). Zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou k podání dovolání
oprávněnou, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).
Dovolání v dané věci směřuje jednak proti části rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jednak napadá
výrok o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení soud rozhoduje
usnesením (§ 167 odst. 1 OSŘ). Výrok o náhradě nákladů řízení je z
důvodu procesní ekonomie součástí výroku rozsudku (viz též § 151 odst. 1
OSŘ), nicméně podle konstantní judikatury je přípustnost dovolání proti výroku
o náhradě nákladů řízení posuzována podle § 238a OSŘ; podle odstavce prvního
tohoto ustanovení není dovolání proti takovému rozhodnutí přípustné ani v
případě, že odvolací soud výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady
nákladů řízení změnil. Přípustnost dovolání v této části nelze opřít ani o jiné
ustanovení OSŘ.
Dovolání není přípustné ani v části, ve které směřuje proti výroku rozhodnutí
ve věci samé, a to ani podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle kterého
dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro určení, že rozhodnutí je
měnící, však není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, případně
odkázal-li v odůvodnění na ustanovení § 220 nebo § 219 OSŘ; podstatné je,
jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků, o
která v řízení šlo, stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně
či nikoli. Přitom odlišným je jen takový rozsudek, který na základě rozdílného
posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo
deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. V dané věci změna
rozsudku soudu prvního stupně v části, proti které směřuje dovolání, spočívala
jen v upřesnění popisu věcí, které mají být vydány (proti části výroku
rozsudku, kterou bylo odvolání žalobkyně vyhověno, žalobkyně není ani oprávněna
dovolání podat). Práva a povinnosti účastníků tedy nebyla v rozsudku odvolacího
soudu stanovena odlišně od rozsudku soudu prvního stupně (viz R 52/99 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání podle jiných ustanovení
OSŘ dovolací soud neshledal a dovolatelka ji ani netvrdí.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než jej odmítnout [§
243b odst. 4 OSŘ ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Výrok o náhradě
nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná
a žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly
(§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu