22 Cdo 2331/2019-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, proti žalované M. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ludvíkem Novotným, advokátem se sídlem v Letohradě, Václavské náměstí 76, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 11/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, č. j. 22 Co 7/2019-207, o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, č. j. 22 Co 7/2019-207, takto:
I. Právní moc rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, č. j. 22 Co 7/2019-207, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalovanou v této věci. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, č. j. 22 Co 7/2019-207, se zamítá.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. 6 C 11/2017-170, zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovitostem zapsaným na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY, okres XY, jako parcela p. č. st. XY o výměře 324 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba, č. p. XY, bydlení a parcela p. č. XY o výměře 103 m2 – zahrada“, a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 1 300 000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9 704 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 41 272 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, č. j. 22 Co 7/2019-207, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, v rámci kterého navrhuje ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř. odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Uvádí, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by jí hrozila závažná újma spočívající v povinnosti vystěhovat se z předmětu spoluvlastnictví. Pokud by byla žalovaná v rámci dovolacího řízení úspěšná a v důsledku toho měla právo znovu užívat předmětné nemovitosti, nemusel by jí to žalobce umožnit. Existuje rovněž riziko, že žalobce začne v nemovitosti provádět stavební úpravy, na základě kterých by mohlo být znemožněno vypořádání spoluvlastnictví rozdělením nemovitostí, o což žalovaná usiluje.
Žalobce považuje návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku za nedůvodný. Uvádí, že v katastru nemovitostí je žalobce již zapsán jako výlučný vlastník nemovitosti, tudíž není rozsudkem odvolacího soudu uložena žádná povinnost, jejíž splnění by mohlo být vynucenu ve vykonávacím řízení. Poznamenává, že žalovaná neposkytla žalobci potřebnou součinnost nezbytnou ke splnění povinnosti žalobce zaplatit vypořádací podíl, tudíž se snad pouze brání splnění této povinnosti žalobce. Navrhuje, aby byl návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu zamítnut.
Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
Dovolací soud neshledal v poměrech projednávané věci naplnění nezbytného důvodu k vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, který spočívá v existenci takového výroku soudního rozhodnutí (s přihlédnutím k argumentaci obsažené v návrhu žalované na odklad vykonatelnosti), podle něhož by bylo možné nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci. Nelze odložit vykonatelnost v těch případech, ve kterých výrok rozhodnutí žádnou vynutitelnou povinnost neukládá, např. nahrazuje-li projev vůle nebo jde-li o výrok o určení práva či právního vztahu.
Ve vztahu k části výroku soudního rozhodnutí o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o zrušení o spoluvlastnictví a přikázání věci do výlučného vlastnictví žalobce, je s ohledem na výše uvedené vyloučeno odložení vykonatelnosti. Lze podotknout, že v této části výroku soudního rozhodnutí o věci samé ani nebyla (nemohla být) žalované uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti. S přihlédnutím k argumentaci obsažené v návrhu na odklad vykonatelnosti se žalovaná rovněž nedomáhá odložení vykonatelnosti té části výroku soudního rozhodnutí o věci samé, ve které byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované příslušný vypořádací podíl.
V souvislosti s výrokem soudního rozhodnutí, jímž byla žalované pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost k peněžitému plnění (o nákladech řízení vzniklých státu), jednak platí, že žalovaná ohledně nich v návrhu na odklad vykonatelnosti ničeho netvrdí, a dále je pojmově vyloučeno, aby bylo přistoupeno k výkonu rozhodnutí či provedení exekuce u těch povinností uložených pravomocným soudním rozhodnutím, u nichž je běh pariční lhůty odvislý od nabytí právní moci, jejíž účinky by mohly být případně odloženy (to neplatí pouze o výroků soudních rozhodnutí, které jsou předběžně vykonatelné, avšak o takový případ v projednávané věci nejde).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud návrh žalované na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Dovolací soud vzal v úvahu, že pravomocné soudní rozhodnutí je vkladovou listinou ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) a 17 odst. 2, 4 a 5 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Stav zápisu v katastru nemovitostí, který po povolení vkladu umožnil žalobci s předmětnými nemovitostmi volně nakládat, by se závažným způsobem mohl dotknout poměrů žalované, která v dovolání žádá, aby byly nemovitosti rozděleny, příp. přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Právní vztahy týkající se předmětných nemovitostí by měly i vzhledem k principu materiální publicity zápisů provedených v katastru nemovitostí zůstat do doby rozhodnutí o dovolání v této věci z pohledu stavu zápisu v katastru nemovitostí nezměněny. Zároveň platí, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než toliko účastníků řízení.
Z těchto důvodu Nejvyšší soud i bez návrhu rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání ve věci samé), že právní moc rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, č. j. 22 Co 7/2019-207, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalovanou [§ 243 písm. b) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2019
Mgr. David Havlík předseda senátu
Je tomu tak proto, že reálné dělení věci je způsobem rozdělení spoluvlastnictví, při kterém jsou zpravidla nejvíc šetřena práva spoluvlastníků, takže má v zásadě přednost před ostatními způsoby vypořádání, na druhé straně je však též třeba respektovat oprávněný zájem toho, kdo nechce vynakládat na dělení věci nepřiměřeně vysoké náklady.“ V tomtéž rozhodnutí dovolací soud poznamenal, že „při úvaze o tom, zda je dělení věci ‚dobře možné,‘ soud může a musí brát do úvahy různá kritéria včetně těch, která se v dané věci mohou jevit jako významná, i když se jimi judikatura dosud nezabývala.“
Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy přijmout i různá řešení sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, kterou je možné zpochybnit jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018). V poměrech projednávané věci prozatím neobstojí úvaha odvolacího soudu, že rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu není dobře možné. Samotná skutečnost, že by případné stavební úpravy související s rozdělením nemovitostí zasáhly především jednoho ze stávajících spoluvlastníků nemovitostí, není důvodem pro závěr, že rozdělení nemovitostí není dobře možné. Krátkodobé omezení faktického užívání nemovitostí jednou ze stran sporu spojené s reálným rozdělením nemovitostí neopodstatňuje závěr, že není dobře možné nemovitosti rozdělit.
Stejně tak nemohou odůvodnit takový závěr ani potenciální komplikace související s napojením nově vzniklých nemovitostí na inženýrské sítě. Tyto otázky mohou být vyřešeny v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a náklady s tím spojené musí být zohledněny při výpočtu částky, kterou je nutné vynaložit na rozdělení nemovitostí. Dovolací soud se neztotožňuje ani se stanoviskem odvolacího soudu, že v posuzované věci není rozdělení nemovitostí dobře možné z důvodu komplikací spojených s přístupem k nově vytvořeným nemovitostem.
Problematiku přístupu k oddělené nemovitosti lze řešit například na základě zřízení služebnosti nebo jiného věcného práva, jak ostatně předpokládá § 1145 o. z. V rámci dalšího řízení tedy odvolací soud znovu posoudí, zda je v poměrech posuzované věci rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu dobře možné. K tomu dovolací soud podotýká, že soud se bude rovněž zabývat otázkou, zda není překážkou rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu existence konfliktních vztahů mezi účastníky řízení.
Odvolací soud totiž posuzoval míru konfliktnosti vztahů mezi účastníky řízení pouze v souvislosti s otázkou možného rozdělení nemovitostí na bytové jednotky, a nikoliv v souvislosti s otázkou možného rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018, v němž dovolací soud dovodil, že reálnému dělení pozemku, jehož součástí je budova, brání rozpory a konflikty poněkud vyšší intenzity, než jde-li o dělení na jednotky).
Z tohoto důvodu jsou rovněž námitky žalované o tom, že konfliktnost soužití účastníků řízení nedosahuje takové úrovně, aby bylo vyloučeno rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci, předčasné, protože odvolací soud tuto právní otázku neposuzoval, a jeho rozhodnutí tak není na jejím řešení založeno. K otázce přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce: Žalovaná v této části nejdříve napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů týkající se solventnosti účastníků a otázky údržby nemovitostí.
Žalovaná však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (ve spojení s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o.
s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15.
3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a to především zjištěními vztahujícími se k finančním prostředkům žalované), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. námitka dovolatelky směřující do závěru odvolacího soudu o solventnosti účastníků řízení, tedy jejich možnostech zaplatit vypořádací podíl. Žalovaná rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobcovo vlastnictví dalších nemovitostí není skutečností svědčící pro přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované.
Odvolací soud poznamenal, že i žalobce užívá vypořádávané nemovitosti k bydlení, tudíž v případě přikázání těchto nemovitostí do vlastnictví žalované by se musel přestěhovat žalobce, přičemž vypořádací podíl umožní žalované obstarat si odpovídající bydlení. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019]. V rozsudku ze dne 17.
6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud dále vysvětlil, že i v poměrech o. z. lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že i když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody.
Mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
Nejvyšší soud i v této souvislosti podotýká, že při úvaze o tom, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, soud může a musí brát do úvahy různá kritéria včetně těch, která se v dané věci mohou jevit jako významná, i když se jimi judikatura dosud nezabývala. Lze zopakovat, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud by pak úvahy rozhodujících soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019].
V posuzované věci odvolací soud rozhodl o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. Mimo jiné uvedl, že „vlastnictví dalších nemovitostí žalobcem není podle názoru krajského soudu skutečností, která by svědčila pro přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované.“ S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje, a proto považuje za předčasný závěr odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobce. V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009, Nejvyšší soud uvedl, že „pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015). Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (publikovaném pod č. 231/2000 Sb.), vyložil, že právo na bydlení je základním lidským právem. Není rozhodující, že Parlament České republiky nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy se jeví být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek (srov. přim.
také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015). Z uvedeného plyne, že pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti sloužící k bydlení spoluvlastníků je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí právní důvod k bydlení ve vypořádávané nemovitosti, vždy významná. Proto má-li jeden ze spoluvlastníků právní důvod k užívání jiné nemovitosti vhodné k bydlení (např. je jejím vlastníkem), jde o významnou okolnost svědčící pro přikázání vypořádávané nemovitosti do výlučného vlastnictví druhého ze spoluvlastníků.
Jelikož v posuzované věci odvolací soud dospěl k opačnému závěru, je jeho úvaha v rozporu s judikaturními závěry Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V rámci dalšího řízení soudy nižších stupňů znovu posoudí (za předpokladu, že rozdělení nemovitostí nebude dobře možné), kterému ze spoluvlastníků má být věc přikázána. Nejprve se budou zabývat tvrzením žalované, že žalobce vlastní jinou nemovitost vhodnou k bydlení (žalobce totiž toto tvrzení žalované popírá a uvádí, že tato nemovitost není vhodná k bydlení).
Dojde-li soud k závěru, že další nemovitost ve vlastnictví žalobce je vhodná k bydlení a žalobce je oprávněn ji takto užívat, bude tuto skutečnost posuzovat jako jedno z kritérií svědčících pro přikázání vypořádávaných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované.
Dovolací soud poznamenává, že tímto žádným způsobem nepředjímá rozhodnutí soudů nižších stupňů o tom, které ze stran sporu bude nemovitost přikázána. Soud je povinen při této úvaze zohlednit i další kritéria definovaná v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a své rozhodnutí o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků řádně odůvodnit. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je důvodné. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2020
Mgr. David Havlík předseda senátu