22 Cdo 234/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L.
P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. r. s. r. o., zastoupenému
advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.
zn. 6 C 462/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 30. října 2002, č. j. 25 Co 307/2002-152, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2002, č. j. 25 Co
307/2002-152, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. června 2002, č.
j. 6 C 462/99-125, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
června 2002, č. j. 6 C 462/99-125, zamítl žalobu na určení, že „žalobce je
výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu v poměru 23616/92500 vzhledem k
celku rybníka T. se všemi jeho součástmi a příslušenstvím, zejména s rybničními
pozemky tvořícími rybniční dno, břehy a hráz, se všemi technickými zařízeními
sloužícími provozu a užívání rybníka, zejména s betonovým kašnovým přelivem a
výpustním ventilem“, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených
důkazů dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem,
jelikož státní orgány popírají jeho vlastnictví k rybníku jako ke stavbě a
vodohospodářské úřady dokonce popírají i to, že jako vlastník pozemků tvořících
dno a břehy rybníka je účastníkem správního řízení o nakládání s vodami. Pokud
jde o právní povahu rybníka, soud prvního stupně uvedl, že „jestliže stavbu
rybníka ve smyslu předpisů veřejného práva nelze oddělit od pozemku, který
tvoří jeho dno a břehy, nemůže být rybník samostatnou věcí z hlediska práva
soukromého, se kterou by mohlo být samostatně, odděleně od pozemků tvořících
rybniční dno, nakládáno. Rybník tedy není samostatným objektem občanskoprávních
vztahů a tudíž nemůže být zásadně stavbou ve smyslu občanského práva“. Soud
prvního stupně však dovodil, že sporný rybník, vybudovaný v 19. století, kolem
roku 1920 přestal fakticky existovat, neboť na jeho pozemcích byly louky a
chmelnice, a tak předmětem přídělu v roce 1936 a svatební smlouvy v roce 1939,
jimiž nabyli vlastnictví právní předchůdci žalobce, nemohly být „rybniční
pozemky, ale pouze pozemky“. Pokud pak byl rybník obnoven až v roce 1955 na
základě návrhu tehdejšího Státního rybářství N., nastal stav, kdy „žalovaný je
vlastníkem stavební části rybníka, tedy vodního díla rybníka T. s právem
nakládání vodami, žalobce je pak vlastníkem některých pozemků, které tvoří dno
rybníka s právy a povinnostmi vlastníka nemovitosti, na které stojí stavba
jiného vlastníka. Na základě výše uvedeného soud tedy žalobu zamítl“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.
října 2002, č. j. 25 Co 307/2002-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na základě stejných skutkových zjištění,
jaká učinil soud prvního stupně, vyslovil shodně s ním názor, že žalobce by
mohl mít na žalovaném určení naléhavý právní zájem, ovšem „určit vlastnictví
(spoluvlastnictví) je … pojmově možné jen tam, kde předmět sporu může být
předmětem občanskoprávních vztahů, tak jak je definuje občanský zákoník, neboť
právě tento právní předpis podle § 1 odst. 2 upravuje mimo jiné majetkové
vztahy fyzických a právnických osob, k nimž vlastnictví nepochybně patří … Jako
vodní dílo … rybník není jen pouhým souborem pozemků a technických staveb či
zařízení, ale funkčním celkem, s nímž z hlediska jeho funkčnosti nelze nakládat
odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy. Pozemky tvořící dno rybníka a
jeho břehy však nepochybně jsou samostatnými věcmi dle ustanovení § 119
občanského zákoníku, s nimiž ve smyslu práva občanského odděleně nakládat lze.
Za této situace však rybník, jehož součástí jsou tyto pozemky, nemůže být
samostatnou věcí, a to ani jako stavba ve smyslu § 119 odst. 2 občanského
zákoníku. Jak vyplývá z ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, stavba
jako samostatná věc je předmětem občanskoprávních vztahů jen, jde-li o
samostatnou nemovitou věc, jež není součástí pozemku ani jiné věci. Takovou
věcí rybník není ... Na tyto právní závěry nijak nepůsobí ani okolnost, že
vodní zákon v souvislosti s vodními díly používá pojmu stavba a pojmu
vlastnictví. Jde totiž o předpis veřejného práva, který neupravuje
občanskoprávní vztahy práva soukromého. Význam pojmů tohoto zákona proto může
být odlišný od významu pojmů předpisů soukromého práva, jakým je i občanský
zákoník … Není-li rybník způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, pak je
vyloučeno také to, aby k němu soud podle § 80 písm. c) o. s. ř. určoval
vlastnictví (spoluvlastnictví). Za této právní situace proto soud prvního
stupně postupoval správně, když žalobní návrh na určení tohoto práva zamítl“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z
toho, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, a v němž jako
dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Poukázal na to, že zatímco soud prvního stupně uznal jeho naléhavý právní zájem
na určení vlastnického práva, odvolací soud odmítl důvodnost jeho žaloby s
odkazem na to, že rybník nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů. Právě v
odlišném právním hodnocení základních otázek spojených s touto věcí soudy obou
stupňů a dále ve faktickém popření vlastnických práv žalobce odvolacím soudem
přesto, že jeho vlastnictví je řádně vloženo do katastru nemovitostí, a v
odlišnostech „ve výkladu toho, co je to rybník z pohledu občanskoprávních
předpisů, předpisů o vodách a výkladu jednotlivých pojmů k věci se
vztahujících,“ žalobce spatřoval zásadní právní význam rozsudku odvolacího
soudu. Z hlediska právního posouzení věci pak především namítl, že odvolací
soud dospěl k nesprávnému závěru, že rybniční pozemky (a tím i technické stavby
a zařízení rybníka) jsou samostatnými věcmi, s nimiž lze odděleně a samostatně
nakládat. Kromě toho poukázal na argumenty, jimiž v průběhu dosavadního řízení
zdůvodňoval svůj názor, že rybník vykazuje znaky věci ve smyslu soukromého
práva, a vyslovil přesvědčení, že rybník je vodním dílem z hlediska veřejného
práva a současně věcí hromadnou z hlediska práva soukromého, a tak je třeba o
vlastnictví k němu rozhodnout. Žalobce navrhl, aby byly rozsudky soudů obou
stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupeným účastníkem řízení, zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který v této
věci soud prvního stupně vydal, a tak nepřichází v úvahu přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. Na daný případ pak nedopadá ani žádné z
ustanovení § 238 až § 239 OSŘ, a tak zbývá pouze přípustnost podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ, na který též žalobce poukazuje.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Takový význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (odst. 3
citovaného ustanovení).
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o právní závěr, že rybník jako vodní dílo
není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů a že se proto, ač by žalobce
jinak na požadovaném určení měl naléhavý právní zájem, nelze domáhat určení
vlastnického práva k němu žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ. Při úvahách, zda má
rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy lze vycházet
pouze z těchto dvou otázek.
Právní povahou rybníka se zabývá oběma procesními stranami opakovaně zmiňovaný
rozsudek dovolacího soudu z 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, který byl
publikován pod č. R 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v němž
byl vysloven závěr, že „jestliže stavbu rybníka ve smyslu předpisů veřejného
práva nelze oddělit od pozemku, který tvoří jeho dno a břehy, nemůže být rybník
(tak, jak je chápán vodním právem) samostatnou věcí z hlediska práva
soukromého, se kterou by mohlo být samostatně – odděleně od pozemků tvořících
rybniční těleso – nakládáno“. Z tohoto rozhodnutí soudy obou stupňů vycházely,
aniž si ovšem náležitě uvědomily rozdíl mezi předmětem sporu v řízení, ve
kterém byl uvedený rozsudek vydán, a předmětem tohoto řízení. Shora uvedený
právní názor byl vysloven v souvislosti s výkladem § 2 odst. 1 písm. c) zákona
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, a řeší otázku, zda rybník jako stavba, tedy rybník ve smyslu
vodního práva, může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a zda
tedy mohlo dojít k přechodu vlastnictví k rybníku jako stavbě ve smyslu vodního
práva na obec podle uvedeného ustanovení, aniž by na ni přešly pozemky tvořící
rybniční těleso. Jinými slovy toto rozhodnutí konstatovalo, že rybník v tom
pojetí, kdy není uvažováno s pozemky tvořícími jeho dno a břehy, nemůže být
předmětem občanskoprávních vztahů.
V tomto řízení však žalobci nejde o určení, že je vlastníkem rybníka jako
samostatné stavby, nýbrž (jak je zřejmé z formulace žalobního petitu) o určení,
že (jako nikým nezpochybňovaný spoluvlastník některých pozemků, na nichž se
rybník jako vodní dílo nachází) je podílovým spoluvlastníkem rybníka jako
celku, tedy souboru rybničních pozemků a dalších zařízení tvořících – podle
jeho názoru – jejich součást či příslušenství. Řešení otázky povahy rybníka
jako pozemku s příslušenstvím způsobilého být předmětem občanskoprávních
vztahů i otázky, zda je možno domáhat se určení vlastnictví k němu žalobou
podle § 80 písm. c) OSŘ, činí napadený rozsudek rozhodnutím po právní stránce
zásadního významu. Dovolání žalobce je proto podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 OSŘ přípustné.
Nejvyšší soud ČR tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Už bylo uvedeno, že předmětem řízení je určení, že žalobce je podílovým
spoluvlastníkem souboru rybničních pozemků a zařízení, jež považuje za jejich
součást či příslušenství. Tyto pozemky jsou, jak je zřejmé z vylíčení
rozhodujících skutečností v žalobě i z listinných důkazů založených ve spisu,
zapsány v katastru nemovitostí. Pak je ovšem třeba, aby byly v žalobě
identifikovány způsobem, které platné právo vyžaduje pro právní úkony týkající
se těchto nemovitostí. V tomto směru postačí odkázat např. na rozsudek
dovolacího soudu z 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 680/96, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 10/1998, podle kterého je-li předmětem řízení pozemek, musí
být ztotožněn v souladu s požadavky na jeho označení uvedené v katastrálním
zákoně [§ 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb.]. Neodpovídá-li žalobní
návrh tomuto požadavku, jde o vadu podání, kterou je třeba odstranit postupem
podle § 43 OSŘ. V daném případě nemovitosti, které žalobce učinil předmětem
řízení, v žalobním návrhu shora uvedeným způsobem identifikovány nejsou, ovšem
soud prvního stupně se o odstranění této vady nepokusil a rozhodl o žalobě v
její neurčité podobě. Odvolací soud pak tento nedostatek pominul a tím – stejně
jako soud prvního stupně – zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní dovolací soud v případě přípustného dovolání
přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 OSŘ). I když tedy
žalobce nenamítá, že je řízení postiženo vadami uvedenými v § 242 odst. 3 větě
druhé OSŘ, je zřejmé, že ve vztahu k rozhodnutím soudů obou stupňů je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.
Odvolací soud v podstatě dospěl k závěru, že rybník chápaný jako stavba nemůže
být předmětem občanskoprávního sporu. Pominul však hodnocení předmětu daného
sporu jako pozemku. Platný občanský zákoník v části první, hlavě deváté, jíž se
vymezují některé pojmy, nemá bližší vymezení pojmů pozemek či stavba. Při
posuzování konkrétních nemovitostí z hlediska, zda určitá nemovitost je
pozemkem či stavbou a jaké je povahy (věc samostatná, příslušenství či součást
věci), se ve sporných případech nelze obejít bez použití dalších předpisů,
které mají do určité míry i občanskoprávní povahu. Takovým předpisem ve vztahu
k uvedeným nemovitostem je nepochybně i katastrální zákon (zákon č. 344/1992
Sb.), který úzce souvisí se zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, a na něj navazuje.
Podle § 2 odst. 3 katastrálního zákona ve znění zákona č. 89/1996 Sb. se
pozemky člení podle druhů na ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné
sady, louky, pastviny, lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy a nádvoří
a ostatní plochy. Podle charakteristiky druhu pozemků pro účely katastru
nemovitostí – příloha k vyhlášce č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální
zákon – je „vodní plocha“ (bod 1, kód 11 přílohy) charakterizována jako
pozemek, na němž je rybník, vodní tok, vodní nádrž, močál, mokřad nebo bažina.
Podle způsobu využití pozemku (bod 2, kód 6 přílohy) je rybník (jako druh
pozemku) charakterizován jako umělá vodní nádrž určená především k chovu ryb s
možností úplného a pravidelného vypouštění. Rybník ve smyslu těchto předpisů je
vodní plochou a tedy pozemkem, nikoli stavbou. Jakýkoli pozemek je pak (na
rozdíl od různého pojetí stavby) vždy způsobilým předmětem občanskoprávních
vztahů.
Jak bylo shora uvedeno, soudy obou stupňů, vycházejíce z toho, že předmětem
sporu je určení vlastnictví k rybníku jako vodnímu dílu, dospěly k závěru, že
tento předmět řízení nemá občanskoprávní charakter, a tento závěr je vedl k
zamítnutí žaloby. Jestliže se ovšem žalobce domáhá určení svého vlastnictví
práva k ideálnímu spoluvlastnickému podílu rybníka specifikovaného jako „rybník
T. se všemi jeho součástmi a příslušenstvím, zejména s rybničními pozemky
tvořícími rybniční dno, břehy a hráz, se všemi technickými zařízeními
sloužícími provozu a užívání rybníka, zejména s betonovým kašnovým přelivem a
výpustním ventilem“, je zřejmé (přes shora uvedené výhrady k formulaci
žalobního petitu), že mu nejde pouze o stavbu rybníka, kterou nelze oddělit od
pozemku, t. j. o stavbu ve smyslu vodního práva, ale o celek představovaný
pozemky a zařízeními, které jsou jejich součástmi či příslušenstvím. Takovéto
pozemky – s tím, co tvoří jejich součást či příslušenství – pak samozřejmě
předmětem občanskoprávních vztahů být mohou. K tomu se sluší poznamenat, že
příslušenství, na rozdíl od součásti pozemku, může být ve vlastnictví jiné
osoby než vlastníka pozemku.
Jestliže soudy obou stupňů nepovažovaly předmět určovací žaloby žalobce za
způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, pochybily v právním posouzení věci.
Jejich rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je
naplněn i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Proto dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty
druhé OSŘ zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu