22 Cdo 234/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) Bc. V. L., a b) Ing. R. L., zastoupených advokátkou, proti
žalované M. P., zastoupené advokátem, o zdržení se užívání nemovitosti, vedené
u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 3/2003, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2005, č. j. 18 Co 61/2005-127,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 2 767,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. J. K.
Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
listopadu 2004, č. j. 10 C 3/2003-106, uložil žalované, aby se zdržela užívání
domu č. p. 8 a stav. parc. č. 90 v obci a kat. území Ch. po dobu provádění
stavebních prací na těchto nemovitostech, a to tak, že je povinna vyklidit
označené nemovitosti a vyklizené předat žalobcům na dobu do 30. 6. 2005. Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou na základě darovací
smlouvy z 15. 3. 1999 (s účinky vkladu do katastru nemovitostí 16. 3. 1999) a
notářského zápisu z 26. 4. 2000 (s účinky vkladu 26. 4. 2000) spoluvlastníky
předmětných nemovitostí (společné jmění manželů). Darovací smlouvou z 15. 3.
1999 (čl. VI) bylo žalované zřízeno právo doživotního užívání těchto
nemovitostí. Spolu se žalovanou od května roku 2002 užívá předmětné nemovitosti
i druhá dcera žalované se dvěma nezletilými dětmi. Žalovaná je současně
nájemkyní bytu II. kategorie o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v domě č. p.
144 v P. na K. t., který žalovaná dlouhodobě neužívá. Rozhodnutím Městského
úřadu ve S., odboru výstavby, č. j. výst. 1019/99Be, bylo žalobcům vydáno
stavební povolení k provedení stavebních úprav v předmětném rodinném domě,
lhůta k dokončení stavebních prací byla prodloužena nejprve do 30. 6. 2001,
následně do 30. 6. 2005. Žalovaná již několik let odmítá žalobcům přístup do
domu, čímž brání v provádění stavebních prací. Toto jednání žalované soud
prvního stupně hodnotil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že
žalovaná má možnost bydlení v bytě, jehož je nájemkyní. Tvrzení žalované, že
tento byt je zdravotně závadný, shledal účelovým, a za opodstatněnou
nepovažoval ani námitku, že žalobci jednají v úmyslu žalovanou vystěhovat z
domu natrvalo.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
26. září 2005, č. j. 18 Co 61/2005-127, po doplnění dokazování zprávami
Městského úřadu ve S. z 26. 10. 2004 a 22. 6. 2005 a internetovým výpisem z
http.//bydleni.volny.cz z 9. 10. 2004 a po připuštění změny žaloby ohledně
doby, do níž by žalovaná byla povinna zdržet se užívání předmětných
nemovitostí, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoli s jeho právním posouzením
věci. Uvedl, že již v předchozím řízení, vedeném u soudu prvního stupně pod sp.
zn. 9 C 48/2002, bylo najisto postaveno, že na základě darovací smlouvy z 15.
3. 1999 a v ní obsaženém obligačním závazku podle § 51 ObčZ žalované svědčí
doživotní právo užívání celé nemovitosti. Podle názoru odvolacího soudu
vyklizení žalované, byť na přechodnou dobu, by za této situace bylo možné jen
ze zcela výjimečných důvodů. O takový důvod s ohledem na všechny okolnosti
případu se v daném případě nejedná. Poukázal na to, že zamýšlenou rekonstrukcí
domu by došlo ke změně i stávajících prostor, jejichž užívání má žalovaná
garantováno. Podle odvolacího soudu s ohledem na obligační závazek, který tíží
žalobce, bylo na nich, aby „zvolili takový způsob rekonstrukce či přístavby,
který by užívací právo žalované nevyloučil“. Bez povšimnutí nelze ponechat ani
skutečnost, že žalobci minimálně ještě v říjnu 2004 nabízeli předmětné
nemovitosti k prodeji.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Namítli, že důvodem převodu nemovitostí darovací
smlouvou z 15. 3. 1999 bylo vyřešení bytové situace žalobkyně 1) a to tak, že v
předmětné nemovitosti bude bydlet se svoji rodinou nikoliv až po smrti dárců,
jak tvrdí žalovaná, ale ihned po převodu nemovitostí. Čl. VI. této smlouvy byl
sepsán proto, aby dárci měli možnost po převodu nemovitostí tyto spolu s
vlastníkem využít ke společnému bydlení. Dále poukázali na to, že v darovací
smlouvě není uveden rozsah užívání darovaných nemovitostí žalovanou, pouze se v
ní uvádí, „že dárci si vyhrazují doživotní užívací právo nemovitosti, nikoliv
nemovitostí“. Jestliže nebyl stanoven rozsah užívacího práva, nelze dospět k
závěru, že by byl zúžen. Tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném
dokazování. Naopak zamýšlenou rekonstrukcí domu získá i žalovaná. Stavební
úpravy domu „nelze provádět tzv. za provozu“, proto mají naléhavý důvod k tomu,
aby užívací právo žalované bylo na přesně stanovenou dobu omezeno. V doporučení
odvolacího soudu, aby zvolili jiný způsob rekonstrukce domu, spatřují
bezdůvodné omezení jejich vlastnického práva. Odvolací soud svým rozhodnutím
odebral žalobcům vlastnická práva a „užívací právo žalované nadřadil právu
vlastnickému“. Skutečnost, že nemovitosti byly nabízeny k prodeji v říjnu 2004,
nemůže být žalobcům kladena k tíži, neboť smlouva s realitní kanceláří o
prodeji nemovitostí byla ukončena k 16. 7. 2004. Navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobců bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Uvedla, že jednoznačným smyslem čl. VI darovací smlouvy bylo umožnit žalované a
jejímu manželovi užívání všech nemovitostí v rozsahu, jak je užívali před
uzavřením smlouvy. Výrazem „nemovitost“ v čl. VI. smlouvy je tedy třeba rozumět
všechny darované nemovitosti (budovy i pozemky). Žalovaná ve své výpovědi 17.
1. 2003 potvrdila, že ještě před uzavřením darovací smlouvy spolu s manželem
předpokládali, že v domě budou bydlet společně. Ihned po darování však byla
žalobci vyzvána, aby nemovitosti vyklidili s tím, že v nich nemají užívací
právo, neboť nebylo zřízeno věcné břemeno spočívající v právu doživotního
bezplatného užívání nemovitostí. Osobním závazkem v čl. VI. smlouvy žalobci
omezili jednu ze svých složek vlastnického práva k nemovitosti. Plánovanou
rekonstrukcí domu by došlo k podstatné změně dispozic v domě a tím i k
modifikaci, příp. zúžení užívacího práva žalované. S ohledem na rozsah
rekonstrukce domu nelze vyloučit prodloužení doby rekonstrukce, v důsledku
čehož by žalovaná neměla možnost nemovitost užívat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle
§ 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ,
jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny
(§ 242 odst. 3 OSŘ), nebyly z obsahu zjištěny.
Podle § 126 odst. 1 ObčZ vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho
vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na
tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často
výlučně) užívají, se současným zřízením práva doživotního užívání převáděných
nemovitostí, jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích
týkajících se převodu nemovitostí poměrně častým jevem. Účelem takových smluv
je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku
dědění převáděné nemovitosti nepřejdou na jinou osobu, přičemž dárce má
zajištěno užívání nemovitostí v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem
očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních
užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené
nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Obdarovaní pak jsou s touto perspektivou
omezeného výkonu vlastnického práva srozuměni.
Ve sporech uvedeného druhu o užívání nemovitostí mezi vlastníkem nemovitostí a
dárci, kteří mu tyto nemovitosti darovali, musí soud poměřovat na straně jedné
vlastníkova práva na ochranu vlastnictví a na straně druhé práva osoby
oprávněné ze smlouvy o doživotním užívání převedených nemovitostí, s níž byli
účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovolacího soudu je tedy žádoucí, aby
v takových případech, jako je právě posuzovaný, byl respektován na jedné straně
zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně
skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého
vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali.
Výsledek takového poměřování je závislý na konkrétních skutkových zjištěních,
zpravidla o jedinečných okolnostech daných ve vztazích mezi účastníky.
Nesprávnost takového posouzení odvolacím soudem by pak mohla být dána jedině,
kdyby byl dán dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, nebo kdyby relevantní úvahy odvolacího soudu
učiněné na základě přijatých skutkových zjištění byly zjevně nepatřičné.
V daném případě tomu tak není a právní závěry zaujaté odvolacím soudem
odpovídají učiněným skutkovým zjištěním, jejichž správnost dovolatelé
nenamítají. Dovolatelé v podstatě zpochybňují tvrzení žalované, nikoli ve věci
podstatná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při tvorbě svých
právních závěrů vycházel. Pro rozhodnutí podstatné úvahy odvolacího soudu
nejsou tedy zjevně nepatřičné a odpovídají rozhodnému faktu, že rekonstrukce
předmětného domu není nezbytná.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně.
Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §
243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců
bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu
advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8 písm. a),
§ 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., (čl. II vyhlášky č.
276/2006 Sb.) částku 2 250,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč
podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení
442,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. prosince 2006
JUDr. František Balák,
v. r.
předseda senátu