22 Cdo 2342/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci
žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) A. P., 2) J. P., 3)
V. P. a 4) A. P., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví nemovitostí,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 113/2001, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2004, č. j. 8 Co
4/2004-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že se níže uvedené nemovitosti
nacházejí v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované 1) s tím, že podíl
každého činí jednu ideální polovinu. Uváděl, že tyto nemovitosti byly původně
součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM) žalobce a žalované 1), a
na základě dohody o vypořádání BSM připadly této žalované, která je později
darovala dalším žalovaným; dohoda o vypořádání BSM však nebyla uzavřena vážně,
je neplatná a nemovitosti se staly podílovým spoluvlastnictvím bývalých
bezpodílových spoluvlastníků.
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
srpna 2003, č. j. 17 C 113/2001-109, určil, že „nemovitosti zapsané u
Katastrálního úřadu v O. na LV č. 2416 pro obec O., k. ú. K. u O. jako pozemky
parc. č. st. 2577 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 238 – zahrada, dále
na LV č. 2417 pro obec O., k. ú. K. u O. jako pozemek parc. č. 2426/4 – ostatní
plocha a na LV č. 2418 pro obec O., k. ú. K. u O. jako dům č. p. 115 na parcele
č. st. 140 a pozemek parc. č. st. 140 – zastavěná plocha a nádvoří, jsou z
ideální ½ v podílovém spoluvlastnictví žalobce V. P. a žalované 1) A. P.“.
Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná 1) jako kupující za trvání
manželství s žalobcem uzavřela 17. 8. 1990 se státním podnikem R. a J. O.
hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví výše specifikovaných nemovitostí,
přičemž kupní cenu ve výši 450 000,- Kč uhradila ze společných prostředků.
Úřad města O. rozhodnutím z 25. 2. 1991 vyměřil žalobci poplatek za užívání
veřejného prostranství ve výši 455 584,- Kč. Žalovaná 1) podala 18. 3. 1991 u
Okresního soudu v Opavě návrh na zrušení bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, jemuž soud vyhověl rozsudkem, který nabyl právní moci 13. 5. 1991.
Žalobce a žalovaná 1) poté 30. 5. 1991 uzavřeli dohodu o vypořádání BSM, na
jejímž základě připadly do výlučného vlastnictví žalované 1) veškeré
nemovitosti. V období po uzavření dohody o vypořádání BSM nemovitosti spravoval
a provozoval v nich restaurační činnost žalobce. Úvěr poskytnutý žalované 1) na
koupi předmětných nemovitostí byl uhrazen z prostředků získaných provozem
restaurace a uložených na společném účtu žalobce a žalované 1). Žalovaná 1)
darovacími smlouvami, uzavřenými 4. 8. 1997 a 26. 10. 2000, převedla sporné
nemovitosti na žalované 2) až 4). Dohodu o vypořádání BSM žalobce a žalovaná 1)
uzavřeli s úmyslem zabránit hrozícímu výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí v
souvislosti s povinností uhradit shora zmíněný poplatek za užívání veřejného
prostranství, byť Okresní úřad v O. posléze rozhodnutím z 27. 6. 1991
rozhodnutí Úřadu města O. o uložení poplatku zrušil. Uzavření dohody o
vypořádání BSM soud prvního stupně posoudil podle § 143 občanského zákoníku
(dále „ObčZ“) účinného do 31. 12. 1991, § 149 odst. 1, 4 a § 150 ObčZ účinného
do 31. 7. 1998 a podle § 37 ObčZ ve znění účinném ke dni uzavření dohody o
vypořádání BSM. Dospěl k závěru, že skutečná vůle žalobce a žalované 1)
nesměřovala k vypořádání BSM, ale k tomu, aby ochránili svůj majetek a
zabránili možné exekuci prodejem nemovitostí. Jejich úmysl tak směřoval k
vyvolání odlišných právních účinků od těch, které byly s dohodou o vypořádání
BSM spojeny. Dohodu neuzavřeli vážně, neboť mezi skutečnou vůlí a jejím
projevem existoval vědomý rozpor a šlo o absolutně neplatný právní úkon ve
smyslu § 37 ObčZ. Nedošlo tak do tří let ode dne zániku BSM k jeho vypořádání
dohodou ani soudním rozhodnutím a uplynutím této lhůty se uplatnila
nevyvratitelná zákonná domněnka stanovená v § 149 odst. 4 ObčZ, podle které
nemovitosti připadly do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 1),
přičemž jejich podíly byly stejné. Za dané situace nemohla žalovaná 1) ani k
platně darovat nemovitosti žalovaným 2) až 4).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 8 Co 4/2004-136, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování opětovným výslechem svědka F. L.
konstatoval, že pokud tento svědek „před soudem prvého stupně uváděl, že se
žalobce rozhodl převést fiktivně majetek na svou manželku, myslel tím pouze to,
že ho převedl za účelem, aby nedošlo k realizaci toho záměru, že by měl platit
pokutu a aby majetek v důsledku toho přešel na jiné subjekty“. Neztotožnil se
„se skutkovým závěrem okresního soudu, který učinil stran svědeckých výpovědí,
a to jak svědka F. L., tak svědka J. T., neboť z výpovědi posledně jmenovaného
svědka bylo možno zjistit pouze motivaci jednání účastníků a výpovědí svědka L.
se žalobci nepodařilo vyvrátit tvrzení 1. žalované, že právní úkon, který mezi
sebou uzavřeli, t. j. dohoda o vypořádání BSM, byl myšlen vážně“. Obava žalobce
z možného výkonu rozhodnutí prodejem sporných nemovitostí jej vedla k naprosto
vážnému úmyslu dohodu o vypořádání BSM s žalovanou 1) uzavřít. Nešlo tedy o
absolutní neplatnost dohody ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ. Na právní posouzení
věci pak nemělo žádný vliv, že žalobce po celou dobu od uzavření dohody
nemovitosti udržoval a provozoval v nich restaurační činnost, přičemž závazek
splatit úvěr poskytnutý žalované 1) byl plněn z peněz získaných provozem
restaurace, uložených na společném účtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“). Odůvodňuje je odkazem na § 241a odst. 2 písm. b), 3 OSŘ s tím, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Pochybení odvolacího soudu žalobce spatřuje v přehodnocování
provedených důkazů tímto soudem, jež provedl pouze na základě opakování
výslechu svědka F. L. a navíc za situace, kdy tento svědek vypověděl totéž, co
uvedl před soudem prvního stupně. Odlišný skutkový závěr, k němuž odvolací soud
dospěl, proto dovolatel považuje za účelový. Navíc podle jeho názoru nebyl
odvolací soud oprávněn hodnotit odlišně od soudu prvního stupně výpověď svědka
J. T., když důkaz jeho výpovědí sám vůbec neprovedl. Odvolací soud nesprávně
zhodnotil i listinné důkazy a z nich vyplývající skutečnosti. Za zásadní
dovolatel považuje otázku platnosti dohody o vypořádání BSM. Žalobce ji
považuje za absolutně neplatnou. V podrobnostech k tomu připomíná všechny
rozhodné skutečnosti, z nichž je zřejmé, že tato dohoda nebyla uzavírána vážně,
obcházela zákon, byla uzavřena „na oko“, a to jen pro případ, že by byla
žalobci uložena pravomocně povinnost zaplatit poplatek za užívání veřejného
prostranství. O nevážnosti úmyslu uzavřít předmětnou dohodu svědčí kromě
dalšího i to, že v následujícím období žalobce vložil do sporných nemovitostí
investice ze svých výlučných prostředků ve výši okolo 5 – 7 milionů Kč a dohodu
předložila žalovaná 1) katastrálnímu úřadu až za šest let od jejího uzavření.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. b) a v § 243 odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Jak vyplývá z § 149 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č.
91/1998 Sb., v případě zániku BSM se provede jeho vypořádání, které je možné
provést též dohodou mezi účastníky.
Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně;
jinak je neplatný (§ 37 odst. 1 ObčZ).
Odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl
nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud může změnit
rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci
zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout (§ 220 odst. 1, 2 OSŘ ve znění před
novelou č. 59/2005 Sb.).
V dané věci soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že účastníci
uzavřeli dohodu o vypořádání BSM „s úmyslem zabránit hrozícímu výkonu
rozhodnutí prodejem nemovitostí v souvislosti s uloženým poplatkem za užívání
veřejného prostranství“. Z tohoto skutkového zjištění pak vyvodil závěr o
neplatnosti dohody pro nedostatek vážné vůle účastníků vypořádat jejich BSM. Na
základě shora uvedeného skutkového zjištění bylo však možno dospět k jinému
právnímu závěru, než ke kterému dospěl soud prvního stupně (v této souvislosti
odvolací soud sice uvádí, že na základě opětovného výslechu svědka dospěl k
jinému závěru o skutkovém stavu, to však není rozhodující). I odvolací soud
vycházel z toho, že dohodu účastníci uzavřeli „s úmyslem zabránit hrozícímu
výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí v souvislosti s uloženým poplatkem za
užívání veřejného prostranství“; ve skutečnosti (a navzdory vlastnímu tvrzení,
že vyšel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně) se od skutkových
zjištění soudu prvního stupně zásadně neodchýlil, změnil jen právní posouzení
věci. Odvolací soud též nijak nepřehodnotil výpověď svědka J. T. – neodchýlil
se od zjištění, že z této výpovědi vyplynulo, že dohoda byla uzavřena s ohledem
na uložený poplatek. Proto dovolací důvod, upravený v § 241a odst. 3 OSŘ ve
věci není dán.
Je zřejmé, že shora uvedený cíl byl jen pohnutkou pro uzavření dohody,
její účinky – vyloučení věcí z případného výkonu rozhodnutí tím, že budou
vyňaty ze zaniklého BSM účastníků – podle vůle účastníků měly nepochybně
nastat. Ani dovolatel nezpochybňuje, že dohodu uzavřel právě proto, aby nedošlo
k postižení majetku účastníků; v základních rysech tedy účastníci chtěli, aby
účinky dohody nastoupily, a to, že snad některé právní důsledky přímo
nesledovali, není pro posouzení platnosti významné. Odkazuje-li dovolatel na
neplatnost dohody pro obcházení zákona, je třeba připomenout zásadu, že se
nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegans
auditur – viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 42/94). Lze tedy
uzavřít, že žalobce zvolil svobodně a vědomě určitý způsob řešení své tehdejší
situace a musí též nést důsledky tohoto řešení.
Lze též poznamenat, že simulace se nelze dovolat vůči účastníku, který
o ní nevěděl (§ 41a odst. 2 ObčZ); v dané věci se však soudy v nalézacím řízení
touto otázkou ve vztahu k žalovaným 2, 3 a 4 nezabývaly a proto se jí blíže
nemůže zabývat ani dovolací soud.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady
řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i
bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatel nebyl úspěšný a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu