22 Cdo 2344/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně obce K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. K. K. a 2)
V. B., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 12 C 405/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č. j. 27 Co 417/2003-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. J. S.
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí hráze rybníka O.,
postavené na jejích pozemcích uvedených ve výroku, s tím, že je též vlastnicí
některých pozemků tvořících dno a břehy rybníka. Vycházela z toho, že stavba
hráze je součástí pozemku, který je v jejím vlastnictví. Stavbu hráze rybníka
převedl správce konkursní podstaty Zemědělského družstva M., v likvidaci, kupní
smlouvou z 6. 8. 1998 do vlastnictví žalovaných; ti ale nevlastní žádný z
pozemků tvořících dno a břehy rybníka. Stavba hráze není zapsaná v katastru
nemovitostí. Okresní úřad v N. zamítl žádost žalobkyně o zřízení nové hráze,
neboť za nositele povolení k zadržování vody považoval žalované. Jeho
rozhodnutí potvrdilo Ministerstvo životního prostředí, které v odůvodnění
rozhodnutí odkázalo žalobkyni na soud.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
října 2001, č. j. 12 C 405/2001-87, určil, „že žalobce je vlastníkem stavby
hráze rybníka O. na pozemku parc. č. 348/3 a 355/4 a na pozemku vedeném ve
zjednodušené evidenci dle původního pozemkového katastru jako č. 335/8, vše v
katastrálním území K. u M. K.“, a dále rozhodl nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně svoje vlastnické
právo ke sporným pozemkům prokázala a protože žalovaní uzavřeli kupní smlouvu o
převodu stavby nacházející se na těchto pozemcích, má žalobkyně naléhavý právní
zájem na požadovaném určení. S odkazem na § 119 odst. 2, § 120 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98, sp. zn. 3 Cz 3/90, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 a sp.
zn. 2 Cdon 1192/97 uzavřel, že hráz rybníka je součástí pozemků ve vlastnictví
žalobkyně, a je stavbou z hlediska veřejného práva. Pojem stavba z
občanskoprávního hlediska má jiný význam, když musí jít o takový výsledek
stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávního vztahu.
Stavba hráze není vzhledem ke své povaze samostatnou věcí podle § 119 ObčZ,
nemůže být stavbou v občanskoprávním smyslu, a proto se na ni nevztahuje § 120
odst. 2 ObčZ. Kupní smlouva ohledně stavby hráze rybníka je proto neplatná
podle § 37 odst. 2 ObčZ a žalobkyně je vlastníkem hráze stojící na jeho pozemku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. ledna 2002,
č. j. 27 Co 486/2001-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že návrh
na určení, že žalobce je vlastníkem stavby hráze rybníku O. na pozemcích parc.
č. 348/3 a 355/4 a na pozemku vedeném ve zjednodušené evidenci dle původního
pozemkového katastru jako číslo 335/8, vše v katastrálním území K. u M. K., se
zamítá“, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud zjistil, že pozemek č. 348/3 je veden jako trvalý trávní
porost, pozemek č. 355/4 jako ostatní plocha a „pozemek č. 335/8 jako pozemek
ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr“. Pokud jde o povahu
stavby hráze rybníka dospěl k závěru, že jde o vodní (vodohospodářské) dílo a
tudíž stavbu podle § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., účinného od 1.
1. 2002 – dříve § 38 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách. Dospěl k závěru,
že stavba hráze rybníka je samostatnou věcí, se kterou je možno nakládat
odděleně od pozemků, na nichž se nachází (§ 120 odst. 1 a 2 ObčZ) a není
součástí vodního díla. Navíc nebylo tvrzeno a ani prokazováno, že by stavba
hráze rybníka splňovala znaky příslušenství věci stanovené v § 121 odst. 1
ObčZ. V otázce posouzení právní povahy předmětu sporu – stavby hráze rybníka –
tedy dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně a žalobu zamítl.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. srpna 2003, č. j. 22 Cdo
1221/2002-122, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002,
č. j. 27 Co 486/2001-109, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že v
dané věci jde o posouzení otázky, zda stavba hráze rybníka je samostatným
předmětem občanskoprávních vztahů (věcí), nebo zda je součástí pozemku, na
kterém je zřízena. Občanský zákoník v § 120 odst. 2 stanoví, že stavba není
součástí pozemku; nevymezuje však, co to stavba je. Pro oblast občanského práva
nelze použít vymezení stavby provedené v § 139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle kterého za stavbu
se považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické
provedení, účel a dobu trvání, a to nejen proto, že toto vymezení je dáno jen
pro účely stavebněprávní (je zařazeno v rubrice „Pojmy stavebního řádu“), ale
též proto, že některé stavby, k jejichž provedení je třeba stavebního povolení,
resp. ohlášení stavebnímu úřadu, netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Proto
judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy
(např. § 120 odst. 2 ObčZ) používají pojem „stavba“, nelze obsah tohoto pojmu
vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem „stavba“
dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k
uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely
občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním
smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být
předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997 sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1997). Stavba, která není věcí podle § 119 ObčZ, je součástí pozemku a vlastnictví k
ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Stavba jako výsledek stavební činnosti
je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V
některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od
pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho
součástí a tvoří s ním jednu věc (např. parkoviště, lom, meliorační zařízení,
pozemní komunikace apod.). V některých mezních případech nelze stanovit
jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást
pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem
práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu,
zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc
byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k
jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí
pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla
o součást pozemku. V projednávané věci šlo o posouzení toho, zda je samostatnou
věcí hráz rybníka. Zákon nevymezuje, co to je hráz rybníka. Podle § 4 odst. 1
zákona č.
102/1963 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů, rybníkem
se pro účely tohoto zákona rozumí uměle vytvořené vodohospodářské
dílo určené především k chovu ryb s přírodním dnem a s technickou
vybaveností nutnou k regulaci vodní hladiny. Rybník je tvořen hrází a
pozemkem, na kterém je hráz postavena, a dalšími technickými doplňky,
přítokovou částí, odpadem, zatopenými pozemky na úroveň hladiny vody při
návrhovém průtoku, popřípadě obvodovou stokou. Hráz je sice vodním dílem podle
§ 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých
zákonů (vodní zákon), to ovšem ještě neznamená, že jde o samostatnou stavbu ve
smyslu občanského práva. Vodním dílem jsou podle výslovného znění vodního
zákona i některé objekty, o kterých je podle dosavadní judikatury zjevné, že
samostatnými věcmi zpravidla nejsou (stavby, jimiž se upravují nebo mění
koryta vodních toků, stavby vodovodních řadů, stavby k vodohospodářským
melioracím, zavlažování a odvodňování pozemků). Proto samotná okolnost, že
hráz rybníka je vodním dílem, ještě neznamená, že tato hráz může být
samostatným předmětem právních vztahů. Rybniční hráz je stavba vybudovaná k
zadržení vody v průtočném rybníku. Je stavěna z nepropustného materiálu,
utěsněná, odolná vůči tlaku vody. Návodní svahy se zpevňují kamennou dlažbou,
betonovými prefabrikáty, u menších rybníků plůtky, vzdušné svahy zatravněním. K
rybníku patří též vypouštěcí zařízení (viz Všeobecná encyklopedie ve čtyřech
svazcích, Nakladatelský dům OP Diderot Praha 1997, díl 3, s. 735). V případě
hráze rybníka je významný způsob jejího stavebního provedení, t. j. zda jde
převážně o hráz vzniklou navršením zeminy, která plynule přechází v pozemek pod
ní ležící, nebo zda převažují stavební materiály (beton apod.), které tvoří
samostatnou stavbu na pozemku. Nelze tedy učinit obecný závěr o tom, zda hráz
rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku,
na kterém stojí, bez posouzení konkrétní situace. Přitom bude třeba vyjít kromě
stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a
začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka
pozemku a vlastníka hráze. Uzavřel, že pokud odvolací soud vyšel z toho, že
hráz rybníka je samostatnou věcí, aniž se zabýval konkrétním provedením dané
hráze, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 25. března 2004, č. j. 27 Co
417/2003-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech
řízení. Podle pokynů dovolacího soudu posoudil jednak konkrétní způsob
stavebního provedení sporné hráze rybníka, jednak hledisko účelnosti stavby
této hráze. Zjistil, že jde o hráz zřízenou vyhrnutím zeminy, resp. navrstvením
dvou druhů zeminy a nejde tudíž o hráz postavenou ze stavebního materiálu.
Betonovou část hráze tvoří toliko bezpečnostní přeliv a výpustní zařízení,
které nebyly předmětem sporu. Nelze určit, kde končí pozemek a kde začíná hráz,
která se plynule svažuje do rybníka. Ta tedy není samostatnou věcí v právním
smyslu; je součástí pozemků, jejichž vlastníkem je žalobkyně a není předmětem
občanskoprávních vztahů. Proto je kupní smlouva, kterou ohledně stavby hráze
žalovaní uzavřeli, absolutně neplatná podle § 37 odst. 2 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a odůvodňují je s odkazem na §
241a odst. 2 písm. a) a b) s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že jakkoliv Nejvyšší soud zaujal
právní názor, na jehož základě odvolací soud provedl na místě samém posouzení
stavby hráze, jde o důkaz, který nesprávně zhodnotil. Ve snaze ozřejmit
existenci věci ve smyslu hmotného práva, uvedl Nejvyšší soud jako příklad stav,
kdy je hráz tvořena betonovými prefabrikáty, kamennou dlažbou apod., tedy se
zdůrazněním stavebních prvků zvýrazňujících stavbu jako výsledek lidské
činnosti na rozdíl od hrází, vytvořených navršením zeminy, aniž by takto
navršená zemina tvořící terénní úpravu byla dále jakýmkoliv způsobem lidskou
činností upravována. Odvolací soud ve smyslu tohoto názoru daný stav posoudil
extrémně a vzhledem k tomu, že na části hráze se nenacházejí jiné prvky než
zemina, dospěl k závěru, že nejde o věc ve smyslu § 120 odst. 2 ObčZ, ale o
pouhou součást pozemku. Takový názor by ale vyloučil hráze, které byly a jsou i
dnes tvořeny jako sypané přehradní hráze, budované podle ČSN 736850 a 752410. V
rybničním hospodaření v ČR tvoří takové hráze minimálně 1/3. Dovolatelé dále
odkazují na projektovou dokumentaci předmětného rybníka, kde byla navržena
výstavba jílové hráze s ochranným pláštěm; projekt byl respektován a stavba
realizovaná, což odvolací soud vlastně potvrdil, zjistil-li, že na řezu hráze
je patrno složení ze dvou druhů zeminy. Rozvrstvení zeminy není náhodné, ale je
výsledkem lidské činnosti za účelem dodržení projektové dokumentace. Odvolací
soud dále pochybil, hodnotil-li pouze krátké úseky hráze zbudované formou hráze
sypané, ačkoliv podstatná část hráze v místě nejhlubšího koryta je zbudována s
ohledem na přívalové deště jako celobetonový skelet, do něhož jsou zabudovány
další prvky – železná česla a potrubí. Navrhují, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odkazuje na kritéria vytýčená
Nejvyšším soudem při posuzování hráze předmětného rybníka, která odvolací soud
respektoval. Samostatnou věcí je v daném případě pouze betonová část hráze,
zatímco ostatní části hráze rybníka, které byly předmětem sporu, jsou pouze
součástmi pozemků ležících pod touto hrází. Připomíná, že v průběhu řízení
přikoupila další pozemky a v současnosti je již vlastníkem naprosté většiny
pozemků, na nichž se hráz nachází. Dále se v podrobnostech vyjadřuje veskrze
nesouhlasně k argumentaci žalovaných, kteří se podle jejího názoru při
posuzování argumentace odvolacího soudu mýlí. Dovolání pokládá za nepřípustné a
navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b)
OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po
právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku
zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a
nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve
svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Soudy v nalézacím řízení posoudily věc v souladu s rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, č. j. 22 Cdo 1221/2002-122, ve kterém
se uvádí: „V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko
pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy
třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a
to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí
v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem
právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu
provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde
začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást
pozemku“. Z uvedeného právního názoru je zřejmé, že posouzení toho, zda hráz
rybníka je v daném případě samostatným objektem právních vztahů nebo součástí
pozemku záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu ( též v
důsledku nejasné právní úpravy a opuštění zásady „superficies solo cedit“)
široký prostor pro uvážení soudu. Při tomto posouzení jde vždy o jedinečný
případ, význam jeho řešení nepřesahuje konkrétní věc a úvahy soudů se v dané
věci nevymykají z hledisek vytýčených ve shora uvedeném rozhodnutí, naopak z
nich vycházejí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalobkyni představují
odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
částku 2.500,- Kč, a dále náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a
§ 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. listopadu 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu