22 Cdo 2347/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně D.
V., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. G., zastoupenému advokátem, o
návrhu žalobkyně na povolení obnovy řízení, vedené u Okresního soudu v
Domažlicích pod sp. Zn. 6 C 193/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 14. července 2003, č. j. 15 Co 346/2003-46,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 30. května 2003, č. j. 6 C 193/2002-30, povolil k návrhu žalobkyně
obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 108/2000. Rozsudkem soudu prvního
stupně ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 4 C 108/2000, který nabyl právní moci 3.
5. 2002, bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení společného nájmu k družstevnímu
bytu a o vypořádání ostatních majetkových práv podle § 150 odst. 4 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“); soud určil cenu členských práv a povinností k bytu
o velikosti 1+3 s příslušenstvím ve druhém podlaží domu čp. 240 v D. částkou
430.850,- Kč a cenu povinností s členskými právy souvisejících částkou 57.662,-
Kč. Žalobkyně v žalobě na obnovu řízení uvedla, že se 16. 9. 2002 dozvěděla,
že byt a členská práva k bytu převedl žalovaný za 800.000,- Kč na třetí osobu.
V původním řízení nemohla bez svého zavinění tuto skutečnost uplatnit, když k
převodu bytu došlo až 17. 5. 2002. Skutečnost, že žalovaný byt za cenu
800.000,- Kč prodal, soud zjistil na jednání konaném 30. 5. 2003. Soud prvního
stupně na základě tohoto zjištění žalobě na obnovu řízení podle § 228 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) vyhověl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 14. července
2003, č. j. 15 Co 346/2003-46, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu na povolení obnovy řízení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací
soud konstatoval, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou být důvodem k
obnově řízení pouze tehdy, jestliže účastník řízení, který se obnovy domáhá, je
nemohl bez své viny použít v původním řízení, jsou pro něj nové a mohou pro
něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou nové,
jestliže je účastník řízení, přestože v době původního řízení existovaly,
nemohl bez své viny. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně netvrdila, že by tu
bylo nějaké rozhodnutí nebo důkazy, které nemohla bez své viny v původním
řízení použít; tvrdila, že je tu nová skutečnost, t. j. taková, která nastala
až po skončení řízení. Důkaz potvrzením o zaplacení ceny za převod členských
práv k družstevnímu bytu na další osobu a její výpověď nejsou důkazy,
odpovídající § 228 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť v době, kdy rozsudek soudu
prvního stupně nabyl právní moci, neexistovaly.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání a tvrdí, že
toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnost, že
došlo k převodu práv spojených s předmětným bytem za 800.000,- Kč a tato
částka, která je v příkrém rozporu s výší stanovenou znaleckým posudkem, na
jehož základě bylo soudem rozhodnuto o obnosu, který byl žalobkyni vyplacen,
plně odůvodňuje žalobu na obnovu řízení. S odkazem na § 228 odst. 1 písm. a)
OSŘ pak dovolatelka dodává, že podle výkladu tohoto ustanovení je možné
zpochybnit předpoklady, na nichž bylo založeno hodnocení důkazů včetně
znaleckého posudku, který stanovil neodpovídající tržní cenu práv spojených s
předmětným družstevním bytem. Neztotožňuje se s výkladem odvolacího soudu
ohledně podmínek významných pro povolení obnovy řízení, neboť je v rozporu s
judikaturou. V tomto směru v podrobnostech poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1983 a
tvrdí, že není možné činit rozdíl mezi novými skutečnostmi, důkazy na straně
jedné a rozhodnutími na straně druhé, na základě kterých je možné povolit
obnovu řízení. Uvádí, že neměla informaci o tom, že žalovaný prodá práva
spojená s družstevním bytem za částku dvakrát vyšší než za tržní cenu určenou
podle znaleckého posudku. Kdyby tomu tak bylo, nepochybně by se snažila
znalecký posudek zpochybnit a mohla by s předmětem řízení nakládat jinak. Pokud
v závěru řízení znalecký posudek nezpochybňovala, je otázkou, zda v této fázi
řízení měla z procesního hlediska možnost posudek zpochybnit. Znalec vyšší cenu
nepřipustil, a jak se později ukázalo, mýlil se. Při tom neměla žalobkyně
reálnou možnost znalecký posudek napadnout. Žalovaný práva spojená s předmětným
bytem převedl krátce po právní moci rozsudku. Při výkladu objektivních
skutečností podle napadeného usnesení odvolacího soudu by byla žalobkyně
postavena do situace, že nelze povolit obnovu řízení a současně nelze ve stejné
věci úspěšně vést nové řízení, protože by to bylo vyloučeno podle § 159a odst.
5 OSŘ. Uzavírá, že byla poškozena a byť se jí výše tržní ceny zdála nízká,
neměla k dispozici žádný důkaz k tomu, aby znalecký posudek zpochybnila.
Takovým důkazem bylo až převedení práv k předmětnému bytu za částku
800.000,-Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný odmítá argumentaci dovolatelky odkazem
na správné závěry odvolacího soudu. Uvádí, že pokud žalobkyně spatřuje „novou
skutečnost“ v tom, že prodal práva vážící se k předmětnému bytu za částku
800.000,-Kč, zatímco cena bytu byla určena znalcem jinou částkou, pak tato
skutečnost existovala již v době vyhlášení rozsudku. Žalobkyně přehlíží
rozdílnosti v převodu členských práv k předmětnému bytu v rámci vypořádání
společného jmění manželů v soudním řízení a jejich převodem, jak byl realizován
po skončení řízení. Ty spočívají i v rozdílném určování výše ceny k bytu. Cena
práv k předmětnému bytu ve výši 800.000,- Kč není novou skutečností existující
již v době vyhlašování rozsudku, když v této době nedošlo k uzavření dohody o
převodu práv k bytu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že řádně zastoupená účastnice
řízení podala dovolání včas (§ 240 a § 241 OSŘ), že její dovolání je přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a § 238 odst. 2 OSŘ. Poté přezkoumal napadené
usnesení a shledal, že dovolání není důvodné.
Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek
nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu
skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v
původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v
ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit
pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (§ 228 odst. 1 OSŘ).
Otázkou, zda žalobu na obnovu řízení lze opírat o skutečnosti, které
nastaly až po skončení původního řízení, se zabývá rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikované pod č. 101/1953 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dovolací
soud nemá důvod se od závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí odchýlit. Toto
rozhodnutí bylo sice vydáno na základě občanského soudního řádu č. 142/1950
Sb., v řešené otázce však tento zákon spočíval na stejných principech jako
platná právní úprava. V rozhodnutí se uvádí: „Důvodem obnovy nemohou však být
skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení, nýbrž jen
skutečnosti, které tu byly už před tím. Plyne to nepochybně ze znění § 197
písm. a) OSŘ, podle něhož možno pravomocné usnesení ve věci samé
napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu nové skutečnosti, důkazy,
nebo pravomocné rozhodnutí soudu nebo orgánu státní správy, jichž účastník
nemohl bez své viny použít v původním řízení, nebo je-li možno provést důkazy
nařízené v původním řízení, poněvadž odpadly překážky, které tehdy bránily
jich provedení.
Použít v původním řízení bylo by možno jen skutečnosti, které tu
v době tohoto řízení byly. Také jen takových skutečností se může týkat
ustanovení o nemožnosti účastníka použít jich v původním řízení bez své
viny, neboť zákon by nemohl mluvit o nezaviněné nemožnosti použití nových
skutečností, kdyby měl na mysli skutečnosti, které v době původního
řízení vůbec neexistovaly.
Že může jít jen o skutečnosti, které tu byly již v době
původního řízení, plyne konečně i z úvahy, že v řízení podle § 197 OSŘ
jde o obnovu původního řízení, nikoli o řízení, v němž by bylo lze
uplatňovat změněný skutkový stav, který nastal teprve po pravomocném
rozhodnutí v původním řízení“.
Je zřejmé, že uvedené úvahy se v plné míře vztahují i na žalobu na obnovu
řízení podle § 228 odst. 1 OSŘ v platném znění. Dovolací soud se též ztotožňuje
s argumentací odvolacího soudu, na kterou pro stručnost odkazuje.
Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu,
nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ),
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu