22 Cdo 2363/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) J. L. a B) H. L., zastoupených advokátkou, proti žalované C.
veřejné obchodní společnosti, zastoupené advokátem, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 238/97, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června
2000, č. j. 19 Co 629/99-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího
řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
E. P.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 1. prosince 1997, č. j. 11 C 238/97-16, zamítl žalobu na určení, „že
kupní smlouva z 12. 6. 1997 na koupi nemovitosti čp. 7 se stav. parcelou č. 33
a poz. parcelou č. 176/4 v k. ú. H. zapsané na LV č. 19 pro obec Ch. u
Katastrálního úřadu v Ú., uzavřená mezi žalobci a žalovaným, je neplatná“. Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců
usnesením ze dne 11. srpna 1998, č.j. 19 Co 74/98-27, připustil změnu žaloby,
aby namísto určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky 12. 6.
1997 bylo určeno, že nemovitost č. p. 7 na stavební parc. č. 33, stav. parc. č.
33 a pozemková parc. č. 176/4, zapsané na LV č. 19 pro kat. úz. H. a obec Ch. u
Katastrálního úřadu v Ú., jsou ve společném jmění manželů J. a H. L., a
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
z důvodu, že soud prvního stupně zamítl „žalobu pro nedostatek naléhavého
právního zájmu a spis proto neobsahuje zásadní skutková zjištění“.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. října 1998, č. j. 11 C
238/97-35, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 13. května 1999, č. j. 19 Co 670/98-61,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
za účelem provedení důkazů navržených v odvolacím řízení.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 1. října
1999, č. j. 11 C 238/97-88, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že 29. 1. 1997 uzavřel P. P., zeť
žalobců, se S. H., podnikajícím jako fyzická osoba, smlouvu o obstarání věci,
podle níž S. H. přislíbil P. P. obstarání částky 200 000,- až 250 000,- Kč. V
souvislosti s touto smlouvou požadoval S. H. od P. P. jako záruku na splacení
dluhu podepsání směnky na 270 000,- Kč a zástavu nemovitostí, kterou na žádost
P. P. poskytli žalobci a ti také podepsali směnku jako ručitelé. Požadovaná
částka nebyla P. P. poskytnuta, proto na žádost S. H. žalobci ještě jako
garanci podepsali kupní smlouvu z 12. 6. 1997, uzavřenou se žalovanou ohledně
označených nemovitostí. Poté, co žalobci zjistili, že na základě této kupní
smlouvy byl učiněn zápis v katastru nemovitostí a jako vlastník nemovitostí je
uvedena žalovaná, od kupní smlouvy odstoupili. Dospěl k závěru, že u žalobců je
dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že kupní smlouva z 12. 6.
1997 je absolutně neplatná podle § 39 ObčZ. Jednání žalované, ať již za ni
jednal S. H. na základě plné moci nebo jednatelka H., považoval za jednání v
rozporu s dobrými mravy. Uvěřil žalobcům, že neměli v úmyslu označené
nemovitosti prodat, kupní smlouva měla sloužit jen jako záruka na zaplacení
směnky, ve skutečnosti vedla ke ztrátě majetku na straně žalobců a k
bezdůvodnému obohacení na straně žalované. Vklad vlastnického práva na základě
uvedené kupní smlouvy byl proveden, aniž došlo k platnému převodu pohledávky ze
směnky a nastala její splatnost. Žalovanou zvolený postup směřující k zajištění
pohledávky S. H. ze směnky považoval za obcházení zákona, které rovněž
způsobuje neplatnost kupní smlouvy. Vzhledem k absolutní neplatnosti kupní
smlouvy nemohlo dojít ke změně vlastníka.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. června 2000,
č. j. 19 Co 629/99-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl.
Dospěl k závěru, že žalobci jsou v tomto sporu aktivně legitimováni a že mají
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, žalovaná je pasivně legitimována.
Dále uvedl, že při výkladu obsahu kupní smlouvy je třeba vycházet z § 35 odst.
2 ObčZ. Soud prvního stupně vzal správně v úvahu, že tento právní úkon nebyl
samostatným úkonem nezávislým na předcházejících právních úkonech uzavřených
žalobci nebo jejich zetěm na straně jedné a žalovanou na straně druhé a že
kupní smlouvu pro nevážnost projevu je třeba považovat za absolutně neplatnou
podle § 37 odst. 1 ObčZ. Rovněž se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního
stupně, že postup žalované je třeba hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými
mravy, neboť hodnota nemovitosti mnohonásobně převyšuje hodnotu směnky, která
uzavření dalších právních úkonů vyvolala. Žalobci nejpozději 4. 11. 1998
učinili úkon podle § 517 odst. 1 ObčZ, který byl žalované doručen 6. 11. 1998.
Protože žalovaná ve stanovené náhradní lhůtě kupní cenu nezaplatila, došlo k
obnovení vlastnického práva žalobců.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, podle jeho
obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle žalované rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam „z toho hlediska, že
připouští možnost změny vůle osoby, kterou původně projevila svobodně, vážně,
nikoli v tísni ani za podmínek nápadně nevýhodných a to až do vůle zcela opačné
a původní projev vůle lze výkladem odvolacího soudu považovat za neplatný“.
Výkladem § 35 odst. 2 ObčZ odvolacím soudem by se zcela narušila právní jistota
fyzických nebo právnických osob, jimž, případně soudům, by bylo dáno na vůli
měnit původní projevy vůle. Poukázala na to, že žalobci 18. 9. 1997 vyzývali
žalovanou k úhradě kupní ceny, takže minimálně toho dne považovali kupní
smlouvu za platnou. Kupní cena byla zaplacena. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Zcela se ztotožnili se skutkovými a
právními závěry soudů obou stupňů. Od smlouvy odstoupili, i když ji
nepovažovali za platnou, z důvodu opatrnosti. Kupní cena zaplacena nebyla,
žalovaná pouze nechala zapsat práva vyplývající ze zástavní smlouvy, kupní
smlouvy a směnky, vyžádaných žalovanou pod záminkou zajištění dluhu. Vůle
žalobců nikdy nesměřovala k převodu nemovitostí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu
oprávněnými osobami a včas, dovolací soud se zabýval dovoláním z hlediska jeho
přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou
rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo
že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ.
Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil.
Dovolání v této věci může tak být přípustné jen podle § 239 odst. 2
OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v § 238 odst. 1 písm.
b) anebo v § 239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně
mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla
tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů
nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil,
nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v
rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního
právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném
rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Základní právní otázkou, která měla v projednávané věci pro rozhodnutí zásadní
význam, byla otázka platnosti či neplatnosti označené kupní smlouvy, uzavřené v
návaznosti na podepsanou směnku a uzavřenou zástavní smlouvu jako záruka na
splacení dluhu
Právními otázkami, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn.
21 Cdo 2204/99, publikovaném v časopisu Soudní judikatura č. 12/2000, ve kterém
šlo z právního hlediska o stejný případ. V tomto rozhodnutí se uvádí, že kupní
smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního
věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího
zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 ObčZ ...
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v
případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst. 1 a § 151f obč.
zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení
své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje
(jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným
smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního
věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem
zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona
neplatná podle ustanovení § 39 ObčZ. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná
také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka
kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde
vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 553 odst. 1
ObčZ může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch
věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy,
jestliže dlužník převede na věřitele své právo - například vlastnické právo) s
rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem
práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva (např. v
osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.
V daném případě zjevně nešlo o zajišťovací převod práva ve smyslu uvedeném
shora.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor o neplatnosti kupní smlouvy, vyslovený
soudy v nalézacím řízení, je v souladu s uvedeným rozsudkem. Rozhodnutí
odvolacího soudu proto není rozhodnutím po právní stránce zásadním a dovolání
podle § 239 odst. 2 OSŘ přípustné není.
Dovolání žalované proto bylo jako nepřípustné odmítnuto [§ 243b odst. 4 a § 218
odst. l písm. c) OSŘ].
S ohledem na neplatnost kupní smlouvy, nebylo již třeba zabývat se odstoupením
žalobců od této smlouvy.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná
nebyla v dovolacím řízení úspěšná (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
a § 142 odst. 1 OSŘ). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000
Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni,
která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle
dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které je povinna žalovaná zaplatit
žalobcům, vyplývá z § 9 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif).
Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která s ohledem na
§ 12 odst. 4 citované vyhlášky činí 800,- Kč, když hodnota sporu nebyla ve
vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a
dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 150,- Kč podle § 13 odst.
3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. února 2002
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu