22 Cdo 2367/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobců: A) J. F., B) J. H., C) K. Č., a D) J. S., zastoupených advokátkou,
proti žalovaným: 1) F. H., 2) J. K., 3) M. H., 4) J. H., všem zastoupeným
advokátem, 5) městu L., 6) S. a ú. s. P. k., 7) J. H., a 8) E. J., oběma
zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí
nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 159/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2001, č. j. 19 Co 146/2001-138, ve
znění opravného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 29. srpna. 2002,
č. j 7 C 159/99-165, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2001, č. j. 19 Co
146/2001-138, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze
dne 29. srpna 2002, č. j. 7 C 159/99-165, pokud jím byl potvrzen a změněn
rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. prosince 2000, č. j. 7
C 159/99-109, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2002, č.
j. 7 C 159/99-165, a rozhodnuto o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu
v Ústí nad Orlicí ze dne 19. prosince 2000, č. j. 7 C 159/99-165, ve znění
opravného usnesení ze dne 29. srpna 2002, č. j. 7 C 159/99-165, s výjimkou
výroku o soudním poplatku, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 19.
12. 2000, č. j. 7 C 159/99-109, ve znění opravného usnesení z 29. 8. 2002, č.
j. 7 C 159/99-165, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně jsou podílovými
spoluvlastnicemi každá jedné ideální čtvrtiny z celku pozemkové parcely č.
3081/62, bývalého pozemkového katastru o výměře 54062 m² zapsané v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ú n. O. na LV č. 1363 pro obec a
k. ú. L.“ (výrok I.). Dále určil, že „F. H., J. K., M. H., a J.H., jsou
podílovými spoluvlastníky každý jedné ideální čtvrtiny pozemkové parcely ve
zjednodušené evidenci – parcely původního grafického přídělu č. 3081/99 o
výměře 19000 m², která je zapsaná na LV č. 1363 pro obec a k. ú.
L.“ (výrok II.), a že „manželé J. H., a zůstavitelka S. H., která zemřela dne
25. 1. 1994, byli ke dni 1. 7. 1986 bezpodílovými spoluvlastníky pozemkové
parcely ve zjednodušené evidenci – parcely původní grafický příděl č. 3081/62 o
výměře 35062 m², díl 1 o výměře 34779 m², díl 2 o výměře 283 m²,
která je zapsána na LV č. 1363 pro obec a k. ú. L.“ (výrok III.). Dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výroky IV. – VII.).
Soud prvního stupně zjistil z listu vlastnictví č. 1363 pro katastrální území
L., vedeného u Katastrálního úřadu v Ú. n. O, že žalobkyně jsou zapsány jako
spoluvlastnice pozemku parc. č. 3081/62, každá z jedné čtvrtiny. Duplicitně
jsou jako vlastníci tohoto pozemku, tvořeného pozemky parc. č. 3081/62 díl 1 a
2 a č. 3081/99, zapsáni žalovaní 1) - 4) /žalovaným 3) byl původně M. H.,
který v průběhu dovolacího řízení 17. 2. 2002 zemřel a jeho nástupkyní je
podle usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 3. 9. 2002, č. j. D
353/2002-42, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, M. H./ jako
spoluvlastníci pozemku parc. č. 3081/99 každý z jedné čtvrtiny, dále jsou
zapsáni žalovaný 5) jako vlastník pozemku parc. č. 3081/62 díl 1 a žalovaný
6) – v době rozhodování soudu prvního stupně jím byla S. a ú. s. s. p. o. Ú. n.
O. - jako vlastník pozemku parc. č. 3081/62 díl 2. Katastrální úřad v Ú. n. O.
vyzval duplicitní vlastníky v červenci 1999, aby podali k soudu návrh na určení
vlastnictví.
Právním předchůdcům žalobkyň J. a A. V. byl v rámci I. pozemkové reformy
přídělovou listinou z 28. 7. 1938, č. 55029/33 – L/1 – 133, přidělen mimo jiné
pozemek parc. č. 3081/62 o výměře 53.659 m² v k. ú. L. Z knihovní vložky
č. 2219 pozemkové knihy pro k. ú. L. vyplývá, že podle uvedené listiny
vloženo vlastnické právo J. a A. V. k tomuto pozemku každému v rozsahu jedné
poloviny k návrhu z 23. 5. 1949, a to podle usnesení Krajského soudu civilního
v Praze z 3. 9. 1948. A. V. zemřela v roce 1944 aj. V. v roce 1945 a podle
odevzdacích listin Okresního soudu v Lanškrouně z 9. 9. 1947, sp. zn. D
140/47, a z 13. 9. 1947, sp. zn. D 141/49, nabyl pozemek dědictvím jejich syn
J. V. ml., dědictvím po něm v roce 1980 jeho manželka M. V., která pozemek
darovací smlouvou z 11. 4. 1994 převedla na své dcery – žalobkyně.
Žalovaní odvozují vlastnické právo k pozemkům z přídělových listin č. 92 a č.
93 z 1. 3. 1946, na základě kterých byly k návrhům z 15. 6. 1948 provedeny
zápisy vlastnického práva pro jejich právní předchůdce v pozemkové knize
usnesením Okresního soudu v Lanškrouně ze 17. 6. 1948. Pozemek parc. č.
3081/62 byl totiž v rámci přídělového řízení rozdělen na pozemek parc. č.
3081/62 o výměře 35.062 m², který byl přidělen J. a V. H. (zápis
vlastnického práva ve vložce č. 2156 pro k. ú. L.) a pozemek parc. č 3081/99 o
výměře 19.000 m², který byl přidělen J. a F. H. (zápis vlastnického práva
ve vložce č. 2155 pro k. ú. L.). Takto rozdělené pozemky po 2. světové válce
vnesli tito právní předchůdci žalovaných 1) - 4) a 7) a 8) do JZD v L. F. H.
dědictvím po J. H. nabyla v roce 1965 polovinu pozemku parc. č. 3081/99, to
znamená, že se stala vlastnicí celého tohoto pozemku. Dědictvím po ní nabyli v
roce 1986 pozemek každý z ¼ žalovaní 1) – 4). Kupní smlouvou ze 7. 7.
1965 nabyli žalovaný 7) a jeho manželka S. H. pozemek par. č. 3081/62. Podle
kupní smlouvy z 1. 11. 1979 prodali část parcely 3081/62 díl 2 o výměře 283
m² Československému státu – S. a ú. s. v Ú n. O. a pozemek parc. č.
3081/62 díl 1 o výměře 34.779 m² darovali státu v roce 1986. Hospodářskou
smlouvou z téhož roku byla správa tohoto darovaného pozemku převedena na MěNV
L. a podle zákona č. 172/1991 Sb. je v katastru nemovitostí jako vlastník
tohoto pozemku vyznačen žalovaný 5). Žalovaný 7) a S. H. jako původní
vlastníci uplatnili 10. 3. 1992 v restitučním řízení podle zákona o půdě nárok
na vydání pozemku parc. č. 3081/62. S. H. 24. 1. 1994 zemřela a dědici jejího
restitučního nároku jsou žalovaný 7) a dcera E. J. – žalovaná 8). Restituční
řízení vedené u Okresního pozemkového úřadu v Ú. n. O. bylo rozhodnutím tohoto
úřadu z 19. 8. 1999 přerušeno do doby, než soud rozhodne o vlastnictví k
pozemku č. 3081/62 v k. ú. L.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zápisy vlastnického práva k původnímu
pozemku parc. č. 3081/62 a pozemkům vzniklým jeho rozdělením do pozemkové knihy
byly provedeny v době, kdy platil intabulační princip, to znamená, že knihované
právo vznikalo až vkladem do veřejných knih. Výjimka z tohoto principu
zakotveného v ustanovení § 431 až 436 obecného zákoníku občanského z roku 1811
(dále jen „OZO“) a § 4 knihovního zákona č. 95/1871 ř. z. mohla být učiněna
jen výslovným ustanovením zákona. Takovou výjimkou byl dekret č. 28/1945 Sb.,
který konkretizoval dekret č. 12/1945 Sb., podle nějž se vlastnictví nabývalo
uchopením držby. Podle tohoto dekretu nabyli vlastnictví k pozemkům právní
předchůdci žalovaných 1) – 4) a 7) – 8). Naproti tomu vklad vlastnického
práva k nemovitosti na základě přídělu v rámci I. pozemkové reformy byl
nezbytným předpokladem vzniku vlastnictví ve smyslu § 27 zákona č. 81/1920 Sb.,
neboť podle tohoto ustanovení se konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody
opatřené jeho schvalovací doložkou rovnají listinám vkladným. Dříve než
právní předchůdci žalobkyň A. a J. V. nechali zapsat spoluvlastnické právo k
pozemku parc. 3081/62 podle přídělu z roku 1936, stát, jemuž stále svědčilo
vlastnické právo k tomuto pozemku, přidělil pozemek právním předchůdcům
žalovaných 1) – 4) a 7) - 8). To znamená, že stát byl stále vlastníkem
pozemku a nepřevedl na jiné osoby víc práv než sám měl. Protože právní
předchůdci žalobkyň tak vlastnické právo k pozemku parc. č. 3081/62
přidělenému jim v roce 1938 nezískali, nemohlo ani přejít na jejich dědice a
darovací smlouva, kterou žalobkyně ohledně pozemku uzavřely, je neplatným
právním úkonem. Proto soud prvního stupně žalobu žalobkyň pro nedostatek věcné
legitimace zamítl. Naproti tomu vyhověl vzájemné žalobě žalovaných 1) – 4) na
určení jejich spoluvlastnického práva k pozemku parc. č. 3081/99 a žalobě
žalovaných 7) – 8) na určení, že pozemek parc. č. 3081/62 díl 1 a díl 2 byl ke
dni 1. 7. 1986 v bezpodílovém spoluvlastnictví žalovaného 7) a S. H., zemřelé
25. 1. 1994, když nabytí vlastnictví k pozemkům jejich právními předchůdci
přídělem v roce 1946 prokázali. K vzájemné žalobě žalovaných 7) – 8) soud
prvního stupně ještě uvedl, že darování pozemku parc. 3081/62 díl 1 státu dne
1. 7. 1986 bylo žalovaným 7) a S. H. uskutečněno v tísni a za nápadně
nevýhodných podmínek, a k pozemku parc. č. 3081/62 díl 2, ač také žalobě
vyhověl, uvedl, že „žalovaný 6) nabyl platně vlastnické právo k části
předmětné pozemkové parcely, a to na základě kupní smlouvy uzavřené s vlastníky
J. a S. H. ze dne 1. 11. 1979“. Konečně soud prvního stupně také zmínil, že
nebylo prokázáno tvrzení žalovaných, že po 2. světové válce směnil J. V. ml.
(syn A. a J. V.) pozemek parc. 3081/62 za další příděl č. 66 (uhlířství po
K. Š.). To nelze dovodit ani z přihlášky z 26. 8. 1945, kterou J. V. žádal o
příděl 12 ha půdy k založení vlastního hospodářství a příděl žádal uhradit
směnou pozemků v k. ú. L. bez uvedení čísla vložky o výměře 6 ha.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 25. 10. 2001, č.
j. 19 Co 146/2001-138, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí z 29. 8. 2002, č. j. 7 C 159/99-165, připustil změnu žaloby tak, aby
„namísto ke dni 1. 7. 1986 bylo určeno, že manželé J. H. a zůstavitelka S. H.,
zemřelá dne 25. 1. 1994, byli ke dni 1. 11. 1979 bezpodílovými spoluvlastníky
pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci – původní grafický příděl č.
3081/62, díl 2, o výměře 283 m², která je zapsána na LV č. 1363 pro obec a
katastrální území L.“. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III.
tak, že určil, že „manželé J. H., a zůstavitelka S. H., zemřelá dne 25. 1.
1994, byli ke dni 1. 11. 1979 bezpodílovými spoluvlastníky pozemkové parcely ve
zjednodušené evidenci – původní grafický příděl č. 3081/62, díl 2, o výměře 283
m², která je zapsána na LV č. 1363 pro obec a k. ú. L.“, jinak výrok III.
potvrdil. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II.,
IV., V., VI. a VII., rozhodl o nákladech řízení a připustil proti svému
rozsudku dovolání.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a považoval za správný jeho
závěr, že k nabytí vlastnictví k pozemkům přiděleným v rámci I. pozemkové
reformy bylo třeba intabulace. Pokud žalobkyně poukazovaly na stanovisko,
publikované v R 35/63 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu, uvedl, že toto
rozhodnutí sice řeší otázky vzniku vlastnického práva a intabulace, výklad však
směřuje k problematice zákonů vydaných po roce 1945, výkladem OZO se zabývá jen
zprostředkovaně a nikoli přiléhavě pro daný případ. V dané věci je třeba
vycházet z obecně přijatého výkladu § 431 OZO ve spojení s § 27 zákona č. 81/1920 Sb., že intabulační princip neplatil bezvýjimečně, ovšem výjimky
stanovil zákon. V ustanovení § 431 OZO se sice pojednává pouze o převodu, ale
jen o převodu pojednává i ustanovení § 436 OZO, který též uvádí, že ke změně
vlastníka věci dochází na základě úředního výroku, tedy pojednává i o
případech, které jsou v teorii někdy označovány jako „přechody práva“. To by
znamenalo, že tam, kde by ke změně vlastníků na základě úředního výroku mělo
dojít bez zápisu do pozemkové knihy, musel by tak stanovit zákon. Odvolací soud
odkázal na komentář JUDr. F. Roučka a JUDr. J. Sedláčka k OZO díl II str. 505 v
němž se uvádí, že „vkladu je zapotřebí u „převodu“ nemovitostí. To neznamená,
že vlastnictví se nabývá jen knihovním zápisem, neboť platí jen pro případy
nabytí převodem. Na tom nic nemění ani § 4 knihovního zákona, neboť
neustanovuje, kdy je potřebí knihovního zápisu. Výjimku ze zásady, že požadavek
intabulace se týká jen nabytí převodem, tvoří § 28 přídělového zákona č. 81/1920 Sb., podle něhož příděl nabývá přídělce zápisem v knize pozemkové“. Tento závěr proto není v rozporu ani s rozhodnutím R 35/93 ani s nálezem
Ústavního soudu ČR č. 166/1995 Sb., neboť nejde o výklad výjimky z
intabulačního principu, nýbrž zákon přímo intabulaci vyžaduje. Podle odvolacího
soudu jestliže bylo vlastnické právo právních předchůdců žalobkyň k pozemku
vloženo do pozemkové knihy až poté, co došlo k přídělu ve prospěch právních
předchůdců žalovaných 1) až 4) a 7) a 8) a vkladu tohoto práva, je následný
vklad vlastnického práva právních předchůdců žalobců neúčinný. Odvolací soud
proto považoval rozsudek soudu prvního stupně, kterým žalobu žalobkyň zamítl a
vyhověl vzájemné žalobě žalovaných 1) – 4) za správný. Pokud se týká žalovaných
7) a 8), uvedl, že závěry shora uvedené platí i pro pozemek č. 3081/62, který
byl už před uzavřením kupní smlouvy z 1. 11. 1979 rozdělen na dva díly podle
vypracovaného geometrického plánu, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně ohledně určení vlastnictví k pozemku 3081/62 dílu 1 potvrdil. Ohledně
určení vlastnictví k pozemku parc. č. 3081/62 dílu 2 odvolací soud nejprve
připustil změnu žaloby tak, že se žalovaní 7) a 8) domáhali určení, že uvedený
pozemek byl v bezpodílovém spoluvlastnictví žalovaného 7) a S. H. ke dni 1. 11. 1979. Po té rozsudek soudu prvního stupně ohledně pozemku parc. č. 3081/62 díl
2 změnil tak, že změněné žalobě vyhověl.
Odvolací soud uvedl, že žalovaní 7) a
8) mají naléhavý právní zájem na tomto určení, neboť toho dne žalovaný 7) a
jeho manželka S. H. uzavřeli kupní smlouvu, kterou převedli pozemek na stát, a
v restitučním řízení se žalovaní 7) a 8) domáhají jeho vydání. Odvolací soud
však nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně ohledně tísně a nápadně
nevýhodných podmínek, které měly nastat při darování pozemku parc. č. 3081/62
díl 1 žalovaným 7) a S. H. státu. Uvedl, že posouzením důvodů, které k nabídce
vedly, nejsou oprávněny v tomto řízení soudy zkoumat a tyto otázky budou řešeny
až v rámci restitučního řízení, vedeného Okresním pozemkovým úřadem v Ú n. O.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve věci samé,
podaly žalobkyně dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu nesprávný výklad § 27
zákona č. 81/1920 Sb., o přídělu zabrané půdy (dále jen „přídělový zákon“),
zejména tu část, kde se uvádí, že „konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a
dohody opatřené jeho schvalovací doložkou rovnají se listinám vkladným“, když
odvolací soud učinil výklad tohoto ustanovení ve prospěch principu
intabulačního. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně dovodil,
že ke vzniku vlastnického práva přídělem podle přídělového zákona bylo za
účinnosti OZO třeba vkladu vlastnického práva do pozemkových knih. Žalobkyně
poukazují na rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, kde se uvádí, že intabulační princip, stanovený v ustanovení § 431
OZO neplatil bezvýjimečně. Toto rozhodnutí také odkazuje na komentář k OZO,
podle něhož princip intabulační platil u převodu nemovitostí, ale vlastnictví
lze také nabývati bez knihovního zápisu, mimo jiné úředním aktem státu. V
posouzení otázky nabytí vlastnictví přídělem soudní praxe vycházela z
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. 3. 1928, sp. zn. Rv I 783/27, publikovaného
ve Sbírce Vážného pod č. 7862. Podle tohoto rozhodnutí nabytí půdy přídělem se
uskutečňuje přiznáním ze strany k tomu povolaného správního úřadu a nabytí je
aktem veřejnoprávním, takže není již třeba vkladu do knih ani hmotného
odevzdání pozemků. Z uvedených rozhodnutí žalobkyně dovozují, že vlastnictví k
přidělenému majetku se za účinnosti OZO nabývalo na základě rozhodnutí o
přídělu, pokud zvláštní zákon nestanovil jinak. Žalobkyně navrhly, aby dovolací
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaní 1) - 4) a 7) a 8) mají za to, že rozsudek odvolacího soudu je věcně
správný a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Žalovaní 5) a 6) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud provedl dovolací řízení podle procesních předpisů platných k 31.
12. 2000 (bod 17, hlava první, část XII zákona č. 30/2000 Sb.), tj. podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ”).
Na straně žalované 6) dovolací soud jednal se S. a ú. s. P. k., příspěvkové
organizaci (§ 107 odst. l OSŘ). Žaloba původně směřovala proti S. a ú. s. Ú. n.
O., státní příspěvkové organizaci, vyznačené v katastru nemovitostí jako
vlastnice pozemku parc. č. 3081/62, díl 2. Tato příspěvková organizace, zřízená
ústředním orgánem, byla právnickou osobu ve smyslu § 54 odst. l zákona č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v majetkových
vztazích. Nadbytečně proto soudy obou stupňů uváděly v jejím názvu označení
Česká republika. Na základě rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne
10. 9. 2001, vydaného podle § 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých
věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, se původně
žalovaná státní příspěvková organizace S. a ú. s. Ú. n. O. stala podle § 2
odst. l téhož zákona k 1. 10. 2001 příspěvkovou organizací P. k., která
převzala veškerá její práva a závazky a která zanikla k 31. 12. 2001
rozhodnutím zastupitelstva P. k. z 13. 12. 2001 sloučením s krajskou
příspěvkovou organizací S. a ú. s. P. k. To vyplývá ze zřizovací listiny této
krajské příspěvkové organizace, schválené zastupitelstvem P. k. dne 13. 12.
2001, která nabyla účinnosti od 1. 1. 2002. Tato příspěvková organizace je
také podle zprávy Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ú. n.
O., z 2. 3. 2004, vedena jako vlastnice pozemku parc. č. 3857/3, do něhož byl
pozemek parc. č. 3081/62 sloučen podle geometrického plánu z 18. 5. 2001.
Otázkou, zda je tato krajská příspěvková organizace skutečnou nositelkou
vlastnického práva k předmětnému pozemku se dovolací soud nezabýval.
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ ani
k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zabýval
se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem, tj. otázkou, zda je správný
právní závěr odvolacího soudu, že vlastnictví k nemovitostem přiděleným podle
přídělového zákona vznikalo za účinnosti OZO vkladem přídělu do pozemkové knihy.
K uvedené otázce se již vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku z 26. 11. 1998, sp.
zn. 2 Cdon 178/97, publikovaném pod R 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Nejvyšší soud uvedl, že „vlastnictví k přidělenému majetku se v
dobách platnosti občanského zákoníku občanského z roku 1811 nabývalo již na
základě rozhodnutí o přídělu, pokud ovšem zvláštní zákon nestanovil jinak.“
Nejvyšší soud také poukázal na to, že v odborné literatuře (Sedláček J.
Vlastnické právo, Praha 1935, str. 343) se sice konstatovalo, že „právní povaha
přídělu je velmi sporná“, ale že soudní praxe vycházela z rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 1928 sp. zn. Rv I 783/27, Vážný č. 7862. V tomto rozhodnutí
je obsáhlý rozbor problematiky přídělu včetně § 27 přídělového zákona se
závěrem, že „právo československé spočívá tedy na theorii adsignační,
přídělové, že totiž nabytí půdy se uskutečňuje přiznáním jí ze strany povinného
k tomu úřadu správního, tedy úředním aktem správním.“ Také v publikaci prof.
Dr. Jana Krčmáře Právo občanské, díl II, Práva věcná, vydané v roce 1946
nákladem knihovny Sborníku věd právních a státních, se na str. 166 uvádí, že
„ohledně přídělu podle § 27 zákona č. 81 z roku 1920 zastává se mínění, že
vlastnictví přechází rozhodnutím Pozemkového úřadu: srov. Sb. X 7862, 7960,
8536, XI 8676“.
Dovolací soud nemá důvod odchylovat se od shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího
soudu publikovaného pod R 35/1998 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, podpořeného
i v citované odborné publikaci, tj. že k přechodu vlastnictví přídělem podle
přídělového zákona docházelo rozhodnutím pozemkového úřadu, aniž bylo třeba
intabulace.
To znamená, že pokud odvolací soud dospěl v otázce nabytí vlastnictví
přídělem k závěru opačnému, jde o nesprávné právní posouzení, na kterém věc
spočívá. Vzhledem k tomu byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části, tj. ve
výrocích ve věci samé a nákladech řízení, zrušen. Protože se důvod
nesprávností týká také rozsudku soudu prvního stupně, byl zrušen, s výjimkou
výroku o soudním poplatku, i jeho rozsudek a věc byla tomuto soudu vrácena k
dalšímu řízení (§ 243b odst.1 a 2 OSŘ). V dalším řízení bude soud prvního
stupně řešit otázku, zda a jaké důsledky mělo na vlastnictví k pozemku nabyté
přídělem v roce 1938 Jindřichem a Annou Veselými jeho opětovné přidělení
právním předchůdcům žalovaných 1) – 4), 7) a 8), a vypořádá se i s námitkou
těchto žalovaných, že jejich právní předchůdci nabyli vlastnictví vydržením.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2004
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu