22 Cdo 2397/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marie
Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobkyně J. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 25 C 475/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 26. února 2004, č. j. 53 Co 9/2004-164, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004, č. j. 53 Co 9/2004-164,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. července 2003, č. j. 25 C
475/99-138, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. července 20003, č. j. 25 C 475/99-138, vypořádal zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že do výlučného
vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci v hodnotě 7 450 Kč a zůstatky na
třech účtech v celkové výši 4 653,96 Kč, do výlučného vlastnictví žalovaného
přikázal movité věci v hodnotě 78 821 Kč a zůstatek na specifikovaném účtu ve
výši 84 812,81 Kč. Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání
jejího podílu částku 141 022,90 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku a
rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a soudním
poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků,
uzavřené dne 27. 9. 1986, zaniklo rozvodem ke dni 14. 11. 1996. K dohodě o
vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) nedošlo a
žalobkyně podala 11. 11. 1999 návrh na jeho vypořádání soudem. Za trvání
manželství pořídili účastníci ve výroku rozsudku specifikované movité věci,
které jim byly přikázány a které mají ve svém držení. Na účtech, ve výroku
rozsudku vyjmenovaných, byly uloženy společné prostředky účastníků, přičemž
zůstatky na těchto účtech přikázané žalobkyni činily celkem 4 563,96 Kč;
žalovaný zůstatek na specifikovaném účtu ve výši 84 812, 81 Kč vybral a
spotřeboval pro sebe. Pokud se účastníci domáhali vypořádání dalších movitých
věcí, soud prvního stupně se jejich návrhy jmenovitě zabýval a dovodil, že ke
dni zániku manželství nebyla existence těchto věcí prokázána. Vypořádal však
částku 130 525, 90 Kč, kterou žalovaný vybral 8. 2. 1996 z účtu M. b. a pro
sebe spotřeboval, neboť šlo o společné prostředky, vložené žalovaným na
termínovaný vklad dne 3. 8. 1995. Naproti tomu ohledně účtu č. 11287030,
vedeném u Č., zjistil, že byl sice založen žalovaným za trvání manželství,
avšak prostředky na něm uložené náležely Ing. R. T. Do vypořádání nezahrnul
soud prvního stupně ani hodnotu členského podílu v Družstvu vlastníků domu
2023/27 v P. Vycházel z toho, že účastníci se sice za trvání manželství stali
společnými členy tohoto bytového družstva, které vzniklo v roce 1994, a užívali
jako společní nájemci družstevní byt č. 14 v sedmém patře tohoto domu,
sestávající ze tří pokojů, kuchyně, příslušenství a dvou lodžií. Po rozvodu
manželství dne 6. listopadu 1998 však uzavřeli dohodu o výměně bytu (všemi
účastníky byla podepsána až 25. 11. 1998), podle které uvedený družstevní byt
vyměnili s manžely Ing. V. a J. J. za obecní byt, sestávající ze tří pokojů,
kuchyně s lodžií a příslušenstvím v domě v P. – L., P. čp. 1956, přičemž
žalovaný v dohodě prohlásil, že bude nájemcem bytu 1+1 v P., J. 2136/11 a
nenastěhuje se do bytu v P., P. čp. 1956 užívaného žalobkyní a dvěma dcerami. Tuto dohodu podepsali všichni její účastníci a souhlas s výměnou bytů byl 3. 12. 1998 udělen jak Družstvem vlastníků domu 2023/27 v P., které současně
uvedlo, že souhlasí s členstvím manželů J. v družstvu, tak 10. 12. 1998
Městskou částí P. Žalobkyně se ještě v prosinci 1998 z bytu v domě čp. 2023/27
na B. ulici odstěhovala do bytu v P., P. čp. 1956. Dne 16. 12. 1998 uzavřeli
manželé Ing. V. a J. J. a žalovaný dohodu, podle které manželé J. převedli
svoje členská práva a povinností v Družstvu vlastníků domu 2023/27 v P. (včetně
práva nájmu k bytu č. 14) na žalovaného, a která byla doručena družstvu 6. 1. 1999. Dopisem z 16. 1. 1999 družstvo sdělilo účastníkům a Ing. J., že družstvu
nebyla dosud předložena dohoda o převodu členských práv a povinností mezi
účastníky a manžely J a že bez takové dohody by nemohlo dojít k platnému
převodu těchto práv ani podle dohody z 16. 12. 1998. K výzvě Ing.
J žalobkyně
odmítla dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v Družstvu
vlastníků domu 2023/27 v P. mezi účastníky a manžely J. podepsat s
odůvodněním, že „nedošlo k dodržení původní dohody“. Řízení vedené u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 21 C 42/97, v němž se žalobkyně domáhala vůči
žalovanému zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému družstevnímu
bytu s tím, aby byla určena výlučnou nájemkyní tohoto bytu jako členka
družstva, bylo usnesením z 12. 3. 1999, č. j. 21 C 42/97-50, které nabylo
právní moci dne 8. 4. 1999, zastaveno. Žalobkyně vzala totiž žalobu podáním z
19. 1. 1999 zpět s odůvodněním, že mezi účastníky došlo k mimosoudní dohodě. Z
těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že dohoda o výměně bytu z 6. 11. 1998 měla náležitosti dohody o výměně bytu, jak vyplývají z § 705 ObčZ, který
stanoví, že se souhlasem pronajimatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně
bytu, přičemž souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Podle soudu prvního
stupně u bytů družstevních však součástí takové dohody o výměně bytu musí být
rovněž dohoda o převodu členských práv a povinností ve smyslu § 229 odst. 1 a §
230 ObchZ. Tato dohoda nepodléhá souhlasu představenstva družstva a členská
práva a povinnosti přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu pouhým
předložením této dohody nebo pozdějším dnem uvedeným ve smlouvě. Tytéž účinky
jako předložení dohody nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží oznámení
dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele. Soud prvního
stupně dále poukázal na nedělitelnost společného členství a práva společného
nájmu konkrétního družstevního bytu, která vyplývá ze způsobu vzniku těchto
práv podle § 703 odst. 2 ObčZ, a na to, že zákon výslovně neupravuje zánik
společného členství v družstvu v případě, že dojde k výměně družstevního bytu,
který byl ve společném nájmu bez uzavření dohody o převodu členských práv a
povinností. Dospěl tak k závěru, že dohoda o výměně bytů, kde je jednou ze
stran člen družstva a k níž je třeba souhlasu družstva, svou podstatou
představuje i dohodu o převodu práv s povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu mezi účastníky dohody o výměně bytů, když k dohodě o převodu
členských práv a povinností není podle § 230 ObchZ třeba souhlasu družstva. Zdůraznil také, že ukončení dosavadních nájemních smluv k bytu a uzavření
nových nájemních smluv se svým obsahem nijak neliší od převodu práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. I z toho, že žalobkyně
vzala zpět žalobu o zrušení společného nájmu k předmětnému družstevnímu bytu a
o určení, že byt bude jako výlučná nájemkyně a členka družstva dále užívat, s
odůvodněním, že došlo k mimosoudní dohodě, je zřejmé, že účastníci se na
zrušení práva společného nájmu dohodli, družstvu předložili dohodu o převodu
členských práv a povinností (tj. dohodu o výměně bytu), tím zaniklo i jejich
společné členství v družstvu a jeho členy se stali manželé J. Jejich následná
dohoda se žalovaným nemá pro vypořádání BSM účastníků žádný význam.
Ostatně
žalobkyně se začala stavět odmítavě k dohodě o výměně bytů teprve až poté, co
byla uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností mezi manžely J. a
žalovaným. Soud prvního stupně uzavřel, že dohodou o výměně bytu z 6. 11. 1998,
kterou kvalifikuje rovněž jako dohodu o převodu členských práv a povinností v
bytovém družstvu, „se účastníci dohodli o vypořádání BSM v této části“. S
přihlédnutím k hodnotě majetku přikázaného ve výroku svého rozsudku, a to
žalobkyni ve výši 12 113,96 Kč a žalovanému ve výši 163 633,81 Kč, když u
žalovaného vzal v úvahu, že sám spotřeboval ještě částku 130 525,90 Kč, uložil
žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 141 022,90
Kč.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
26. 2. 2004, č. j. 53 Co 9/2004-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně a za správné považoval závěry soudu prvního stupně o rozsahu majetku v
BSM účastníků a jeho vypořádání. Přisvědčil žalobkyni, že členství v bytovém
družstvu je oddělitelné od nájemního práva k družstevnímu bytu, ale to jen
dokud členu družstva nevzniklo právo na přidělení družstevního bytu. V daném
případě však účastníci byli současně společnými členy družstva a společnými
nájemci družstevního bytu. Výměnou družstevního bytu, podle odvolacího soudu
„k dobru žalobkyně, která se stala nájemkyní kvalitního obecního bytu“,
převedli účastníci svá společná družstevní práva a povinnosti na nové nájemce
družstevního bytu a členy družstva - manžele J. Účastníci tak členská práva a
povinnosti v předmětném družstvu pozbyli a odvolací soud sdílí závěr soudu
prvního stupně, že za tohoto stavu bylo právo k hodnotě členského podílu v
bytovém družstvu jako aktivum společného majetku účastníků vypořádáno dohodou a
nemůže být předmětem soudního vypořádání BSM. Odvolací soud nepovažoval za
opodstatněné námitky účastníků ohledně vypořádání movitých věcí náležejících
do BSM. Výhrady žalovaného, že některé z jemu přikázaných věcí nejsou v jeho
držení, nemohou obstát, když jde o věci, které zůstaly v původním společném
bytě účastníků po odstěhování žalobkyně. Domáhala-li se žalobkyně, že je třeba
vypořádat ještě další specifikované movité věci, pak nenabídla důkazy k tomu,
že do BSM patřily (případně u některých by nastupovala i pochybnost, zda by
nešlo o věci sloužící osobní potřebě jednoho z manželů) a že ke dni zániku BSM
existovaly. Pochybení neshledal odvolací soud ani ve vypořádání finančních
zůstatků na účtech peněžních ústavů. Žalobkyně neprokázala, že na
specifikovaném účtu u R. byly uloženy peněžní prostředky dcery T. Správně byly
vypořádány také společné peněžní prostředky, které z účtů vybral žalovaný a
spotřeboval je pro sebe, zatímco na účtu u Č. byly uloženy peněžní
prostředky Ing. J. T. a nebyly tak předmětem BSM účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za nesprávný
považuje závěr odvolacího soudu, že schválením dohody o výměně bytů z 6. 11.
1998 zaniklo i společné členství účastníků v předmětném družstvu. Setrvává na
názoru, že do nájemního vztahu k družstevnímu bytu vstoupili manželé J. jako
nečlenové družstva a členové družstva - tj. účastníci uspokojují bytové
potřeby jiným způsobem. Členství účastníků v bytovém družstvu zůstalo zachováno
a hodnota členského podílu k předmětnému bytu, která podle znaleckého posudku
činí 1 508 000 Kč, je součástí společného jmění manželů (správně bezpodílového
spoluvlastnictví). Protože nedošlo k platnému převodu členských práv a
povinností v družstvu z účastníků na manžele J., nedošlo ani k převodu těchto
práv podle dohody z 16. 12. 1998 na žalovaného. Dále žalobkyně rozvádí své
výhrady k tomu, jak soud prvního stupně rozhodl o povinnosti účastníků hradit
náklady státu. Uvádí rovněž, že „nechce znovu opakovat své argumenty ohledně
movitých věcí a zůstatků na účtech peněžních ústavů obsažených v podáních
soudu, ale žádá, aby se jimi dovolací soud zabýval, neboť oba soudy rozhodly
tak, že se s jejími argumenty nevypořádaly. Zůstává tak vážné pochybení soudu
prvního stupně i soudu odvolacího spočívající v tom, že uvěřily žalovanému přes
evidentně rozporuplné svědecké výpovědi jeho jímavý příběh o dvou přátelích,
kteří si pomáhají tím, že přítel žalovaného Ing. T. ukládá na konto žalovaného
svoje prostředky.“ Konečně žalobkyně namítá, že odvolací soud se vůbec
nezabýval její námitkou, že odvolání žalovaného mělo být jako opožděně podané
odmítnuto. Žalobkyně uzavírá, že vzhledem k uvedenému napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto je rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že „nechce opakovat argumenty,
které již řízení uvedl“. Opakovaně se snažil zaplatit žalobkyni soudem prvního
stupně stanovenou částku, žalobkyně však poštou zaslané peníze odmítla,
nepřevzala ani cenné psaní a když trvala na osobním převzetí v bance za
asistence policie, obvinila žalobce bezdůvodně z toho, že jde o falešné
bankovky. Její jednání tak připomíná jednání při převodu členských práv a
povinností, kdy přislíbila, že po získání „dekretu na obecní byt“ podepíše
dohodu o převodu těchto práv. Žalovaný se ztotožňuje s názorem odvolacího
soudu o zániku členských práv a povinností účastníků v družstvu jejich
převodem, k němuž došlo výměnou předmětných bytů, a podotýká, že kdyby měla
platit teze žalobkyně, že k převodu členských práv a povinností nedošlo,
nemohla by být žalobkyně nájemkyní obecního bytu. Dodává, že „sám se nároku na
uvedený byt vzdal.“
Nejvyšší soud se jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, především zabýval
dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237
odst. 1 písm. b) OSŘ nepřipadá v úvahu, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl
prvním jeho rozhodnutím ve věci. Přichází tak v úvahu jen přípustnost dovolání
jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak vyplývá z § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ je dovolání přípustné jen
pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
20 Cdo 1086/2001 ze dne publikované pod C 1164/svazek 16 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále „Soubor
rozhodnutí“). Dovolací soud není proto oprávněn přezkoumávat, zda skutková
zjištění odvolacího soudu, že na účtu M. b. byly uloženy peněžní prostředky
Ing. T., na účtu R. společné prostředky účastníků a že existence movitých věcí
ke dni zániku BSM nebyla žalobkyní prokázána, mají v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Dovolací soud však považuje rozsudek odvolacího soudu za
rozhodnutí zásadního významu pro posouzení otázky, zda dohoda o výměně bytů,
uzavřená mezi manžely jako společnými nájemci družstevního bytu a společnými
členy bytového družstva na straně jedné a společnými nájemci obecného bytu na
straně druhé je rovněž dohodou o převodu práv a povinnosti spojených se
společným členstvím bývalých manželů v bytovém družstvu, neboť jde o otázku
dosud dovolacím soudem neřešenou.
Dovolání je tak ve výše uvedeném rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání
přípustné, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a)
a b) a § 229 odst. 3 OSŘ podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám
řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyní
namítaná vada řízení, spočívající v tom, že odvolací soud přezkoumal rozsudek
soudu prvního stupně na základě odvolání žalovaného, ačkoliv podle žalobkyně
bylo podáno pozdě, by nemohla být vadou, v důsledku kterého by jí byla
rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma. Odvolací soud totiž odvolací
námitky žalovaného, týkající se vypořádání specifikovaných movitých věcí a
částky spotřebované jím po výběru z účtu u M. b., neshledal důvodné. Kromě toho
rozsudek soudu prvního stupně nemohl nabýt právní moci, neboť byl podle § 212
písm. d) OSŘ napaden rovněž odvoláním žalobkyně, a to v celém rozsahu,
protože rozhodnutí o vypořádání BSM je případem, kdy z právního předpisu
vyplývá zvláštní způsob vypořádání tohoto vztahu mezi účastníky.
Podle § 703 odst. 2 ObčZ vznikne-li jednomu z manželů za trvání manželství
právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným
nájmem i společné členství manželů v družstvu. Rozvodem manželství takto
vzniklý společný nájem družstevního bytu manželů a společné členství manželů
v bytovém družstvu nezaniká. Zánik společného členství rozvedených manželů v
bytovém družstvu může nastat i převodem práv a povinnosti spojených s členstvím
manželů v bytovém družstvu. Podle § 229 odst. l věty první zákona č. 513/1991,
obchodní zákoník, ve znění platném ke dni 6. 11. 1998 (resp. 25. 11. 1998), kdy
došlo k uzavření dohody o výměně bytu (dále „ObchZ“), členská práva a
povinnosti může člen převést na jiného člena družstva, pokud to stanovy
nevylučují. Podle § 230 ObchZ převod práv a povinností spojených s členstvím
v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva.
Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve
vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu
nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení
smlouvy o převodu členství nastávají jakmile příslušné družstvo obdrží písemné
oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele
členství.
K náležitostem smlouvy o převodu členství v bytovém družstvu podle § 230
ObchZ uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo
1402/99, publikovaném pod C 168/2001 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že „obsah smlouvy o převodu členství
není v obchodním zákoníku upraven. V případě dohody o převodu práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu je nutné z povahy této dohody mít za
to, že nezbytným (minimálním) obsahem dohody bude určení práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty družstevního podílu,
stanovení úplatnosti či bezplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání.“
Podle § 715 ObčZ se souhlasem pronajimatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně
bytu. Dohoda o výměně bytu se tak týká jen nájemních vztahů účastníků této
dohody.To znamená, že dohoda o výměně družstevního bytu za byt obecní (§ 715
ObčZ), která obsahuje jen ujednání o této výměně, nemůže být současně
smlouvou o převodu členství v družstvu (§ 229 odst. l věta první a § 230
ObchZ), neboť neobsahuje podstatné náležitosti této smlouvy shora uvedené.
Předložení dohody o výměně bytu družstvu, aby jako pronajimatel udělil souhlas
dohodě podle § 715 ObčZ, není také písemným oznámením dosavadního člena o
převodu členství a písemným souhlasem nabyvatele členství.
Neobstojí tak závěr soudů obou stupňů, že dohoda o výměně předmětného
družstevního bytu za byt obecní, uzavřená 6. 11. 1998 (resp. 25. 11. 1998)
mezi účastníky a manžely J., je rovněž smlouvou o převodu členství účastníků v
družstvu na manželé J. a že tak došlo současně k zániku práva společného
nájmu účastníků k předmětnému družstevnímu bytu a jejich společného členství v
bytovém družstvu. Dovolací soud ještě podotýká, že i kdyby byla mezi účastníky
a manžely J. uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností ústní formou
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo
225/2001, v němž je uvedeno, že „ústně uzavřená dohoda bude /při splnění
náležitostí stanovených pro ni zákonem/ platná, nebude však účinná až do
oznámení jejího uzavření družstvu), pak účinnost takové dohody je vázána na
její oznámení družstvu způsobem popsaným v § 230 ObchZ, které nebylo ani
tvrzeno.
Pak ovšem není správný ani závěr, že „hodnota členského podílu v bytovém
družstvu byla jako aktivum společného majetku vypořádána dohodou po zániku
manželů.“
Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, když důvod
nesprávnosti se vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu, neboť jde o řízení, v němž
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (k
tomu srovnej právní větu usnesení Nejvyššího soudu z 24. 3. 2004, sp. zn. 30
Cdo 1742/2002, publikovanou pod C 2642/ svazek 29 Souboru rozhodnutí) a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ). V novém
rozhodnutí přihlédne soud prvního stupně také k nákladům dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Marie
Rezková, v. r.
předsedkyně senátu