22 Cdo 2399/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce TRADEX, sdružení pro zahraničně obchodní zastoupení, v likvidaci,
identifikační číslo osoby 002 11 125, se sídlem v Praze 1, Jungmannovo nám. 7,
proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C
386/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.
prosince 2010, č. j. 13 C 246/2010-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal určení, že „je vlastníkem domu v P., který je
postaven na pozemku v části obce D., katastrální území D., a pozemku v
katastrálním území D.“ Jako jejich vlastník není zapsán v katastru nemovitostí,
ačkoliv vlastnické právo nabyl hospodářskou smlouvou uzavřenou 30. 9. 1988 se
státním podnikem Pražský projektový ústav. Původně byl jako jejich vlastník
zapsán v bývalé evidenci nemovitostí, od roku 1999 však byl v katastru
nemovitostí veden tzv. duplicitní zápis vlastnictví, a to pro „ČR – TRADEX
sdružení pro zahraniční obchod.“ Žalobce a státní podnik Pražský projektový
ústav proto 22. 9. 1999 učinili souhlasné prohlášení formou notářského zápisu o
uznání vlastnického práva žalobce k nemovitostem. Tím uzavřeli dohodu o
narovnání. Od poloviny roku 2009 je však vedena jako vlastnice nemovitostí
Česká republika a žalobce jako subjekt, kterému svědčí k nemovitostem právo
hospodaření. Žalobce však státní socialistickou organizací nikdy nebyl, takže
právo hospodaření mu nevzniklo. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále soud prvního stupně) usnesením ze dne
25. února 2010, č. j. 11 C 386/2009-27, řízení zastavil a rozhodl o nákladech
řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze
dne 28. prosince 2010, č. j. 13 Co 246/2010-55, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
rozhodnutí ve věci brání nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a
to překážka věci rozsouzené, neboť mezi účastníky bylo již v téže věci
rozhodnuto (§ 103, § 104 odst. 1 § 159a odst. 5 občanského soudního řádu – dále
„o. s. ř.). Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. prosince 2006, č. j. 5 C
166/99-441, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. října 2007, č. j. 64 Co 197/2007-521, který nabyl právní moci dne 12. února 2008, byla totiž
zamítnuta žaloba, kterou se žalobce vůči žalovanému státu (a společnosti S. MONTA s. r. o.) jednak domáhal určení, že „je vlastníkem stavby domu
nacházejícího se v P., městská část P., stojícího na stavebních parcelách v k. ú. D., zapsaných na LV pro obec hlavní město P. a k. ú. D.,“ a stavebních
parcel v k. ú. D., obec hlavní město Praha, a dále, aby žalovaným bylo uloženo
dům vyklidit. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobce se domáhal určení
vlastnického práva mimo jiné s tím, že vlastnické právo k nemovitostem nabyl
hospodářskou smlouvou uzavřenou 30. 9. 1988 se státním podnikem Pražským
projektovým ústavem a uznávacím prohlášením z 22. 9. 1999. Tuto smlouvu, která
se týkala převodu práva hospodaření (nikoli vlastnického práva) k nemovitostem
domu, pozemku, domu a pozemku v k. ú. D., považovaly soudy obou stupňů za
absolutně neplatný právní úkon, neboť na žalobce jako nestátní socialistickou
organizaci nemohlo být právo hospodaření se státním majetkem platně převedeno. Stavba domu, o které bylo rozhodnuto, je tvořena domy v k. ú. D., které byly
sloučeny v jeden administrativní objekt, stojící na st. parc.
Odvolací soud
tehdy uvedl, že rekonstrukcí budov, kterou žalobce provedl v letech 1989-1991
nedošlo k jejich zániku a vzniku nového objektu, tedy věci v právním smyslu. Soudy uzavřely, že je dána totožnost věci, neboť jde o totožnost
účastníků a také o totožný předmět řízení, opírající se o stejný právní důvod,
který plyne ze stejného skutkového stavu věci. Rozsudek, kterým byla zamítnuta
žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k
závěru, že žalobce vlastníkem není, je podle ustálené judikatury závazný pro
účastníky i soud (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33
Cdo 1074/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R
60/2000). Na tom nic nemění skutečnost, že v předchozím řízení žalobce
odůvodnil uplatněný nárok i dalšími skutečnostmi.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které označil
za přípustné, a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí v této věci nebrání překážka věci rozsouzené, neboť v předchozím
řízení bylo rozhodnuto o určení vlastnictví k objektu (jedné nemovitosti) v k. ú. D. a těmto pozemkům, zatímco v tomto řízení se žalobce domáhá určení
vlastnického práva k domu se st. parc. Nejde tak o totožnost předmětu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu
je správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání podle občanského
soudního řádu ve znění účinném ke dni 31. prosince 2012 (viz čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou –
účastníkem řízení a je přípustné [§ 240 odst. 1 a § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], není však důvodné. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.) bránící
tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána,
nastává tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc
se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 33 Cdo
3447/2008). Jestliže se v předchozím řízení soudy věcně zabývaly vlastnickým
právem k nemovitosti a pravomocně o něm rozhodly, nejde o jiný předmět řízení
jen proto, že v novém řízení je totožná nemovitost označena jinak. V usnesení ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 69/2000, Nejvyšší soud uvedl:
„Pokud žalobce v dovolání namítá, že výrok rozsudku otázku vlastnictví
předmětného pozemku neřeší, neboť existenci či neexistenci vlastnického práva
žalobce nekonstituuje ani nedeklaruje, přičemž závazný je pouze výrok rozsudku,
nikoliv jeho odůvodnění, je třeba konstatovat, že námitka žalobce není
opodstatněná. Žalobce má pravdu, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř. je závazný
výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však
nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam
jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z
hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně
pravomocně rozhodnuta. Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým
byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci,
protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky
řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva
žalobce k této věci“. K tomu je třeba dodat, že nemovitost, o jejíž vlastnictví v této věci
šlo, byla zahrnuta do objektu, ke kterému mělo být určeno vlastnictví v řízení
vedeném pod sp. zn.
5 C 166/99, že bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ve věci
samé, že v tomto řízení se soudy materiálně zabývaly i otázkou vlastnictví
nemovitosti, která je předmětem i tohoto řízení, a učinily závěr, že žalobce
vlastníkem není. Za tohoto stavu věci nezbývá než konstatovat, že o vlastnictví
žalobce bylo s účinky vůči žalovanému státu již pravomocně rozhodnuto. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady
řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani
dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatel nebyl úspěšný a žalované nevznikly takové náklady dovolacího řízení,
na jejichž úhradu by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu