22 Cdo 2408/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího
Zrůsta ve věci žalobců: a) MUDr. J. K., a b) MUDr. L. S., zastoupených
advokátem, proti žalované Z. S., zastoupené advokátem, o stanovení povinnosti
uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C
218/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31.
ledna 2007, č. j. 29 Co 604/2006-396, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č. j. 29 Co
604/2006-396, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. července 2006, č.
j. 12 C 218/2004-331, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud žalované uložil povinnost uzavřít s nimi
kupní smlouvy, kterými by na ně převedla její ideální spoluvlastnický podíl k
nemovitostem označeným níže; nárok opřeli o předkupní právo. Žalobci
spoluvlastnické právo k nemovitostem nabyli děděním po otci spolu s E. K.,
která svůj spoluvlastnický podíl darovala žalované, aniž by o tom
spoluvlastníky-žalobce informovala a nabídla jim podíl ke koupi, a tak porušila
jejich předkupní právo.
Okresní soud v Příbrami („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. července
2006, č. j. 12 C 218/2004-331, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost
„do 15 dnů od právní moci rozsudku uzavřít s žalobci a) a b) kupní smlouvu“ ve
znění v tomto bodě uvedeném týkající se „čtyř šestin z celku nemovitostí
zapsaných v katastru nemovitostí okres P., obec a katastrální území K. H. na LV
č. 11“, výrokem pod bodem II. uložil žalované povinnost „do 15 dnů od právní
moci rozsudku uzavřít s žalobci a) a b) kupní smlouvu“ ve znění v tomto bodě
uvedeném týkající se „čtyř šestin z celku nemovitostí zapsaných v katastru
nemovitostí okres P., obec Ch., katastrální území K. na LV č. 312“, a výrokem
pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že v příslušném katastru
nemovitostí jsou účastníci řízení zapsáni jako podíloví spoluvlastníci
předmětných nemovitostí; podíl žalobce činí ideální 1/6, podíl žalované
ideální 4/6. Žalovaná nabyla podíl na základě darovací smlouvy uzavřené 13. 4.
2004 mezi žalovanou a E. K. Uvedené darovací smlouvy soud prvního stupně
shledal neplatnými ve smyslu § 40a občanského zákoníku („ObčZ“), neboť E. K.
svůj spoluvlastnický podíl nemovitostí nenabídla ke koupi žalobcům ve smyslu §
140 ObčZ, a porušila tak jejich předkupní právo; žalovaná neprokázala, že je
osobou blízkou dárkyni ve smyslu § 116 ObčZ. Postup žalobců podle § 603 odst. 3
ObčZ posoudil jako důvodný.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
31. ledna 2007, č. j. 29 Co 604/2006-396, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s právními závěry soudu
prvního stupně. K námitkám žalované, že se předkupní právo nevztahuje na
darování, a že je osobou blízkou ve vztahu k dárkyni, odvolací soud upozornil
na rozdíl mezi převodem a přechodem vlastnického práva, a uzavřel, že § 140
ObčZ se týká jeho převodu, tudíž i darování. Kupní cenu stanovil podle
znaleckého posudku
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“), s tím, že
řízení bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje
právní názor, že v dané věci došlo k porušení předkupního práva žalobců. Uvádí,
že soud prvního stupně shledal porušení předkupního práva žalobců, neboť jí E.
K. nemovitosti darovala, aniž by je nejprve nabídla žalobcům. Jmenovaná však
byla osobou jí blízkou, přičemž
v takovém případě se § 140 ObčZ neaplikuje. Před vydáním napadeného rozhodnutí
navíc došlo k vrácení daru dárkyni podle § 629 ObčZ, neboť dar vykazoval vady o
nichž nebyla žalovaná informována, a o tom svědčí notářský zápis z 2. 10. 2006.
Vrácením daru došlo k obnově vlastnického práva dárkyně; tato skutečnost se do
katastru nemovitostí zapisuje záznamem, nikoliv vkladem vlastnického práva.
Vrácení daru není porušením povinností ve smyslu předběžného opatření uloženého
žalované soudem prvního stupně 6. 10. 2004. Za zákaz nemovitost zcizit nelze
považovat vrácení daru z důvodu existence vad, na něž nebyl obdarovaný
upozorněn. Vrácením daru nedošlo k žádnému zásahu do práva původních vlastníků
a nemohlo jim to přivodit majetkovou újmu. Soud proto měl žalobu zamítnout z
důvodu nedostatku pasivní legitimace na straně žalované, neboť v době vydání
napadeného rozsudku nebyla vlastnicí sporných nemovitostí. Odvolací soud se s
otázkou vrácení daru vůbec nevypořádal a není zřejmé, jaké právní stanovisko v
tomto směru zaujal. Žalovaná dále namítá nesprávné posouzení právní otázky, zda
v případě, kdy dochází k převodu spoluvlastnického podílu formou darovací
smlouvy, se lze domáhat proti obdarovanému uzavření kupní smlouvy. Jako zásadní
právní otázku vymezuje problém, zda se předkupní právo vztahuje i na bezúplatné
převody. Dále namítá nesprávnost výkladu pojmu „osoba blízká“. Navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání namítají, že žalovaná v dovolání opakuje
tvrzení obsažená v jejím odvolání. Při tom neuvádí nic, co by svědčilo o
přípustnosti dovolání a neosvědčila ani dovolací důvody. Proto navrhují, aby
dovolací soud dovolání žalované odmítl jako zjevně nedůvodné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) OSŘ
a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil,
že dovolání je důvodné. Dovolatelka zpochybňuje porušení předkupního práva
žalobců; v této souvislosti za otázku zásadního významu považuje dovolací soud
možnost uplatnění předkupního práva v případě darování spoluvlastnického
podílu; tuto otázku zatím dovolací soud neřešil (§ 237 odst. 3 OSŘ).
Převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní
právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, § 117). Nedohodnou-li se
spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně
podle velikosti podílů (§ 140 ObčZ).
Kdo prodá věc s výhradou, že mu ji kupující nabídne ke koupi, kdyby ji chtěl
prodat, má předkupní právo (§ 602 odst. 1 ObčZ). Bylo-li předkupní právo
porušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke
koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno (§ 603 odst. 3). Kdo je
oprávněn koupit věc, musí zaplatit cenu nabídnutou někým jiným, není-li
dohodnuto jinak (§ 606 ObčZ, věta první).
Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje
obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá (§ 628 odst. 1 ObčZ). Darovací
smlouva směřuje k bezúplatnému rozmnožení majetku darovaného na úkor dárce; k
jejím pojmovým znakům patří dobrovolnost darování.
Z gramatického, systematického i logického výkladu uvedených ustanovení
vyplývá závěr, že předkupní právo náleží spoluvlastníkovi jen v případě prodeje
podílu. Zákonnou definici předkupního práva obsahuje § 602 odst. 1 ObčZ, ze
kterého jasně vyplývá, že předkupní právo se uplatní, kdyby kupující chtěl věc
prodat (nikoliv darovat). To vyplývá již ze samotného pojmu „předkupní právo“;
tento pojem nelze gramaticky vyložit jinak než právo koupit věc (srov. slovo:
předkupní) dříve, než někdo jiný. Předkupní právo je podrobněji upraveno jako
vedlejší ujednání při kupní smlouvě (§ 602 a násl. ObčZ) a tato úprava se
použije i v případě předkupního práva podílového spoluvlastníka. Pokud by
zákonodárce předpokládal, že právo nabýt přednostně věc by se týkalo i jiných
případů než kupní (případně směnné) smlouvy, pojmenoval by toto právo jinak a
zařadil by jeho úpravu do hlavy první osmé části občanského zákoníku,
upravující obecné instituty závazkového práva.
Konečně vztažení principů předkupního práva i na darovací smlouvy je v rozporu
s podstatou darování; jeho výsledkem by bylo darování věci někomu, koho dárce
obdarovat nechce, a nebylo by tak již možno mluvit o (dobrovolném) darování,
ale o nuceném bezúplatném převodu. Tento problém se soudy snažily obejít tím,
že žalované uložily povinnost věc prodat žalobcům za cenu stanovenou znaleckým
posudkem, tento postup byl však ve zjevném rozporu § 606, věta první, ObčZ,
který stanoví, že kdo je oprávněn koupit věc, musí zaplatit cenu nabídnutou
někým jiným, není-li dohodnuto jinak. Postup, při kterém se „cena nabídnutá
někým jiným“ nahrazuje cenou určenou znaleckým posudkem nemá oporu v žádném
ustanovení občanského zákoníku a nevyplývá ani z povahy věci.
Také komentář k občanskému zákoníku se přiklání k závěru, že předkupní právo
nemůže spoluvlastník v případě darování spoluvlastnického podílu uplatnit s
tím, že „pokud by režim § 140 dopadal i na darování, nešlo by fakticky podíl
darovat …což nepochybně nebylo smyslem ustanovení § 140“ (viz Občanský zákoník.
Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, svazek I., s. 790).
Soudy v nalézacím řízení vyšly z toho, že § 140 ObčZ váže předkupní právo na
převod podílu, přičemž převodem je i darování. Je skutečností, že hypotéza §
140 ObčZ je vyjádřena širším způsobem, než hypotéza § 602 odst. 1 ObčZ
(„převod“ oproti „prodeji“), nicméně výkladem je třeba dospět k závěru, že
podmínky uplatnění předkupního práva, pokud jde o formu převodu, jsou v obou
těchto případech totožné – kde není úmysl věc prodat, není ani předkupní právo.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyšel z jiného právního názoru, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]
Z hlediska tohoto právního názoru ztrácí důležitost dovolací námitka, že
odvolací soud se nezabýval tvrzením, že žalovaná v době vrácení daru již nebyla
spoluvlastnicí sporného podílu; nicméně vzhledem k tomu, že odvolací soud toto
tvrzení vznesené v průběhu odvolacího řízení pominul, porušil § 157 odst. 2 OSŘ
a řízení před ním tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu