22 Cdo 2423/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) JUDr. M. E. K., b) MUDr. I. S., obou zastoupených Mgr. Hanou
Himmatovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, c) JUDr. M. Ž., proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova
17, o 13.545.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 19 C 87/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 28. února 2013, č. j. 70 Co 473/2012-271, takto:
Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února
2013, č. j. 70 Co 473/2012-271, se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března
2012, č. j. 19 C 87/2008-199, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost
zaplatit každému ze žalobců částku 192.982, Kč s úrokem z prodlení od 5. 6. 2007 dále ve výroku specifikovaným, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému
ze žalobců částku 4.322.298,- Kč s úrokem z prodlení od 22. 11. 2006 do
zaplacení a dále každému ze žalobců zákonný úrok z prodlení z částky 192.982,-
Kč od 22. 11. 2006 do 4. 6. 2007. Výroky pod body III. až V. rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců a žalované rozsudkem
ze dne 28. února 2013, č. j. 70 Co 473/2012-271, výrokem pod bodem I. potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. v rozsahu napadeném
žalobci, tj. ohledně částky 4.322.298,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Výrokem pod bodem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku I. a v akcesorických výrocích III., IV. a V. a vrátil v tomto rozsahu
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího podávají žalobci dovolání, a to proti potvrzujícímu
výroku pod bodem I., jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu
(„o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto
ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a
není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak. Až po vyhlášení napadeného rozsudku v podobné věci rozhodoval i dovolací soud;
z jeho rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud řešil problematiku náhrady za
omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným stejně
jako dovolací soud. V rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012,
publikovaném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací
soud uvedl: „Náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného
z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních
podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani
opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném
časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku. Tato náhrada nemusí být vždy
totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným“.
Jestliže totiž nárok
na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, jeví se
tomuto východisku jako přiměřený závěr, že výše takové náhrady nepředstavuje
reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout
pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného, ale výše náhrady musí
být proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. ledna 2007
stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a
o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Je třeba proto vzít v potaz, že i s účinností zákona č. 107/2006 Sb. zůstala
zachována míra regulace výše nájemného, k jejímuž ukončení došlo k 31. prosinci
2010, resp. u bytů mimo jiné v hlavním městě Praze k 31. prosinci 2012 (§ 3
odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.), přičemž postup vedoucí k odstranění této
regulace byl nastaven – ve smyslu § 3 odst. 2 tohoto zákona – možností
pronajímatele jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. lednem
2007 a následně vždy k 1. lednu (§ 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), tj. postupem, který měl zajistit postupné omezení v možnosti ujednání o výši
nájemného na straně jedné, na straně druhé měl také zohledňovat možné sociální
dopady pro ty skupiny nájemníků, kde se okamžitá a jednorázová deregulace
jevila jako sociálně a společensky nepřijatelná. Předeslaný závěr Nejvyšší soud učinil, vědom si usnesení Ústavního soudu ze dne
3. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 1343/10. V něm uvedený závěr, že určení výše
náhrady rozdílem mezi regulovaným a tržním nájemným je v souladu s plenárním
stanoviskem, totiž nevylučuje, že ústavně konformním je i jiný způsob výpočtu,
jestliže se pohybuje v mezích Ústavním soudem naznačených v plenárním
stanovisku. V citované věci ostatně soudy nižších stupňů posuzovaly nárok – jak
shora uvedeno, nesprávně – jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze v této souvislosti ve prospěch úvahy o
vyšší částce náhrady za omezení vlastnického práva zohledňovat ani časové
období, které předcházelo přijetí zákona č. 107/2006 Sb. s argumentací, že
kdyby došlo k přijetí úpravy obsažené v zákoně č. 107/2006 Sb. dříve od
účinnosti nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, mohla být v období,
za které žalobce náhradu za omezení vlastnického práva požaduje, výše této
náhrady limitována vyšší částkou, než která vyplývá ze zákona č. 107/2006 Sb. k
1. lednu 2007. Přestože bylo nepochybně žádoucí, aby k přijetí právního předpisu upravujícího
možnost jednostranného zvýšení nájemného došlo v kratším časovém období od
přijetí nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, nelze odhlédnout od
toho, že takové dřívější přijetí zákona se stejným předmětem úpravy mohlo být
realizováno odlišnými (mírnějšími) nástroji vedoucími k deregulaci nájemného,
než které zvolil zákon č. 107/2006 Sb. Podle dovolacího soudu tak nelze
vycházet z možných a z určitého ohledu žádoucích právních postupů, které však
nebyly realizovány, ale pouze ze stavu reflektujícího účinnost zákona č. 107/2006 Sb.
umožňujícího v jeho režimu jednostranné zvýšení nájemného k 1. lednu 2007. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že otázka deregulace nájemného představuje
sociálně velmi citlivou problematiku, kde na straně jedné existuje zájem
vlastníků nemovitostí na rychlém dosažení odstranění překážek limitujících
možnou výši nájemného, na straně druhé pak dopad deregulačních kroků na široké
vrstvy nájemců. Přijetí odpovídajícího právního řešení je pak výsledkem
určitého sociálně-ekonomického přístupu, který musí oba naznačené zájmy
zohlednit a přijatelným způsobem vyvážit, vychází-li ústavněprávní judikatura z
pojetí práva na bydlení jako základního lidského práva (nález Ústavního soudu
publikovaný pod č. 231/2000 Sb.)“. Z uvedeného je zřejmé, že ani druhá, dovolateli vytýčená právní otázka, nemůže
založit zásadní význam rozhodnutí po právní stránce; ostatně tu jde o námitku
skutkovou, která není způsobilá přivodit přípustnost dovolání, ani kdyby byla
důvodná. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédne i
nákladům dovolacího řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr.
Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu