22 Cdo 2430/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P.
Š., zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická
445, proti žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr. Vladimírem Gelbičem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 C 150/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v
Táboře ze dne 28. března 2013, č. j. 15 Co 12/2013-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 13.164,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
advokáta JUDr. Aleše Janů.
Okresní soud v Táboře (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
září 2012, č. j. 15 C 150/2010-256, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků
tak, že žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví dům postavený na parc. č.
st. 8/2 a bazén postavený na parc. č. 64/3 v katastrálním území Z. u. D., obci
D., v celkové hodnotě 772.293,60 Kč (výrok I.), zůstatek – rezervu důchodového
pojištění z pojistné smlouvy č. 1301362124 ve výši 50.436 Kč a zůstatek –
rezervu důchodového pojištění z pojistné smlouvy č. 1301397780 ve výši 6.029
Kč, obě vedené společností Kooperativa pojišťovna, a. s. (výrok II.), žalobkyni
přikázal do vlastnictví zůstatek – rezervu důchodového pojištění z pojistné
smlouvy č. 1301361622 ve výši 20.692 Kč, zůstatek – rezervu důchodového
pojištění z pojistné smlouvy č. 1301389262 ve výši 2.509 Kč a zůstatek –
rezervu soukromého životního důchodového pojištění z pojistné smlouvy č.
1420241464 ve výši 2.929 Kč, všechny vedené společností Kooperativa pojišťovna,
a. s. (výrok III.). Do výlučného vlastnictví žalobkyně dále přikázal zůstatek
účtu stavebního spoření č. 94-67642681 ze smlouvy o stavebním spoření vedené u
Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., ve výši 101.304,30 Kč (výrok IV.)
a do vlastnictví žalovaného přikázal jeho podnik vedený pod IČO: 12904813 v
hodnotě minus 94.516,36 Kč, přičemž jeho hodnota odpovídá povinnosti žalovaného
zaplatit společnosti Česká spořitelna, a. s., zůstatek úvěru vedený na účtu č.
97144499/0800, ve výši 94.516,36 Kč (výrok V.). Žalobkyni dále uložil povinnost
zaplatit ze smlouvy o úvěru vedené u České spořitelny, a. s., č.
3981052863/0800 zůstatek úvěru ve výši 50.309,07 Kč, ze smlouvy o úvěru vedené
u České spořitelny, a. s., č. 3599018883/0800 zůstatek úvěru ve výši 95.615,99
Kč, ze smlouvy o kontokorentním úvěru vedené u České spořitelny, a. s., na
sporožirovém účtu č. 326085163/0800 zůstatek úvěru ve výši 501,09 Kč, z
kartového úvěru vedeného Českou spořitelnou, a. s., pod č. 2153-558002144/0800
zůstatek úvěru ve výši 8.134,74 Kč a zůstatek úvěru ze smlouvy o úvěru vedené
společností GE Money Bank, a. s., pod č. 2113943281 ve výši 24.886,94 Kč (výrok
VI.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní
moci rozsudku na vyrovnání jejího podílu částku 408.127,89 Kč (výrok VII.). Ve
výrocích VIII. až X. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací
soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 28. března 2013, č. j. 15 Co 12/2013-308, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z hodnot
patřících do společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví
žalobkyně zůstatek – rezervu důchodového pojištění z pojistné smlouvy č. 1301361622 ve výši 20.692 Kč, zůstatek – rezervu důchodového pojištění z
pojistné smlouvy č. 1301389262 ve výši 2.509 Kč, zůstatek – rezervu soukromého
životního důchodového pojištění z pojistné smlouvy č. 1420241464 ve výši 2.929
Kč, všechny vedené společností Kooperativa pojišťovna, a. s., a zůstatek na
účtu stavebního spoření č. 94-67642681 ze smlouvy o stavebním spoření vedené u
Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., ve výši 101.304,30 Kč, tedy
hodnoty v celkové výši 127.434 Kč, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal
dům postavený na parc. č. st. 8/2 a bazén postavený na parc. č. 64/3 v
katastrálním území Z. u. D., obci D., v celkové hodnotě 947.700 Kč, zůstatek –
rezervu důchodového pojištění z pojistné smlouvy č. 1301362124 ve výši 50.436
Kč a zůstatek – rezervu důchodového pojištění z pojistné smlouvy č. 1301397780
ve výši 6.029 Kč, obě vedené společností Kooperativa pojišťovna, a. s., a
podnik vedený pod IČO: 12904813 v nulové hodnotě, tedy věci a hodnoty v celkové
výši 1,004.165 Kč. Žalobkyni dále přikázal k úhradě zůstatek úvěru ze smlouvy o
úvěru vedené u České spořitelny, a. s., č. 3981052863/0800 ve výši 50.309 Kč,
zůstatek úvěru ze smlouvy o úvěru vedené u České spořitelny, a. s., č. 3599018883/0800 ve výši 95.616 Kč, zůstatek kontokorentního úvěru ke
sporožirovému účtu č. 326085163/0800, vedenému u České spořitelny, a. s., ve
výši 501 Kč, zůstatek kartového úvěru vedeného u České spořitelny, a. s., pod
č. 2153-558002144/0800, ve výši 8.135 Kč a zůstatek úvěru ze smlouvy o úvěru
vedené společností GE Money Bank, a. s., pod č. 2113943281 ve výši 24.887 Kč. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání částku 528.089,50
Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém uplatňuje
důvod nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání zakládá na tom,
„že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo se jedná o věc, která nebyla v dosavadní praxi
dovolacího soudu dosud vyřešena popř. dovolacím soudem vyřešená právní otázka
byla posouzena odvolacím soudem v napadeném rozsudku jinak.“ Navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání žalobce nesplňuje podmínky
přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a
navrhuje, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č.
404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. března 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jestliže dovolatel zakládá přípustnost dovolání na tom, že „dovolacím soudem
vyřešená právní otázka byla posouzena odvolacím soudem v napadeném rozsudku
jinak“, nejedná se o zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř., neboť toto ustanovení pojí přípustnost dovolání s případy, kdy se
odvolací soud při řešení označené právní otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být (opětovně dovolacím soudem) posouzena jinak.
Dovolatel dále tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, neboť rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, jestliže zařadil do společného
jmění účastníků závazky z úvěrových smluv uzavřených žalobkyní bez jeho
souhlasu. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že možnost
dovolávat se neplatnosti právního úkonu pro nesouhlas druhého z manželů není
dána u závazků netýkajících se majetku, který již je součástí společného jmění
manželů, neboť před přijetím nadměrných závazků je nesouhlasící manžel chráněn
§ 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Na takovém
či odlišném právním závěru však rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že závazky z
úvěrových smluv uzavřených žalobkyní jsou součástí společného jmění manželů,
neboť nepřekračují míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků. Nejedná se ani o věc, která nebyla v dosavadní praxi dovolacího soudu dosud
vyřešena. Dovolatel předně neoznačil konkrétní otázku hmotného nebo procesního
práva, na které závisí napadené rozhodnutí, a která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. Vymezuje se především proti skutkovým závěrům
odvolacího soudu ohledně ceny vypořádávaných nemovitostí, o níž se domnívá, že
nebyla stanovena správně. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje
způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Dále dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud nevypořádal nesplacený úvěr,
který pořídil za trvání manželství na úhradu závazků z jeho podnikání, a tvrdí,
že úvěr nebyl součástí podniku, ale jednalo se o osobní úvěr, který použil na
úhradu „schodku ve své firmě.“ Odvolací soud ve vztahu k tomuto úvěru uzavřel,
že jde o součást podniku žalovaného a lze jej vypořádat pouze jako součást
takového podniku s tím, že účastníci shodně označili hodnotu podniku jako
nulovou. Nejvyšší soud se opakovaně vyjadřoval k obsahu právního pojmu „podnik“
a k tomu, jaké hodnoty podnik tvoří. Například v rozsudku ze dne 27. září 2004,
sp. zn. 22 Cdo 684/2004, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz, uvedl, že podle § 5 obchodního zákoníku se podnikem rozumí soubor
hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží
věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k
provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Závěr odvolacího soudu, že úvěr sloužící k financování závazků vzniklých
žalovanému z jeho podnikání tvoří součást podniku žalovaného, je proto v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a nelze uzavřít, že by se takovou právní
otázkou Nejvyšší soud nezabýval.
Vzhledem k uvedenému nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí nezávisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena ,a že dovolání proto není
přípustné (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se
žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. prosince 2013
Mgr. Michal
K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu