22 Cdo 2434/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
Ing. J. V., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně,
Huťská 1383, proti žalovanému M. V., zastoupenému JUDr. Alešem Janochem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 339/11, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 34/2011, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu
2013, č. j. 23 Co 379/2013-298, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 23 Co
379/2013-298, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 30. ledna 2013, č. j.
5 C 34/2011-249, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Berouně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2013,
č. j. 5 C 34/2011-249, vypořádal společné jmění účastníků tak, že přikázal
movité věci v hodnotě 19 000,- Kč a zůstatek na bankovním účtu u Komerční banky
do výlučného vlastnictví žalovaného a do výlučného vlastnictví žalobkyně
přikázal zůstatek na bankovním účtu u České spořitelny. Do podílového
spoluvlastnictví účastníků se stejnými podíly přikázal pozemek st. parc. č.
107/9 v k. ú. B. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání
jeho podílu částku 122 996,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno
ke dni 21. 4. 2008. Mezi účastníky bylo nesporné, že do nevypořádaného
společného jmění manželů (SJM) náležely movité věci ve výroku uvedené a
zůstatky na bankovních účtech. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že předmětné
nemovitosti v období od zániku manželství do jejich prodeje žalovaný pronajímal
a že čistý výtěžek z pronájmu po odečtení daně z nemovitostí, vodného a
stočného, které platil žalovaný, činil 205 066,- Kč. Těmito prostředky
disponoval žalovaný. Soud považoval výnos z nevypořádaného majetku náležejícího
do SJM, který byl získán až po rozvodu manželství, za aktivum SJM. Zabýval se
argumentací žalovaného, že výtěžek z pronájmu byl získán pouze jeho přičiněním,
že výlučně on zajišťoval údržbu nemovitosti a veškeré úkony v souvislosti s
pronájmem nemovitostí, a proto vnesl do SJM finanční hodnotu tohoto
nemajetkového plnění. Soud zaujal názor, že tuto činnost nelze zohlednit a je
třeba vycházet pouze z čistého výnosu z pronájmu.
Mezi účastníky zůstalo sporné, zda pozemek st. parc. č. 107/9 v k. ú. B. náleží
do SJM, či jde o výlučné vlastnictví žalovaného vzhledem k původu finančních
prostředků, kterými byla zaplacena kupní cena. Soud dospěl k závěru, že i když
žalovaný prokázal, že pozemek byl zakoupen z jeho výlučných finančních
prostředků, směřovala vůle účastníků v době uzavření kupní smlouvy k tomu, aby
pozemek náležel do jejich SJM. Předmětný pozemek přikázal do podílového
spoluvlastnictví účastníků se stejným podílem, neboť žádný z nich nedisponoval
dostatkem finančních prostředků na vyplacení podílu z tohoto majetku druhému
účastníku. Při vypořádání SJM soud neshledal podmínky pro disparitu podílů
účastníků. Zohlednil vnos z odděleného majetku žalovaného do SJM ve výši kupní
ceny pozemku v k. ú. B. ve výši 493 200,- Kč, neboť žalovaný zaplatil celou
kupní cenu z půjčky, která zavazovala jenom jeho.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze
dne 12. listopadu 2013, č. j. 23 Co 379/2013-298, rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé ve výrocích I., II., III. a IV. potvrdil a změnil jej ve výroku V.
tak, že žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 122
996,- Kč se neukládá. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na
vyrovnání podílu částku 1 178,95 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále
změnil výrok VI. o náhradě nákladů řízení České republice a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení.
Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a řízení jemu
předcházejícímu dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že pozemek
v k. ú. Beroun náleží do SJM účastníků, k čemuž směřovala jejich vůle vyjádřená
v kupní smlouvě z 20. 10. 1994. Ohledně toho, z jakých finančních prostředků
byla kupní cena zaplacena, dospěl odvolací soud částečně k odlišnému závěru než
soud prvního stupně. Vzal za prokázané, že rodiče žalovaného půjčili žalovanému
10. 2. 1995 na zaplacení kupní ceny předmětného pozemku částku 234 980,- Kč, o
čemž uzavřeli písemnou dohodu o půjčce (čl. 75). Dne 13. 2. 1995 byla tato
částka složena u Komerční banky, a. s., na účet města Beroun. Podle písemného
dodatku k uvedené smlouvě z 27. 2. 1995 (čl. 75 v.) půjčili rodiče žalovanému
další částku 9 870,- Kč na úhradu poplatku a tentýž den byla uvedená částka
složena u Komerční banky, a. s., na účet města Beroun. Ohledně výše uvedených
plateb se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že byly placené z
výlučných prostředků žalovaného, neboť půjčku uzavřel bez vědomí žalobkyně a
vzhledem k tomu, že přesahovala míru přiměřenou poměrům manželů, šlo o závazek
pouze žalovaného. Odlišný názor soud zaujal ohledně zbytku kupní ceny ve výši
200 000,- Kč. Dovodil, že žalovaný ničím neprokázal, že mu rodiče uvedenou
částku půjčili či darovali. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že
zaplacení kupní ceny ve výši 493 200,-Kč žalovaný prokázal notářským zápisem z
22. 8. 2011 (čl. 133), který osvědčoval prohlášení otce žalovaného o darování
částky 543 200,- Kč žalovanému, neboť uvedená částka neodpovídala výši kupní
ceny, a proto uvedený notářský zápis nemá pro soud vypovídací hodnotu. Odvolací
soud uzavřel, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že i zbytek kupní ceny ve
výši 200 000,- Kč, který složil 22. 2. 1995 na účet města Beroun u Komerční
banky, a. s., nebyl zaplacen z prostředků v SJM. Odvolací soud při vypořádání
majetku v SJM zohlednil vnos žalobce pouze ve výši 244 850,- Kč (243 980,- Kč a
9 870,- Kč); jeho činnost spočívající v zajištění výnosu z pronájmu společné
nemovitosti obdobně jako soud prvního stupně za vnos nepovažoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí
závisí zejména na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaný má za to, že odvolací soud ve věci započtení vnosu z nájmu společné
nemovitosti dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že nelze při vypořádání SJM
účastníků přihlížet k vnosu nefinančního charakteru, který učinil žalovaný tím,
že zajistil pronájem nemovitosti v SJM v Králově Dvoře v době po zániku
manželství do doby prodeje nemovitosti, přičemž se pouze sám staral o údržbu
nemovitosti a o veškeré právní i faktické úkony související s pronájmem a bez
jeho činnosti by žádný výtěžek z nájmu neexistoval. Žalobkyně se na zajištění
pronájmu nikterak nepodílela. Odvolací soud se tak odchýlil od stávající
judikatury Nejvyššího soudu, když stejně jako soud prvního stupně rozdělil
údajně nespornou čistou výši výtěžku z pronájmu 205 066,- Kč (po odpočtu
finančních částek vynaložených žalovaným na tento vnos) mezi účastníky stejným
dílem a neodečetl od ní vnos žalovaného nefinančního charakteru, který žalovaný
ohodnotil částkou 126 000,- Kč.
Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil z
hlediska procesního práva a odchýlil se od rozhodovací praxe svým postupem při
výpočtu vypořádacího podílu při vypořádání práv k pozemku v k. ú. Beroun, který
účastníkům přikázal do podílového spoluvlastnictví. Stejně jako soud prvního
stupně dovodil, že pozemek náležel do SJM účastníků pouze s tím rozdílem, že
soud prvního stupně uzavřel, že pozemek účastníci nabyli zcela z finančních
prostředků žalovaného ve výši 493 000,- Kč a odvolací soud z této částky
považoval za prokázané výlučné prostředky žalovaného pouze do výše 293 000,- Kč
a zbývajících 200 000,- Kč považoval za prostředky vynaložené ze SJM. Při
vypořádání tohoto vnosu odvolací soud nerespektoval zásady uvedené v § 149
odst. 2 obč. zák. i v rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 8 Cz 36/69, R 57/1970.
Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že nepovažoval za prokázané, že rovněž
doplatek kupní ceny ve výši 200 000,- Kč za pozemek v k. ú. B. byl zaplacený z
jeho finančních prostředků, když prokázal, že částku složil 22. 2. 1995 u
Komerční banky (čl. 71) a doložil notářským zápisem osvědčujícím prohlášení
jeho otce o darování částky 543 200,- Kč. Přitom z výpovědi žalobkyně je
zřejmé, že o původu peněz, z nichž byl pozemek pořízený, nic nevěděla a
nenavrhla k původu peněz žádné důkazy. Odvolací soud pak argumentoval tím, že
důkaz notářským zápisem není vypovídající, neboť se v něm uvedená částka 543
200,- Kč neshoduje s kupní cenou pozemku 493 200,- Kč, k níž zapomněl
připočítat částku 9 870,- Kč na úhradu poplatku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
i přes poučení soudem nesplnila svou povinnost označit důkazy k prokázání svého
tvrzení, že uvedený pozemek byl nabytý z prostředků náležejících do SJM a
naopak žalovaný označil důkazy, kterými prokázal, že prostředky byly získané z
jeho výlučného vlastnictví, ze kterých odvolací soud odmítl vycházet, je
hodnocení uvedených důkazů odvolacím soudem v rozporu se zásadami pro
dokazování uvedenými v občanském soudním řádu (§ 132 a další) i v judikatuře
dovolacího soudu.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně, který rovněž neaplikoval správně zásady pro
vypořádání SJM, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen
„obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 –
přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle
§ 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s.
ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda za vnos do společného majetku (§ 149
odst. 2 obč. zák.) lze považovat i vynaložené úsilí účastníka; pro řešení této
otázky je dovolání přípustné.
Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z
toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění
jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze
svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného
majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho,
že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé
splnit rovným dílem (§ 149 odst. 2 obč. zák.).
Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak
se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a
udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k
péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§ 149 odst. 3 obč. zák.).
V projednávané věci jde o posouzení toho, zda při vypořádání SJM je relevantní
ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák. „vnos nefinančního charakteru, který učinil
žalovaný tím, že zajistil pronájem nemovitosti v SJM v Králově Dvoře v době po
zániku manželství do doby prodeje nemovitosti, přičemž se pouze žalovaný sám
staral o údržbu nemovitosti a o veškeré právní i faktické úkony související s
pronájmem“; přitom mělo jít o vnos učiněný v době mezi zánikem SJM a jeho
vypořádáním.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se občanský zákoník ani jiný zákon
nezmiňují o tom, čím se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí
právní vztahy mezi bývalými manžely, týkající se majetku a závazků, které
tvořily jeho předmět; uplatní se tak § 853 obč. zák., který přikazuje užití
těch ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim
nejbližší, tj. předpisů o společném jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. září 1966, sp. zn. 5 Cz 77/66, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1967).
V dané věci nemohlo jít o vnos ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák.; nešlo totiž o
případ, že by žalovaný něco „ze svého (rozuměj: majetku) vynaložil na společný
majetek, šlo o vynaložení úsilí vedoucího k uchování majetku a zajištění
výtěžku. Nicméně byl-li to žalovaný, kdo se výlučně či alespoň převážnou měrou
zasloužil o výtěžek z pronájmu nemovitosti, který pak rozmnožil společný
majetek účastníků, bylo namístě věc posoudit podle § 149 odst. 3 obč. zák.,
podle něhož je třeba přihlédnout při vypořádání k tomu, jak se každý z
účastníků zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Uvedené ustanovení je
třeba analogicky aplikovat i na to společné jmění, které – přísně vzato – již
součást SJM netvoří, protože bylo nabyto po jeho zániku, nicméně je tvořeno
výtěžkem (užitkem) získaným ze součásti dosud nevypořádaného SJM.
Jestliže tedy žalovaný tvrdil, že se výlučně zasloužil o nabytí 205 066,- Kč z
pronájmu nemovitosti, měly se soudy touto skutečností zabývat v rámci úvahy o
tzv. disparitě podílů; na tom nic nemění ani to, že žalovaný uvedené skutkové
tvrzení nesprávně označil za vnos (srov. zásadu „iura novit curia“).
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu se zásadami
pro dokazování uvedenými v občanském soudním řádu (§ 132 o. s. ř.). „Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Nicméně odvolací soud – aniž provedl k věci dokazování – zaujal oproti soudu
prvního stupně odlišný názor soud l ohledně zbytku kupní ceny ve výši 200 000,-
Kč. Žalovaný podle něj ničím neprokázal, že mu rodiče uvedenou částku půjčili
nebo darovali. Se závěrem soudu prvního stupně, že zaplacení kupní ceny ve výši
493 200,-Kč žalovaný prokázal notářským zápisem z 22. 8. 2011 (čl. 133), který
osvědčoval prohlášení otce žalovaného o darování částky 543 200,- Kč
žalovanému, neboť uvedená částka neodpovídala výši kupní ceny, a proto uvedený
notářský zápis nemá pro soud vypovídací hodnotu, se neztotožnil. Zatímco soud
prvního stupně hodnotil - v souladu se zásadou přímosti občanského soudního
řízení - důkazy, které v řízení před ním byly provedeny, odvolací soud se od
tohoto hodnocení odchýlil, aniž by dokazování doplnil nebo jej opakoval (§ 213
odst. 2 o. s. ř., viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince
2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, a další rozhodnutí tam uvedená). Zatížil tak
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu