22 Cdo 2439/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně
V. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu K., zastoupenému
advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.
zn. 7 C 6/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 31. října 2001, č. j. 18 Co 445/2001-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
května 2001, č. j. 7 C 6/2001-61, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
určení, že je „vlastníkem pozemku parcelní číslo 809/9 o výměře 110 m2 v k. ú.
L., zapsaného u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 5791,“ a rozhodl o nákladech
řízení. Na základě provedených důkazů především dospěl k závěru, že žalobkyně
má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož ohledně sporného
pozemku je v katastru nemovitostí na LV č. 6107 pro k. ú. L. vedeno duplicitní
vlastnictví a bez rozhodnutí v této věci by se právní postavení žalobkyně ve
vztahu k pozemku stalo nejistým. Poté sice dovodil, že žalovaný se nestal
vlastníkem sporného pozemku na základě hospodářské smlouvy z roku 1984, jak
tvrdí, neboť tento pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy, kterou 13. 7. 1973
uzavřeli právní předchůdci účastníků, a nemohl tedy být ani předmětem zmíněné
hospodářské smlouvy, ale ztotožnil se s námitkou žalovaného, že na jeho straně
byly splněny všechny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
31. října 2001, č. j. 18 Co 445/2001-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Závěr o tom, že žalobkyně má na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, považoval za správný, ale dovodil, že
žaloba směřuje proti subjektu, který není v řízení pasivně legitimován. Na LV
č. 6107 pro k. ú. L. je totiž zapsáno duplicitní vlastnictví žalobkyně a České
republiky – Městského národního výboru K., na který bylo vlastnické právo
hospodářskou smlouvou z roku 1984 převedeno. Česká republika se pak mohla stát
vlastníkem na základě vydržení (se započítáním vydržecí doby svého právního
předchůdce) nejdříve k 1. 1. 1992, a tak sporný pozemek nemohl přejít na
žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí, který nabyl účinnosti dříve. Proto soud
prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z
toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Toto dovolání
pak odůvodnila poukazem na § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu
(dále jen „OSŘ“). Vyslovila přesvědčení, že žaloba správně směřovala proti
městu K., neboť na LV č. 1 je zapsán pozemek parc. č. 808/12, který navazuje na
sporný pozemek, jako vlastnictví žalovaného. Oba tyto pozemky byly v minulosti
označeny jednotným parcelním číslem s označením vlastníka MěNV K., ovšem
současné označení vlastníků je rozdílné. Jestliže MěNV K. již neexistuje a jeho
veškerá práva a povinnosti přešly na žalovaného, měl odvolací soud posoudit věc
podle zákona č. 172/1991 Sb. Jeho rozsudkem je navozena neřešitelná situace,
neboť MěNV K. jako neexistující subjekt žalovat nelze a žalovaný podle názoru
odvolacího soudu nemá pasivní legitimaci. Proto žalobkyně navrhla, aby byl
napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání pouze zdůraznil, že k vydržení
vlastnického práva došlo již k 1. 1. 1992, jelikož do vydržecí doby bylo možno
započítat i dobu, po kterou sporný pozemek oprávněně držel jeho právní
předchůdce.
Nejvyšší soud ČR se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou
osobou a že splňuje náležitosti uvedené v § 241 a § 241a odst. 1 OSŘ, zabýval
především otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm a) a b) OSŘ, neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen prvý rozsudek soudu
prvního stupně v této věci. Jeho přípustnost není založena ani ustanoveními §
238, § 238a a § 239 OSŘ, a tak zbývá posoudit, zda ji nelze dovodit z § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že je-li vlastnictví ke
spornému pozemku duplicitně připsáno žalobkyni a České republice, není žalovaný
– tedy město K. – v této věci pasivně legitimován. I když některá rozhodnutí
dovolacího soudu se již dotkla otázky, proti komu má směřovat žaloba na určení
vlastnictví (srov. např. rozsudek z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 71/97), žádné z nich
problematiku pasivní legitimace v řízení o takovéto žalobě výslovně neřeší. Z
tohoto pohledu je tedy napadený rozsudek rozhodnutím, které má po právní
stránce zásadní význam, a tak je dovolání žalobkyně přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v § 242 odst. 3 OSŘ,
a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Nejvyšší soud ČR proto přezkoumal
napadený rozsudek pouze z hlediska tvrzeného nesprávného právního posouzení
věci a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru
nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má nepochybně na požadovaném určení
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Totéž samozřejmě platí v
případě, kdy je v katastru nemovitostí zapsáno tzv. duplicitní vlastnictví a
kdy je určovací žaloba prostředkem k odstranění této duplicity. Tento naléhavý
právní zájem je ovšem dán pouze ve vztahu ke konkrétní osobě, a to k tomu, kdo
je – podle žalobce nesprávně – zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník
nemovitosti nebo k tomu, kdo je spolu se žalobcem zapsán jako duplicitní
vlastník. I žaloba na určení vlastnictví je totiž svojí povahou žalobou na
ochranu vlastnického práva, která musí směřovat proti osobě, jež do tvrzeného
práva žalobce neoprávněně zasahuje, byť pouze tím způsobem, že je místo něho
nebo spolu s ním zapsána jako vlastník sporné nemovitosti. To ostatně souvisí s
otázkou závaznosti výroku pravomocného rozsudku, jak je upravena v § 159 odst.
2 OSŘ: rozsudek o určení vlastnictví není závazný pro třetí osoby, které nebyly
účastníky řízení, a tak pokud by ten, jehož vlastnické právo je zapsáno v
katastru nemovitostí místo (či vedle) žalobce, nebyl účastníkem řízení,
rozsudek určující vlastnické právo žalobce by ho nezavazoval. Takovýto rozsudek
by ovšem nemohl splnit účel, který žalobce podáním určovací žaloby sledoval.
Lze tedy konstatovat, že otázku naléhavého právního zájmu na podání žaloby o
určení vlastnictví k nemovitosti v případě duplicitního zápisu je nutno řešit v
souvislosti s řešením otázky pasivní věcné legitimace a že naléhavý právní
zájem na takovémto určení nemůže být dán, nesměřuje-li žaloba proti tomu, kdo
je místo žalobce či spolu s ním zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník
sporné věci.
V této věci je v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 6107
pro k. ú. L. zapsáno duplicitní vlastnictví žalobkyně a České republiky, nikoli
žalobkyně a žalovaného. Proto názor odvolacího soudu, že žaloba byla podána
proti osobě, která není nositelem pasivní věcné legitimace, je správný. To, že
sporný pozemek „navazuje“ na jiný pozemek, jehož vlastníkem je podle zápisu v
katastru nemovitostí žalovaný, je z hlediska rozhodnutí v této věci nerozhodné.
Nelze pak přisvědčit námitce žalobkyně, že ji rozhodnutí odvolacího soudu
postavilo do „neřešitelné“ situace, jelikož subjektem, který zasahuje do jejího
tvrzeného vlastnického práva, není neexistující Městský národní výbor v K.,
nýbrž Česká republika a v podání žaloby proti ní jí nic nebrání. V tomto směru
postačí odkázat na § 6 a 7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a
jejím vystupování v právních vztazích.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl správně, když zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil, a tak uplatněný dovolací důvod není dán. Proto
bylo dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnuto.
Žalovaný, který byl v dovolacím řízení úspěšný, sice podal prostřednictvím
advokátky vyjádření k dovolání žalobkyně, ovšem zabýval se v něm pouze otázkou
vydržení, která nebyla předmětem dovolacího přezkumu, a tak jeho obsah nemohl
mít na rozhodnutí dovolacího soudu vliv. Proto takto vzniklé náklady nelze
považovat za potřebné k účelnému bránění práva. Z tohoto důvodu bylo podle §
243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ rozhodnuto, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu