22 Cdo 2457/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. R., zastoupené
advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 34/99, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 12 Co 518, 519/2003-291,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 12 Co
518, 519/2003-291, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. března
2003, č. j. 10 C 34/99-250, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna
2003, č. j. 10 C 34/99-271, se zrušují a věc se vrací Obvodním u soudu pro
Prahu 5 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. března 2003, č. j. 10 C 34/99-250, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29.
dubna 2003, č. j. 10 C 34/99-271, vypořádal zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví
žalobce přikázal automobil Škoda 120L RZ, další věci movité – vybavení bytu a
zůstatek na účtu č. …, spec. symbol …, vedeném u Č. s., a. s., na jméno J. R.,
v částce 269 533,90 Kč, vše v celkové výši 295 783,90 Kč. Pod bodem II. do
výlučného vlastnictví žalované přikázal věci movité – vybavení bytu a zůstatek
na účtu č. …, vedeném u Č. o. b., a s., na jméno J. R., v částce 26,89 CHF, vše
v celkové výši 8 419,10 Kč. Pod bodem III. uložil žalované, aby na vyrovnání
podílu žalobci zaplatila částku 220 300,65 Kč, a pod body IV. až VII. rozhodl o
nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků zaniklo rozvodem 29. 7. 1996, kdy nabyl právní moci rozsudek o
rozvodu manželství účastníků, jež bylo uzavřeno 29. 3. 1984. Mezi účastníky
nedošlo k dohodě o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Předmětem
vypořádání učinil věci movité, ohledně nichž vzal za prokázané, že byly
pořízeny za trvání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků z jejich společných
prostředků a ke dni jeho zániku existovaly. Tyto věci přikázal do výlučného
vlastnictví toho kterého z účastníků, který je má po rozvodu manželství v
držení. Zůstatky na účtech přikázal tomu z nich, na jehož jméno je účet veden. Nevypořádal dostihové koně, neboť zjistil, že ke dni zániku bezpodílového
spoluvlastnictví nebyly již ve vlastnictví účastníků nebo že kůň E. sice byl,
ale po rozvodu ho žalobce prodal a následně uhynul. Při vypořádání však
přihlížel k částkám 90 000,- Kč, 24 000,- Kč a 30 000,- Kč, které žalobcem
získal jejich prodejem a které si ponechal pro svoji vlastní potřebu. S ohledem
na návrh žalované, která z titulu těchto věcí požadovala vypořádat částku 119
000,- Kč, vyšel soud z této částky, neboť nemohl „překročit návrh žalované“. Soud prvního stupně dále zjistil, že účastníci za trvání manželství získali
družstevní byt sestávající z kuchyně, 3 pokojů a příslušenství a nacházející se
v 1. podlaží domu v P., B. 27, a to výměnou za družstevní byt, který měl
žalobce před uzavřením manželství s žalovanou, a za doplatek 50 000,- Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 18. 6. 1997, č. j. 15 C 296/96-14,
které nabylo právní moci 8. 8. 1997, byl schválen smír, kterým bylo zrušeno
právo společného nájmu předmětného bytu, výlučnou nájemkyní a členkou družstva
byla určena žalovaná a žalobci bylo uloženo, aby byt vyklidil a vyklizený
odevzdal žalované do 15 dnů poté, kdy mu bude poskytnut náhradní byt. Podle
znaleckého posudku Ing. M. S. z 5. 9. 2001 činí obvyklá cena členského podílu v
SBD P. podle stavu bytu ke dni zániku manželství částku 1 107 000,- Kč, z níž
soud prvního stupně vyšel při vypořádání členského podílu k předmětnému
družstevnímu bytu. Nepřihlédl k majetkové hodnotě družstevního bytu žalobce v
P., B. 2716, jak navrhoval žalobce, neboť „nemůže se jednat o majetkový vnos
žalobce do společného majetku účastníků, když se jedná o věc (členský podíl
žalobce v družstvu), která absolutně zanikla, a došlo ke vzniku kvalitativně
nové věci (společného členství účastníků v družstvu s jiným obsahem – jinými
právy a povinnostmi vázajícími se i k jinému užívacímu (nyní nájemnímu) právu k
bytu)“. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků soud prvního
stupně zohlednil částku 60 033,90 Kč, kterou žalobce vybral z vkladní knížky Č. s., a s., č. …, a částku 200 000,- Kč, vyplacenou žalobci v roce 1995 K. b., a. s., z obligací, neboť obě tyto částky použil žalobce pro svoji potřebu nad
rámec běžných osobních potřeb.
Pokud se žalobce domáhal náhrady částky 350
000,- Kč s tím, že jako jeho výlučné finanční prostředky ji vnesl do
manželství, a vypořádání částky 350 000,- Kč, kterou měla žalovaná bez jeho
souhlasu odčerpat ze společných prostředků a vynaložit na svůj oddělený
majetek, soud prvního stupně existenci těchto částek nezjistil. Neshledal
důvody zvláštního zřetele hodné pro odchýlení se od zásady rovnosti podílů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 30. ledna 2004, č. j. 12 Co 518, 519/2003-291, rozsudek soudu prvního
stupně změnil jen tak, že z věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalobce
vypustil automobil Škoda 120L RZ v ceně 23 800,- Kč, který přikázal do
výlučného vlastnictví žalované, dále ve výši celkové hodnoty věcí přikázaných
žalovanému tak, že činí 271 983,90 Kč, ve výši celkové hodnoty věcí přikázaných
žalované tak, že činí 32 219,10 Kč a ve výši částky, kterou je žalovaná povinna
zaplatit žalobci na vyrovnání podílu tak, že tato částka činí 244 100,65 Kč.
Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud uvěřil tvrzení žalobce, že předmětný automobil
po rozvodu manželství užívala a nadále užívá žalovaná, a proto jej přikázal do
jejího výlučného vlastnictví. Vyslovil nesouhlas s právním názorem soudu
prvního stupně ohledně žalobcem uplatněného vnosu při nabytí družstevního bytu.
K tomu uvedl, že „členským podílem v družstvu se rozumí míra účasti člena na
čistém obchodním jmění družstva, jež připadá na jeho podíl, a jedná se tudíž o
určitou majetkovou hodnotu. … Není pak vyloučeno, aby se tato hodnota jako
výlučný majetek jednoho z manželů v případě uzavření dohody o vzájemné výměně
družstevních bytů za trvání manželství, a tudíž i převodu členských práv a
povinností v družstvu, do společného majetku účastníků promítla. Nárok, který
uplatňuje žalobce, tedy zohlednění vnosu představujícího tržní hodnotu vytu v
P., B. 2716, k datu jeho výměny za byt v P., tj. ke dni 18. 12. 1986, však
přiznat nelze, a to jednoduše proto, že v té době trh s byty právně
neexistoval. Pokud tak soud prvního stupně k této majetkové hodnotě při svém
rozhodování nepřihlédl, jedná se o rozhodnutí ve svém důsledku správné“. Z
tohoto pohledu odvolací soud považoval za nadbytečné činit skutková zjištění o
tom, zda byt v P., B. 2716, byl skutečně bytem družstevním a zda žalobce byl v
rozhodné době jeho členem. Námitky, týkající se zůstatků na účtech a částek 60
033,90 Kč a 200 000,- Kč, odvolací soud neshledal opodstatněnými.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Současně má za to, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesprávné právní posouzení
věci spočívá v tom, že odvolací soud nepřihlédl k „majetkové hodnotě vnosu
žalobce do majetku účastníků – družstevního bytu v P., B. 2716“. Závěr
odvolacího soudu, že takový vnos nelze přiznat proto, že v době výměny bytů
neexistoval trh s byty, považuje žalobce „za nesprávný a nespravedlivý“.
Namítá, že „sice právně trh s byty neexistoval, nicméně tato skutečnost
nezpůsobila, že by práva k bytu neměla žádnou hodnotu“. Je nepravděpodobné, že
by tehdy získali byt v P. jen za doplatek v částce 50 000,- Kč, aniž by
současně přenechali převodcům byt žalobce. Právo nájmu družstevního bytu je
penězi ocenitelné, toto právo žalobce „zaniklo a transformovalo se ve prospěch
vzniku společného jiného penězi ocenitelného práva k jinému bytu, tj. ve
prospěch společného majetku (později výlučného majetku žalované). Podle názoru
žalobce by měla být ke dni zániku manželství stanovena cena práv ke
srovnatelnému bytu, který měl před uzavřením manželství, a k tomuto datu by měl
být také stanoven poměr, v jakém se podílel na rozšíření společného majetku.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že za výměnu bytu
zaplatili protistraně částku 50 000,- Kč, která v té době odpovídala výši
členského podílu v bytovém družstvu o velikosti bytu 3 + 1 s příslušenstvím.
„Členský podíl v družstvu vztahující se k předmětnému bytu v P., B. 2716, který
v důsledku směny bytů zanikl, tak nemůže mít povahu vnosu do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů. V opačném případě by tak ve svém důsledku docházelo k
duplicitnímu vypořádání hodnoty členského podílu v SBD P., jehož součástí byl i
nájem družstevního bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v P., B. 27, a v
jehož rámci byla k aktivům žalované připočtena částka 1 107 000,- Kč za tuto
majetkovou hodnotu.“ Má za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo
339/98, na které odkázal odvolací soud, lze vztáhnout jen na věci, které v době
zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů existují a jsou předmětem
vypořádání mezi manžely. Pokud by uvedená hodnota představovala vnos, pak by
bylo třeba stanovit jeho výši k okamžiku jeho vynaložení na společný majetek,
tj. k datu výměny bytů v roce 1986.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval
dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o částce, kterou je
žalovaná povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílů, a konkrétně ve vztahu k
právní otázce, zda má žalobce právo na to, aby mu z bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků ve smyslu § 150 věty druhé ObčZ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. byla uhrazena částka, představující
hodnotu jeho členského podílu v SBD P. k družstevnímu bytu v P., B. 2716,
spojená s jeho výlučným členstvím v uvedeném družstvu, jestliže členský podíl,
který je předmětem nynějšího vypořádání účastníků, byl účastníky nabyt v
souvislosti se směnou družstevního bytu, k němuž měl žalobce výlučné právo na
jeho užívání před vznikem bezpodílového spoluvlastnictví se žalovanou, za byt,
který nyní užívá jako členka družstva výlučně žalovaná, popř. v jaké výši.
Ve vztahu k této části předmětu sporu je dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím nikoli měnícím, neboť v tomto rozsahu
odvolací soud práva a povinnosti neposoudil odlišně od soudu prvního stupně.
Protože předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ
ve vztahu k této potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, poněvadž výše uvedenou právní otázku řešil
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v rozporu s hmotným právem a
otázka hodnoty uvedeného „vnosu“ žalobce do společného jmění účastníků je v
současných poměrech precedenční povahy.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je
dovolání přípustné, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem
uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 150 věty druhé ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998
Sb. každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku
bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Za tzv. vnos jednoho z manželů do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, tj. (řečeno slovy zákona) to, co tento manžel vynaložil na společný
majetek, a co má právo požadovat, aby mu ze společného majetku bylo uhrazeno,
nutno považovat nejen peníze, jimiž přispěl na pořízení nebo zhodnocení
společné věci, ale i hodnotu jeho majetku, která byla použita ke stejnému
účelu. Výlučný členský podíl žalobce, který použil na získání jiného
družstevního bytu pro oba účastníky, představuje také majetek, který byl vložen
z odděleného majetku žalobce na společný majetek účastníků – na jejich společný
členský podíl u stavebního bytového družstva, náležející do jejich
bezpodílového spoluvlastnictví. Pak ovšem měla být zjištěna hodnota takového
majetku vynaloženého žalobcem a částka, kterou má žalovaná zaplatit žalobci na
vyrovnání podílů měla být zvýšena o polovinu uvedené hodnoty. Odvolací soud se
zmýlil, jestliže měl za to, že s ohledem na tehdejší „neexistenci trhu s byty“
vnos žalobce zohlednit nelze.
Podle názoru dovolacího soudu platí, že hodnotu tzv. vnosu do bezpodílového
spoluvlastnictví je třeba zásadně zjišťovat ke dni, kdy byl uskutečněn; v daném
případě tedy ku dni směny družstevních bytů. Stejně jako nelze vycházet z jiné
než tehdy vynaložené částky peněz, nelze vycházet než z tehdejší hodnoty
výlučného majetku jednoho z manželů investované do společného majetku. Bylo
třeba přisvědčit odvolacímu soudu i dovolateli, že v tehdejších poměrech
osmdesátých let nebylo možné členský podíl ve stavebním bytovém družstvu
oceňovat tzv. tržní cenou, ale vycházelo se (např. při vypořádání členského
podílu ve stavebním bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, jestliže účastníci sporu byli do zániku jejich
bezpodílového spoluvlastnictví společnými uživateli družstevního bytu a členy
stavebního bytového družstva) z tzv. zůstatkové hodnoty členského podílu. K
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 5. 3. 1971, sp. zn. 2 Cz 12/71,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1972,
a stanovisko „K niektorým otázkam rozhodovania súdov vo veciach bytových“
uveřejněné tamtéž pod č. 14, ročník 1978, str. 143. Současně je třeba poukázat
na to, že pokud je v době vypořádání hodnota věci, na jejíž získání se jeden z
manželů podílel svými oddělenými prostředky, vyšší než její původní hodnota, k
tomuto zvýšení se při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků
jednoho z manželů, nepřihlíží.
Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci bylo možno přisvědčit jen co do
základu jeho dovolací námitky, nikoli ohledně výše uplatňovaného nároku. Pro
výsledek dovolacího řízení je ovšem podstatné, že právní posouzení věci soudy
obou stupňů bylo nesprávné, pokud žalobci ve vztahu k jím uplatňovaném nároku z
titulu úhrady toho, co vynaložil na společný majetek – společný členský podíl
ve stavebním bytovém družstvu k bytu v P., B. 27, nepřiznaly vůbec žádnou
úhradu za jeho vnos do tohoto společného členského podílu účastníků.
Z těchto důvodů dovolacímu soudu nezbylo než napadený rozsudek zrušit a protože
důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušit i toto
rozhodnutí a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a
3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu