22 Cdo 2474/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně G. P. I. A., s. r. o. zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1)
B. H., 2) L. M., jako dědičkám po zemřelé M. H., oběma zastoupeným advokátem,
a 3) V., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti prohlášení
vkladatele a o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 26 C 213/97, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. listopadu 1999, č. j. 20 Co 520/99-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 14 587,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce JUDr. M. K.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) nemá žádná z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala „aby soud určil, že převod ideální jedné
dvanáctiny domu č. p. 490 spolu s ideální jednou dvanáctinou pozemku stavební
parc. č. 256, zapsaných na LV č. 469 pro kat. úz. M. S., Městská část P.,
prohlášením vkladatele ze dne 7. srpna 1996, je neplatný a že vlastníkem
ideální jedné dvanáctiny domu č. p. 490 spolu s ideální jednou dvanáctinou
stavební parc. č. 256, zapsaných na LV č. 469 pro kat. úz. M. S., Městská část
P., u Katastrálního úřadu v Praze, je první žalovaná M. H..“. Žalobu odůvodnila
tím, že je vlastnicí ideální jedné dvanáctiny označených pozemků a že (původní)
první žalovaná, která byla vlastnicí ideálních jedenácti dvanáctin, prohlášením
ze 7. 8. 1996 vložila do jmění třetí žalované ideální jednu dvanáctinu
označených nemovitostí, čímž se třetí žalovaná stala vlastnicí vložených
nemovitostí - jejich jedné dvanáctiny. Tímto právním úkonem první žalovaná
obešla kogentní ustanovení § 140 ObčZ, proto je absolutně neplatný.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
května 1999, č. j. 26 C 213/97-59, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně zjistil, že první žalovaná jako společnice
prohlášením ze 7. 8. 1996 vložila do základního jmění druhé žalované část
svého spoluvlastnického podílu ve výši ideální jedné dvanáctiny označených
nemovitostí v hodnotě 1 256 267,- Kč. Spoluvlastníky předmětných nemovitostí
jsou žalobkyně a druhá žalovaná každá v rozsahu ideální jedné dvanáctiny a
první žalovaná v rozsahu ideálních deseti dvanáctin. Zamítnutí žaloby odůvodnil
tím, že pokud nebylo dodrženo předkupní právo podle § 140 ObčZ, mohla se
žalobkyně domáhat vůči žalovaným relativní neplatnosti napadeného právního
úkonu, což neučinila, a nevyužila ani možnosti domáhat se žalobou na plnění,
aby druhá žalovaná jí přenechala věc za stejných podmínek z titulu nedodržení
ustanovení § 140 ObčZ. Otázku platnosti prohlášení ze 7. 8. 1996 byl pak soud
posuzoval jako otázku předběžnou. Vkladem věci do jmění společnosti se oproti
úplatnému převodu vkladateli úplaty nedostane. První žalovaná vkladem do jmění
druhé žalované využila svého práva na podnikání, zaručeného jí Listinou
základních práv a svobod.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
3. listopadu 1999, č. j. 20 C 520/99-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že určil, že převod ideální jedné dvanáctiny domu č. p. 490 spolu s
ideální jednou dvanáctinou pozemku stavební parc. č. 256, zapsaných na LV č.
469 pro kat. úz. M. S., Městská část P., prohlášením vkladatele ze dne 7. srpna
1996 je neplatný a vlastníkem této ideální jedné dvanáctiny domu č. p. 490
spolu s ideální jednou dvanáctinou pozemku stavební parc. č. 256, zapsaných na
LV č. 469 pro kat. úz. M. S., Městská část P., obec P., u Katastrálního úřadu
P., je první žalovaná M. H.. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nikoli s jeho
právním posouzením věci. Dovodil, že „vkládá-li společník do obchodní
společnosti nepeněžitý vklad, tedy např. věc, jíž může být i nemovitost, dohází
tím k převodu vlastnického práva na společnost za cenu, která představuje jeho
vklad do společnosti. Jde tedy prakticky o úplatný převod, protože jeho
ekvivalentem je podíl spoluvlastníka v obchodní společnosti. …. Jestliže před
tímto převodem žalovaná M. H. nenabídla spoluvlastnický podíl, který uvedeným
způsobem převedla na druhého žalovaného, žalobci, porušila tím ustanovení § 140
obč. zák.“. Doručením žaloby žalovaným nastaly právní účinky dovolání se
neplatnosti předmětného převodu za předpokladu, že dovolání se neplatnosti je
důvodné. Podle odvolacího soudu s ohledem na to, že první žalovaná porušila
předkupní právo žalobkyně, domáhá se žalobkyně oprávněně vyslovení relativní
neplatnosti. Je na žalobkyni, aby se rozhodla, zda se bude domáhat určení
neplatnosti převodu, nebo bude požadovat po nabyvateli spoluvlastnického
podílu, aby jí tento spoluvlastnický podíl nabídl ke koupi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně na věc
aplikoval § 140 ObčZ. Ten se má podle druhé žalované aplikovat pouze tehdy,
převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj podíl úplatně, a to prodejem, nikoli
i v případech jiného zcizení. Při výkladu odvolacího soudu by spoluvlastník
nemohl využít svého práva na podnikání a vložit do základního jmění společnosti
předem stanovený vklad, kterým by se účastnil na podnikání této společnosti.
Nesouhlasí ani s názorem, že dnem doručení žaloby nastaly právní účinky
dovolání se neplatnosti ze strany žalobkyně. Poukázala na to, že ve změně
žalobního petitu z 18. 2. 1998 není projev vůle, kterým by se žalobkyně
dovolávala relativní neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu z první
žalované na druhou žalovanou, ani uvedena vada, která neplatnost tohoto
právního úkonu způsobila. Skutečnost, že žalobce si je vady právního úkonu
vědom a v řízení na ni upozorní, ještě neznamená, že se relativní neplatnosti
dovolává. Za správný nepokládá ani závěr odvolacího soudu, že je na žalobci,
aby se rozhodl, zda se bude domáhat určení neplatnosti převodu nebo bude
požadovat po nabyvateli spoluvlastnického podílu, aby mu tento nabídl ke koupi.
V této souvislosti odkázala na správné odůvodnění soudu prvního stupně.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že v daném případě nešlo fakticky o
výkon práva podnikat, ale o snahu obejít ustanovení o předkupním právu. Krátce
poté, co byla nemovitost vnesena do společnosti, došlo k převodu obchodních
podílů v této společnosti s tím, že jedinou společnicí ve společnosti je V. H.
Ta přitom obývá byt v předmětném domě. Dovolání nelze vyhovět právě s ohledem
na okolnosti, za kterých k převodu došlo. Pokud by soud hodlal dovolání
vyhovět, navrhla, aby nejprve provedl dokazování o tom, zda-li se nejednalo o
spekulativní převod nemovitosti.
V průběhu dovolacího řízení první žalovaná M. H. dne 16. ledna 2001 zemřela.
Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 37 D 49/2001, které nabylo
právní moci 21. 9. 2001, jsou jejími právními nástupkyněmi B. H. a L. M., které
dovolání napadené rozhodnutí považují za správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ
nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z
uvedených vad došlo.
Podle § 140 ObčZ převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci
předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, § 117). Nedohodnou-li
se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně
podle velikosti podílu.
Otázkou, zda vklad spoluvlastnického podílu do obchodní společnosti je převodem
ve smyslu § 140 ObčZ, se Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutí publikovaném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 5, pod C 455, podle kterého
„smlouva uzavřená mezi společníkem obchodní společnosti a touto obchodní
společností, kterou se uskutečňuje vklad spoluvlastnického podílu k nemovitosti
do obchodní společnosti, je převodem spoluvlastnického podílu ve smyslu § 140
ObčZ. Vloží-li spoluvlastník – společník obchodní společnosti svůj
spoluvlastnický podíl k nemovitosti do obchodní společnosti s ručením omezeným,
aniž by spoluvlastnický podíl nabídl k odkoupení ostatním spoluvlastníkům,
porušil svou právní povinnost, která mu vyplývá z předkupního práva ostatních
spoluvlastníků“.
Pokud tedy první žalovaná vložila část svého spoluvlastnického podílu k
označeným nemovitostem do společnosti druhé žalované, aniž je nabídla k
odkoupení žalobkyni, porušila svou povinnost vyplývající z předkupního práva
podle § 140 ObčZ. Žalobkyně se neplatnosti tohoto právního úkonu dovolala,
proto jde o právní úkon relativně neplatný podle § 40a ObčZ.
Relativní neplatnost převodu spoluvlastnického podílu z důvodu uvedeného v §
140 ObčZ je uplatněna tím, že se dotčený spoluvlastník dovolá tohoto důvodu u
převodce i nabyvatele. Právní účinky dovolání se této neplatnosti nastávají
okamžikem, kdy tento projev vůle dojde všem subjektům relativně neplatného
právního úkonu, což se v daném případě stalo doručením žaloby žalovaným. Není
významné, zda se dotčený spoluvlastník mylně domnívá, že takto namítaná
neplatnost je neplatností absolutní, ač jde podle § 40a ObčZ o neplatnost
relativní. Podstatné je, že namítá neplatnost převodu spoluvlastnického podílu
s uvedením důvodu, že nebylo respektováno jeho předkupní právo. V daném případě
se žalobkyně již v žalobě uplatněným žalobním návrhem (tzv. petitem) domáhala
jednoznačně vyslovení neplatnosti sporného převodu spoluvlastnického podílu ve
vztahu k oběma stranám převodu s jasným uvedením jeho vady (pominutí jejího
předkupního práva původní spoluvlastnicí). Tím je formální uplatnění námitky
relativní neplatnosti sporného právního úkonu jednoznačně vyjádřeno, přičemž o
jejím včasné doručení příslušným adresátům není sporu.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně,
proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §
243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení pod bodem II. vychází z toho,
že žalovaná 3) nebyla úspěšná a úspěšné žalobkyni vznikly náklady (§§ 243b
odst. 4, 224 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ). Podle bodu 10. části dvanácté, hlavy
I, zákona č. 30/2000 Sb., odměna za zastupování advokátem v řízeních v jednom
stupni, která byla zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se
stanoví podle dosavadních právních předpisů. Náklady vzniklé žalobkyni
představují odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření zástupce k dovolání
– podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif – ve výši 14 512,50 Kč a paušální
náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, když
předmětem právního úkonu, o jehož neplatnost šlo, a určení vlastnictví byla věc
v ceně 1 256 267,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení pod bodem III. vychází z
toho, že žalované 1) a 2) jsou ve vztahu k žalované 3) samostatnými
společnicemi, které dovolání nepodaly. Proto není důvodu, aby se podílely na
náhradě nákladů řízení vzniklých v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni, zvláště
když povinnost jejich náhrady právem náleží jen dovolatelce (§§ 243b odst. 4,
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ a contrario).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná 3) dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. října 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu