22 Cdo 2480/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové v právní
věci žalobkyně Ž. o. v P., zastoupené advokátem, proti žalované N., spol. s r.
o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu l pod sp. zn. 11 C 127/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 1998, čj. 20 Co 387/98-50, t a k t
o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu l rozsudkem ze dne 6. května 1998, čj. 11 C
127/96-34, určil, "že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze
dne 21. 11. 1994 ve znění dodatku č. l, uzavřená mezi městem P. - Městskou
částí P. jako dárcem, Ž. o. v P., jako obdarovanou a N., spol. s r. o., jako
oprávněným z věcného břemene, je v části týkající se zřízení věcného břemene
nájmu a to v čl. V/ smlouvy neplatná. Dle této smlouvy právo odpovídající
věcnému břemenu nevzniklo. Určuje se, že smlouva nájemní ze dne 29. 6. 1994,
uzavřená Městskou částí P. a N., spol. s r. o., je neplatná". Dále rozhodl o
povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětná smlouva upravuje
vztah vzniklý darováním nemovitostí v ní konkretizovaných městem P. a
žalobkyni, přičemž i článkem V. darovací smlouvy bylo pro N., spol. s r. o.,
zřízeno "věcné břemeno nájmu" těchto nemovitostí na dobu platnosti nájemní
smlouvy uzavřené 26. 6. 1994 mezi dárcem a jmenovanou společností, jehož
obsahem je právo užívání domu čp. 1327 a pozemkových parcel č. 2295 a 2296 v k.
ú. N. M. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti smlouvy v části, kterou bylo
zřízeno předmětné věcné břemeno. Soud se zabýval skutečností, že obchodní
společnost, která měla být oprávněnou z věcného břemene, byla ve smlouvě
označena nepřesně a dospěl k závěru, že v důsledku toho je smlouva v této části
absolutně neplatná.
Podle názoru soudu prvního stupně byla smlouva uzavřena mezi třemi subjekty,
přičemž toliko zřízení práva věcného břemene se týkalo společnosti N., spol. s
r. o. Tato společnost však v době uzavření smlouvy nebyla zapsána v obchodním
rejstříku a je lhostejné, zda a jakým identifikačním číslem byla ve smlouvě
označena. Identifikační číslo musí být v souladu s označením společnosti a
jejím názvem, pod jakým je zapsána v obchodním rejstříku. Uvedená společnost v
době uzavření smlouvy neměla právní subjektivitu, a proto šlo o takový
nedostatek náležitosti subjektu právního úkonu, který smlouvu činil absolutně
neplatnou. Zbývající část smlouvy, která je uzavřena mezi způsobilými subjekty
právního úkonu - městem P. a Ž. o. P. - může existovat samostatně a neplatnost
čl. V. nečiní neplatnou celou smlouvu. Dodatek č. l této smlouvy, v němž
subjekt N., spol. s r. o., byl nahrazen subjektem N., spol. s r. o., je
neplatný jednak proto, že není datován, ale především proto, že absolutně
neplatný právní úkon nelze žádným způsobem dodatečně ratihabovat a nemůže ani
konvalidovat dodatečným odpadnutím důvodů neplatnosti. Absolutně neplatný
právní úkon nepůsobí právní následky ani v případě, že na jeho základě bylo
kladně rozhodnuto o vkladu do katastru nemovitostí. Proto je neplatná i smlouva
nájemní z 29. 6. 1994, která byla uzavřena mezi Městskou částí P. a N., spol. s
r. o., na niž tato darovací smlouva odkazovala v čl. VI.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o právní
neexistenci žalované. Vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy,
nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu
právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku), popř.
objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo
byl účastníkem smlouvy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 4. 1997 sp. zn.
2 Cdon 386/96 - Soudní judikatura č. 9/1998 str. 117 a násl.) Žalovaná před
uzavřením darovací smlouvy, v níž bylo v čl. V. smluveno věcné břemeno v její
prospěch, užívala nemovitosti, které byly předmětem daru, a to na základě
nájemní smlouvy z 29. 6. 1994, uzavřené mezi ní a Městskou částí P., jakožto
vlastníkem nemovitostí. V této nájemní smlouvě byla žalovaná označena jako N.,
spol. s r. o., zastoupená Ing. V. H., jednatelem, IČO ... Dodatkem č. l k této
nájemní smlouvě, který není datován, je však opatřen razítkem pronajimatele a
nájemce a nečitelnými podpisy obou jednajících za smluvní strány, bylo v bodě
III. opraveno označení žalovaného na správné: "N. spol. s r. o.". Tato nájemní
smlouva byla pak inkorporována do bodu V darovací smlouvy z 21. 11. 1994. Pouhé
vadné označení žalované, navíc nikoliv v podstatných rysech, nemůže vyvolat
neplatnost smluv, které byly předmětem řízení. Pokud pak jde o neplatnost
nájemní smlouvy z 29. 6. 1994, bránilo vyhovění žalobě i to, že požadovaného
určení je nutno se domáhat vůči všem subjektům právního úkonu, nikoliv jen vůči
jedné ze smluvních stran, jak k tomu v daném případě bylo. Proto ve vztahu k
nájemní smlouvě nemohla žaloba obstát již jen pro nedostatek věcné legitimace
na straně žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 238 odst. l písm. a/ občanského soudního řádu ve znění
před novelou, provedenou zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen "OSŘ"), a uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ Dovoláním napadá výrok
odvolacího soudu toliko ve vztahu k určení neplatnosti zřízení věcného břemene
nájmu. Uvádí, že obchodní jméno obchodních společností je název, pod kterým
jsou zapsány v obchodním rejstříku. Subjekt označený jako N., spol. s r. o.
nikdy neexistoval, což plyne z obchodního rejstříku. Identifikace společnosti
podle identifikačního čísla není pro danou věc rozhodná. Z objasněných
skutkových okolností není možné zjistit, kdo je účastníkem předmětných smluv. Z
toho usuzuje, že smlouva o zřízení věcného břemene je v čl. V absolutně
neplatná. Tomu svědčí praktická nečinnost žalované jako nájemkyně a oprávněné z
věcného břemene. Odkazuje v této souvislosti na rozsudek Městského soudu v
Praze z 31. 5. 1996, čj. 33 Ca 17/96-11, z něhož plyne, že je pojmově
vyloučeno, aby mezi oprávněným a povinným z takového věcného břemene bylo k
téže věci sjednáno právo nájmu, neboť právo k věci cizí zřizované formou
věcného břemene a právo nájmu, jsou dva odlišné právní vztahy, upravené
občanským zákoníkem zvlášť (věcná práva - závazková práva). Nelze proto platně
sjednat věcné břemeno nájmu, když tento institut odporuje jak obsahu práva
věcného břemene, tak obsahu závazkového právního vztahu spočívajícího v nájmu.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů, platných k
31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.), a po zjištění, že
dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ OSŘ, že je uplatněn dovolací
důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241
odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
Dovolatelka namítá, že věcné břemeno bylo zřízeno ve prospěch neexistujícího
subjektu. V dané věci však nešlo o to, že by mělo být zřízeno právo pro někoho,
kdo neexistoval, ale o nepřesné označení právnické osoby. Obdobný případ řešil
dovolací soud již v rozsudku ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96,
publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 6/1998, ve kterém zaujal právní
názor, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama
o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho
výkladem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku - dále jen "ObčZ") zjistit, kdo byl
účastníkem smlouvy.
V právních úkonech, jejichž platnost je předmětem tohoto řízení, byla
žalovaná společnost označena nejen (nepřesným) obchodním jménem, ale i správným
identifikačním číslem právnické osoby. Vzhledem k tomu, že podle zjištění
učiněného v nalézacím řízení nešlo o obchodní jméno jiné společnosti, nemohly
vzniknout pochybnosti o tom, která z více do úvahy přicházejících společností
měla být subjektem smlouvy. Pokud je právnická osoba v právním úkonu označena
nepřesně obchodním jménem nebo názvem, který nenáleží jiné právnické osobě,
avšak v tomto úkonu je uvedeno správné identifikační číslo této právnické
osoby, není právní úkon neplatný pro nedostatek způsobilosti této osoby mít
práva a povinnosti. V této části je dovolání nedůvodné.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani pokud namítá, že smlouva o zřízení
věcného břemene byla neplatná i proto, že nelze zřídit věcné břemeno nájmu. Je
skutečností, že ani platné právo, ani právní věda neznají "věcné břemeno
nájmu", a že jde o zmatečné slovní spojení. Podle § 35 odst. 2 ObčZ právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. V předmětné smlouvě bylo uvedeno, že
"obsahem věcného břemene nájmu je nerušené užívání" předmětných nemovitostí. Je
tedy zřejmé, co je v dané věci obsahem věcného břemene, tento obsah neodporuje
zákonu, naopak je zákonem předpokládán (§ 151n odst. 3 ObčZ). V případě, že
věcné břemeno je ve smlouvě o jeho zřízení nesprávně pojmenováno, ze smlouvy
však lze nepochybně zjistit jeho obsah, je rozhodující obsah smlouvy.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod, upravený v § 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení, uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ OSŘ, k nimž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím
soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ,
věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelka nebyla úspěšná a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měla právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ),
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. ledna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová