22 Cdo 2503/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) J. A. G., a b) I. H., zastoupených advokátem, proti
žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 8/2001,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března
2004, č. j. 23 Co 33/2004-21, správně 23 Co 33/2004-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 77 215,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. E. B.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
21. října 2003, č. j. 14 C 8/2001-32, pod bodem I. výroku zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k činžovnímu domu v P., stojícímu na pozemku parc.
č. 2030 a k pozemku parc. č. 2030 o výměře 1512 m2, zastavěná plocha – objekt
bydlení, zapsaným u Katastrálního úřadu P. na LV č. 410 pro obec P., kat. území
H. Označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému
uložil, aby zaplatil na vypořádání žalobkyni a) 12 925 568,- Kč a žalobci b) 6
462 784,- Kč. Pod body II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně a) v rozsahu ½,
žalobce b) ¼ a žalovaný ¼. Účastníci 26. 7. 1997 uzavřeli dohodu o
postupech při nakládání se společnou nemovitostí a o nárocích na byty v
nemovitosti. Závažné porušování této dohody ze strany žalovaného prokázáno
nebylo. Účastníci mají mezi sebou řadu nesrovnalostí ohledně nakládání se
společnou nemovitostí, zejména pokud jde o užívání bytů v nemovitosti. Reálné
rozdělení nemovitostí není možné. Obvyklá cena nemovitostí podle znaleckého
posudku Ing. M. L. z 20. 2. 2003 činí 25 851 136,- Kč. Protože žalovaný
nenamítal žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro zamítnutí návrhu a
nemovitosti nelze reálně rozdělit, soud prvního stupně přikázal nemovitosti do
výlučného vlastnictví žalovaného s tím, že věc bude účelněji využívána, bude-li
mít jen jednoho vlastníka. Zohlednil, že vhodnějším ze spoluvlastníků se jevil
žalovaný, který byl schopen domluvy s nájemníky, a podílel se na mimosoudním
vyřešení sporů vedených u soudu prvního stupně. Naopak jednání žalobkyně a)
vůči nájemníkům hodnotil v některých případech jako traumatizující. Neuvěřil
tvrzení žalobců, že příčinou neshod mezi účastníky bylo jednání žalovaného s
manžely P. a E. M. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnické podíly
žalobců vycházel ze znaleckého posudku Ing. M. L., který považoval za
komplexnější a přesněji určující cenu nemovitostí.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 17. března 2004, č. j. 23 Co 33/2004-21, správně 23 Co 33/2004-51, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků
k předmětným nemovitostem, tyto přikázal do podílového spoluvlastnictví
žalobců, a to žalobkyni a) v rozsahu ¾ a žalobci b) ¼. Žalobkyni A)
uložil, aby žalovanému zaplatila částku 6 462 784,- Kč. Dále rozhodl o
nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a z toho, co vyšlo najevo v odvolacím řízení. Vyslovil nesouhlas s
rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud jím byly nemovitosti přikázány do
výlučného vlastnictví žalovaného, neboť neodpovídají hlediskům uvedeným v § 142
odst. 1 ObčZ, tj. velikosti podílu a účelnému využití věci. Uvedl, že žalobkyně
je většinovou spoluvlastnicí nemovitostí, které využívá pro své potřeby a
potřeby své rodiny, a že i žalobce se má také podílet na jejich využívání. S
ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 ObčZ nelze akceptovat argumentaci soudu
prvního stupně, „že žalovaný byl schopen domluvy s nájemníky a podílel se na
mimosoudním vyřízení věcí vedených u tohoto soudu a vystupování žalobkyně ve
vztahu k některým nájemníkům mělo v některých případech až traumatizující
účinky“. Zákon nevylučuje přikázání věci po zrušení podílového spoluvlastnictví
do vlastnictví minoritního spoluvlastníka. Jestliže na jedné straně vystupuje
žalobkyně jako většinová spoluvlastnice a spolu s ní další minoritní
spoluvlastník, je v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, aby nemovitosti
byly přikázány do jejich vlastnictví, protože jsou žalobkyní využívány a nelze
ani pominout zájem žalobce na jejich užívání. Při stanovení přiměřené náhrady
za spoluvlastnický podíl žalovaného vycházel ze znaleckého posudku, provedeného
v řízení před soudem stupně, s nímž účastníci souhlasili.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že velikost spoluvlastnických
podílů má v daném případě „druhořadý význam“. Rozhodujícími by měla být jiná
hlediska, a to „kdo dům dosud obýval, kdo je na užívání domu z hlediska
naléhavosti bytových potřeb nejvíce odkázán, kdo ho udržoval a opravoval, kdo
provedl investice ke zvelebení domu, kdo je schopen a ochoten starat se nadále
o jeho řádnou údržbu“. Tato hlediska naplňuje spíše on. V domě již dlouhou dobu
bydlí a bydlí v něm také jeho dcera. O postupu žalobců v budoucnu vůči němu
svědčí skutečnost, že žalobci proti němu podali žalobu na vyklizení bytu v
předmětné nemovitosti. Vytýká soudu, že nebylo provedeno vypořádání v širším
smyslu. Nebylo přihlédnuto k částce cca 1 000 000,- Kč, která je na společném
účtu účastníků a která představuje výnos z hospodaření s nemovitostmi, ani k
částkám, které vyplatil bývalým nájemníkům jako odstupné a investoval do
adaptace bytu nyní užívaného jeho dcerou. Zohledněno by mělo být i to, že na
nabytí nemovitostí v restitučním řízení má větší podíl, neboť to byl jeho otec,
který restituci „vyřídil“ a který v tomto řízení zastupoval i matku žalobkyně.
Svým jednáním prokázal, že je schopen plnit povinnosti vlastníka činžovního
domu. Tato schopnost je podstatná pro účelné využití věci. V jeho prospěch by
mělo být přihlédnuto i k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně nabízel
žalobcům za každou ideální ¼ nemovitostí částku 8 000 000,- Kč, tedy
částku vyšší, než která byla určena znaleckým posudkem. Navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Uvedli, že již v řízení před soudem
prvního stupně projevili vůli setrvat spolu ve spoluvlastnickém vztahu k
předmětným nemovitostem, čímž jejich podíly činí ¾, zatímco podíl
žalovaného ¼. Odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou svým
rozhodnutím napravil pochybení soudu prvního stupně, který nesprávně
upřednostnil menšinového spoluvlastníka. Pokud jde o hledisko účelného využití
věci, „při posuzování opodstatněnosti návrhu na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je třeba zabývat se okolnostmi významnými z hlediska kvality
vnitřních vztahů spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí, tj.
především tím, jak ten který spoluvlastník jednal ve vztahu k ostatním
spoluvlastníkům v rámci podílového spoluvlastnictví, jak se toto jednání
dotýkalo jejich zájmů jako vlastníků věci a nikoliv spekulovat o tom, jak se
jednání spoluvlastníků projevovalo navenek podílového spoluvlastnictví, zejména
pak konkrétně vůči nájemcům bytů ve společném domě“. Soud prvního stupně
nesprávně hodnotil jednání žalovaného proti vůli většinových spoluvlastníků v
jeho prospěch. Přisvědčili dovolání, že v rámci vypořádání podílového
spoluvlastnictví se provádí vypořádání v širším smyslu. Poukázali však na to,
že vypořádání v širším smyslu podle stávající judikatury se provádí jen na
návrh. Žádný z účastníků takový návrh nevznesl. Námitka týkající se širšího
vypořádání vznesená v dovolání je novou skutečnosti a s ohledem na ustanovení §
241a odst. 4 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) nemůže obstát. Rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 OSŘ, jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Dovolatel napadl správnost právního posouzení věci odvolacím soudem z
hlediska správného výkladu ustanovení § 142 odst. 1 ObčZ.
Pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
soudem, a to nejenom přikázáním doposud společné věci některému (některým) ze
stávajících podílových spoluvlastníků za náhradu, ale i rozdělením věci,
stanoví zákon v § 142 odst. 1 věta druhá ObčZ dvě kritéria: velikost
spoluvlastnických podílů a účelné využití věci. Pro případ, že rozdělení věci
není dobře možné, má soud věc přikázat jednomu nebo více spoluvlastníkům za
přiměřenou náhradu - § 142 odst. 1 věta třetí ObčZ, přičemž se na tomto místě
soudu též ukládá přihlédnout k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Závěry
soudu o velikosti spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět
spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými,
nikoliv právními. Právní závěry přichází v úvahu v podstatě jen ve vztahu k
hodnocení významu jednoho z kritérií v porovnání s kritériem druhým, případně
zda lze přihlížet i k jiným skutečnostem v zákoně neuvedeným. Správnost
právního názoru odvolacího soudu je tedy možné posuzovat obvykle teprve tehdy,
jestliže skutková zjištění tvořící východisko tohoto posouzení byla učiněna
řádně a jsou-li správná. V daném případě skutková zjištění ohledně velikosti
spoluvlastnických podílů účastníků řízení jsou správná a nesporná.
Jestliže spoluvlastnické podíly některých účastníků řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, kteří chtějí setrvat ve
spoluvlastnictví při vyloučení zbývajícího účastníka řízení ze spoluvlastnictví
za náhradu, jsou ve svém souhrnu stejné velké jako podíly toho, kdo má být ze
spoluvlastnictví vyloučen, není hledisko velikosti podílů pro výsledek řízení
dobře použitelné, resp. významné, neboť v takovém případě žádná ze sporných
stran nemá větší spoluvlastnický podíl než druhá. Při projevení vůle některých
spoluvlastníků setrvat s některými z ostatních spoluvlastníků v podílovém
spoluvlastnictví, je třeba při aplikaci kritéria velikosti podílů jejich
podíly sčítat.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na velikosti podílu žalobkyně s
přihlédnutím k velikosti podílu žalobce, které v součtu představují ¾
podíl na předmětných nemovitostech, přičemž žalobci projevili vůli setrvat
spolu v podílovém spoluvlastnictví. Protože hledisko účelného využití věci je
na obou stranách účastníků řízení stejné, neboť obě strany mají předpoklady k
účelnému využití předmětných nemovitostí, nemá velikost spoluvlastnických
podílů obou žalobců v jejich součtu a žalovaného „druhořadý význam“, jak namítá
žalovaný, ale naopak pro výsledek tohoto sporu význam rozhodující. Jiná
hlediska, k nimž by podle žalovaného mělo být přihlédnuto při rozhodování o
tom, kterému, příp. kterým, ze spoluvlastníků bude po zrušení podílového
spoluvlastnictví věc přikázána do vlastnictví, by sama o sobě (aniž by byla
zohledněna velikost podílů účastníků) nemohla být jako jediná pro rozhodnutí
významná. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze nic vytknout – odpovídá
dovolací praxi prezentované rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února
1994, sp. zn. 3 Cdo 82/99, publikovaným v Právních rozhledech č. 6/1994.
Podle § 241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti
nebo důkazy ve věci samé. Novými jsou skutečnosti a důkazy, které nebyly
uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §
205a a § 211 OSŘ v řízení před odvolacím soudem.
Pokud jde o námitku, že nebylo provedeno vypořádání podílového
spoluvlastnictví v širším smyslu, dovolací soud odkazuje na právní názor,
vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 31. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 1991,
z něhož vyplývá, že vypořádání zrušovaného podílového spoluvlastnictví,
prováděné soudem jako vypořádání v širším smyslu, se provádí na návrh účastníka
anebo na podkladě vzájemného návrhu účastníka, o němž soud rozhoduje
samostatným výrokem, nikoli v rámci rozhodování o náhradě za spoluvlastnický
podíl. Dovolací soud neměl důvod se od tohoto právního názoru odchýlit. Soudy
obou stupňů nepochybily, pokud neprovedly vypořádání podílového
spoluvlastnictví v širším smyslu, neboť žalovaný v nalézacím řízení návrh na
takové vypořádání nevznesl.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto dovolání žalovaného podle § 243b
odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl
úspěšný a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst.
1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za jeden úkon právní služby
– vyjádření zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 3 odst. 1, § 4 odst. 1, odst.
2 písm. a), § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
částku 77 065,- Kč, a dále paušál náhrady hotových výdajů 150,- Kč podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou
žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2005
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu