22 Cdo 2516/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Na Střezině 943, proti žalovaným: 1) O.
N., a 2) Ing. H. K., zastoupeným JUDr. Josefem Matyášem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Hořická 974, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 127/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2008, č. j. 21
Co 531/2007-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 13.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k
rukám jejich zástupce JUDr. Josefa Matyáše.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že jeho otec M. N. a jeho matka O.
N., žalovaná 1), byli ke dni úmrtí M. N. (22. 4. 1972) bezpodílovými
spoluvlastníky níže uvedených nemovitostí. Ty nebyly zahrnuty do masy majetku
náležejícího do dědictví po M. N. projednávaného v roce 1972. Jako vlastnice
nemovitostí byla v evidenci, později v katastru nemovitostí v době projednávání
dědictví státním notářem i v době podání žaloby zapsána pouze žalovaná 1).
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
23. května 2007, č. j. 13 C 127/2006-56, výrokem pod bodem I. určil, „že ke dni
smrti M. N., narozeného dne a zemřelého dne , byli manželé, pan M. N., a paní
O. N., rozená T., narozena dne , bezpodílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to
domu čp. 23 v části obci P., stojícího na stavební parcele číslo 9, stavební
parcely číslo 9 o výměře 783 m2, označené jako zastavěná plocha a nádvoří a
pozemku parcelní číslo 17/1 o výměře 3.000 m2 označeného jako zahrada, vše
zapsáno u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště
Hradec Králové, na listu vlastnictví číslo 44 pro katastrální území P., obec
D., okres Hradec Králové“, výrokem pod bodem III., že „žaloba ve vztahu k druhé
žalované se zamítá“ a výrokem pod body II. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná 1) byla v katastru nemovitostí
pro obec D., katastrální území P. ohledně sporných nemovitostí (dále
„nemovitosti“) zapsána na listu vlastnictví č. 44 jako jejich jediná
vlastnice. Manželství s M. N. uzavřela 5. 2. 1955. Nemovitosti nebyly
předmětem dědického řízení. Žalovaná 1) získala pozemek od R. Š. kupní smlouvou
uzavřenou 14. 7. 1962, s výstavbou domu započala v roce 1963 a jeho stavbu
ukončila 10. 7. 1965. K úhradě nákladů výstavby domu, kterou realizovala sama,
použila prostředky z půjčky a dále od svých rodičů, kteří jí tak uhradili
práci vykonanou v jejich domácnosti.
Soud prvního stupně posoudil věc podle § 22 zákona č. 265/1949 Sb., o právu
rodinném, a podle § 143 a § 856 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“) ve
znění účinném k 30. 6. 1969. Dospěl k závěru, že pokud jde o pozemky, byla
kupní smlouva uzavřena v době trvání manželství žalované 1) s M. N. a staly se
proto součástí zákonného majetkového společenství, transformovaného později na
bezpodílové spoluvlastnictví manželů („BSM“). Nemovitosti tedy měly být po
zůstavitelově smrti vypořádány v dědickém řízení, a proto žalobě proti žalované
1) zcela vyhověl. Vůči žalované 2) žalobu zamítl pro nedostatek její věcné
pasivní legitimace s konstatováním, že jí „se bude celá věc dotýkat pouze v
případě, že bude dodatečně projednáno dědictví“, když je v postavení
neopomenutelné dědičky.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce a
žalované 1) rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 21 Co 531/2007-93, výrokem
pod bodem I. rozhodl, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně „v části
výroku pod bodem I., pokud jím bylo určeno, že ke dni smrti M. N., nar. , a
zemř. , byli manželé M. N. a O. N., roz. T., nar. ., bezpodílovými
spoluvlastníky domu čp. 23 na st. par. č. 9 v obci D. a katastrálním území P.,
a v části výroku pod bodem III, pokud jím byla zamítnuta žaloba ve vztahu k
žalované 2) o určení, že pozemky st. parc. č. 9 a parc. č. 17/1 v obci D. a
katastrálním územ P., byly ke dni smrti M. N. v bezpodílovém spoluvlastnictví
M. N. a O. N., roz T.“, výrokem pod bodem II. rozhodl, že „ve zbývající části
výroku pod bodem I a ve zbývající části pod bodem III. se rozsudek okresního
soudu mění takto: Žaloba s požadavkem na určení, že pozemek st. parc. č. 9 a
pozemek parc. č. 17/1 v obci D. a katastrálním území P. byly ke dni smrti M. N.
v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů M. N. a O. N., roz. T., se ve vztahu k
žalované 1) zamítá, ve vztahu k žalované 2) se určuje, že dům čp. 23 na st.
parc. č. 9 v obci D. a katastrálním území P. byl ke dni smrti M. N., nar. , a
zemř. 22. 4. 1972, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů M. N. O. N., roz.
T.“, a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a
dokazování dále doplnil. Z výpovědi žalované 1) zjistil, že „manžel od ní
odešel když dceři bylo 1,5 roku a sama byla ve 3. měsíci těhotenství, odcházel
pracovat ke svým rodičům, domů žádný příjem nepřinášel, výživné mu bylo
strháváno exekučně a na výstavbu domu nepřispíval“. Ze žalobcovy výpovědi
vyplynulo, že neví přesně, „jak byly nemovitosti nabyty“. Svědkyni B. P. bylo
známo, že pozemky na stavbu domu koupili žalované 1) její rodiče, resp. „dali
jí na to peníze“. Totéž vyplynulo z výpovědi svědkyně M. T. Odvolací soud
konstatoval, že v době úmrtí M. N. byl dům součástí BSM.
Ohledně pozemků však uzavřel, že je žalovaná 1) do svého vlastnictví nabyla z
prostředků darovaných jí jejími rodiči; nemohou se tedy nacházet v BSM.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu („o.
s. ř.“) a uplatňuje, jak tvrdí, dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm.
b), odst. 3 o. s. ř.; podle obsahu dovolání jde však jen o dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování)
Napadá „část výroku I. týkajícího se žalované 2) a výrok pod bodem II.“ Uvádí,
že odvolací soud vedle správného konstatování, že dům byl oprávněně zařazen do
BSM a že žalovaná 2) byla ve sporu věcně pasivně legitimována, zaujal zcela
nepřijatelné a nesprávné stanovisko ohledně pozemků, u nichž uzavřel, že do BSM
nenáležely. V této souvislosti dovolatel namítá nesprávný průběh a závěr
důkazně hodnotícího procesu odvolacího soudu, vycházejícího z nevěrohodné
výpovědi svědkyně M. T., z níž vyplynulo, že si jsou s žalovanou 1) blízké, o
daru peněz rodiči žalované 1) na nákup pozemků nic nevěděla, nic konkrétního
nevypověděla a svoji výpověď několikrát měnila. Na tom ničeho nemění ani
výpověď svědkyně B. P., která o původu peněz k nákupu pozemků rovněž nic
nevěděla a z její výpovědi nelze dovozovat jakékoliv okolnosti týkající se daru
peněz na koupi pozemků. Žalovaná 1) tak neunesla důkazní břemeno, neboť nebyla
schopna prokázat, a původně ani netvrdila, že pozemky koupila za peníze získané
darem od svých rodičů, resp. že by ti pro ni pozemky koupili. V řízení bylo
naopak prokázáno, že k nákupu pozemků došlo za trvání manželství, a byť byla
účastnicí kupní smlouvy pouze žalovaná 1), staly se pozemky součástí
majetkového společenství, resp. BSM. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované ve vyjádření k dovolání uvádějí, že dovolání samy nepodaly, ač
„v řízení dochází ke značné kolizi morálky a práva“. Nezavinily, že žaloba byla
podána s odstupem 45 let; proto mohly soudu předložit důkazy jen v omezeném
rozsahu. Přesto odvolací soud „akceptoval z části uplatnění fikce“, že dům
patří do dřívějšího majetkového společenství manželů, k čemuž postačovalo pouhé
tvrzení žalobce a „údaje z administrativní evidence“. Přestože soud měl
rozhodnout ve vztahu k nim příznivěji, nakonec tento rozsudek ve snaze věc
ukončit akceptovaly. Žalobcovo tvrzení o nevěrohodnosti svědkyň odmítají, neboť
M. T., jako blízká příbuzná, znala v obecném rozsahu všechny okolnosti včetně
majetkových poměrů v celé rodině. Navrhují, aby dovolací soud žalobcovo
dovolání zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 3 o. s. ř. a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud
prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje
vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než
které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se
zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly
logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy
bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené
odvolacím soudem je nesprávné. Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska
její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení
(§ 122 odst. 1 o. s. ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu
tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud
hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných
zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo
účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník
soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (viz též
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon
257/97, publikovaný v Právních rozhledech, 1998, č. 7).
Zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. má
příbuzenský poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto
okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi (viz Občanský
soudní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl I., s. 580).
Žalobce tvrdil, že i předmětný pozemek byl součástí majetkového společenství
žalované 1) a jejího manžela, o bližších okolnostech jeho nabytí však nebyl
informován. Žalovaná 1) naproti tomu tvrdila, že jde o její výlučný majetek,
neboť pozemek zakoupila za peníze darované jí jejími rodiči. Odvolací soud
učinil skutkové zjištění, že peníze na zakoupení pozemku získala žalovaná 1)
darem od rodičů, a proto pozemek se nestal součástí zákonného majetkového
společenství a později ani společného jmění manželů. Uvedené skutkové zjištění
učinil zejména na základě výpovědí svědkyň B. P. a M. T. B. P. sice
vypověděla, že už neví, kdy a jakou částku rodiče žalované 1) darovali, ale
potvrdila, že již v době zakoupení pozemku se žalovaná 1) vyjadřovala tak, že
na koupi měla dostat peníze od rodičů. M. T. soudu sdělila, že stejnou
informaci ví přímo od (již zemřelých) rodičů této žalované.
Nelze dovodit, že by hodnocení důkazů, provedené odvolacím soudem, bylo zjevně
nepřiměřené. Samotná okolnost, že jde o osoby, které mají k žalované 1) vztah,
nemůže mít za následek hodnocení jejich výpovědí jako nevěrohodných. Je
skutečností, že slyšeny soudem prvního stupně o nabytí vlastnictví pozemku nic
neuvedly, ovšem z protokolu nevyplývá, že by soud či účastníci ohledně pozemku
vznesli dotazy; výpovědi se týkaly jen stavby na pozemku zřízené. S
přihlédnutím k tomu, že i v kupní smlouvě byla jako nabyvatelka pozemku uvedena
jen žalovaná 1), nevymyká se hodnocení důkazů odvolacím soudem pravidlům
logického myšlení a dovolací soud je nemůže zpochybnit.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady
řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani
dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst.
2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a odpovídá skutečnosti, že dovolání
žalobce bylo zamítnuto a úspěšné žalované 1) a 2) mají právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení, jež jim vznikly. Představují odměnu advokáta za právní
zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle
§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, 13.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů
za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 13.600,- Kč. Lhůta a
místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou
žalované oprávněné podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.
r.
předseda senátu