22 Cdo 2530/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Mgr. V. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. Z.
F., a 2) České republice – Ministerstvu financí, o určení neplatnosti
prohlášení o ručitelském závazku a o určení, že ručitelský závazek není
součástí společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.
zn. 3 C 54/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 7. února 2007, č. j. 25 Co 538/2006-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. srpna 2006, č. j. 3 C 54/2006-31, pod bodem I. výroku určil, „že prohlášení
o ručitelském závazku č. P 183/98 ze dne 30. 6. 1998 učiněné prvním žalovaným
vůči Č. s., a. s., jako právnímu předchůdci druhého žalovaného, kterým se první
žalovaný zavázal uspokojit věřitele Č. s., a. s., jestliže dlužník P., s. r.
o., nesplní závazky vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 228-07498 ze dne 30. 6. 1998,
je neplatné“. Pod bodem II. určil, že závazek prvního žalovaného vyplývající z
prohlášení o ručitelském závazku č. P 183/98 z 30. 6. 1998 není součástí
společného jmění žalobkyně a prvního žalovaného. Dále rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a žalovaný 1) uzavřeli 6. 6.
1987 manželství, které trvá. Č. k. a. se sídlem v P. 7, Janovského 438/2, v
záhlaví rozsudku soudu prvního stupně označená jako žalovaná 2), převzala
písemnou smlouvou od Č. s., a. s., pohledávku vůči obchodní společnosti P., s.
r. o. Jednalo se o úvěr ve výši 10.000.000,- Kč, který P., s. r. o., získala od
Č. s., a. s., smlouvou z 30. 6. 1998. Téhož dne, tj. 30. 6. 1998, žalovaný 1)
učinil prohlášení o ručitelském závazku č. P 183/98, jímž podle § 303
obchodního zákoníku prohlásil, že uspokojí věřitele v případě, že dlužník
nesplní závazky vzniklé ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně se o existenci
ručitelského závazku žalovaného 1) dověděla 23. 2. 2006. Soud prvního stupně
shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení a dospěl k
závěru, že prohlášení žalovaného 1) o ručitelském závazku, „které se týká
částky ve výši 10.000.000,- Kč, představuje úkon, který jde mimo rámec obvyklé
správy majetku náležejícího do společného jmění manželů“, k němuž je zapotřebí
souhlasu druhého manžela, tj. žalobkyně. Protože žalovaný 1) učinil toto
prohlášení bez souhlasu žalobkyně, je tento jeho právní úkon podle § 40a a §
145 odst. 2 ObčZ neplatný. Ručitelský závazek žalovaného 1) z 30. 6. 1998
nemůže být součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 1), neboť „jde o
právní úkon, který zcela zjevně přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům
žalobkyně a žalovaného 1)“ [§ 143 odst. 1 písm. b) ObčZ].
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované 2)
rozsudkem ze dne 7. února 2007, č. j. 25 Co 538/2006-61, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech
řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
není dán naléhavý právní zájem na navrhovaném určení. Uvedl, že žalobkyně
existenci naléhavého právního zájmu na požadované určení odůvodňuje tím, „že
bez vydání vyhovujícího rozsudku hrozí žalobkyni postižení jejího podílu na
majetku, který spadá do společného jmění manželů“. Otázka platnosti či
neplatnosti předmětného ručitelského prohlášení a otázka, zda závazek z něho
vzniklý patří do společného jmění žalobkyně a žalovaného 1) představují z
hlediska možné žaloby na plnění z tohoto ručitelského závazku pouhé otázky
předběžné, které není třeba řešit v samostatném řízení meritorním výrokem
soudu. Žalobkyní požadované určení nemůže mít žádný dopad v případném exekučním
řízení, vedeném k vymožení zajištěné pohledávky, ať již proti žalovanému 1)
nebo žalobkyni, neboť navrhované určení neřeší, který majetek má či nemá být v
eventuálním exekučním řízení postižen. Majetek povinného ve společném jmění
manželů je majetkem povinného, který lze zásadně v exekučním řízení postihnout.
Třetí osoba a manžel povinného má možnost ochrany podle § 267 odst. 1 a 2
občanského soudního řádu (dále „OSŘ“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Závěry odvolacího soudu podle názoru
žalobkyně nemohou obstát. Namítla, že o ručitelském závazku nevěděla, nebyla a
ani nemohla být účastníkem řízení, kterým se věřitel domáhal zaplacení dluhu z
titulu převzatého ručitelského závazku, takže nemohla vznést žádnou námitku
týkající se neplatnosti předmětných úkonů. Její majetkové hodnoty jsou možnou
exekucí ohroženy, neboť bez vypořádání společného jmění manželů nelze rozlišit,
který majetek z tohoto majetku patří jednomu z manželů. Pokud manželé neuzavřou
dohodu o zúžení společného jmění manželů nebo neučiní jiný obdobný úkon, je
exekucí postižen veškerý majetek manželů. Je zde proto dán naléhavý právní
zájem na určení neplatnosti ručitelského závazku, neboť hrozící exekucí by byl
zjevně postižen i podíl žalobkyně na společném jmění manželů. Vylučovací
žalobou by se žalobkyně mohla domáhat pouze vyloučení věcí, které jí osobně
patří a které nejsou součástí společného jmění manželů. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Vzhledem k tomu, že Č. k. a. v průběhu dovolacího řízení dnem 31. 12.
2007 zanikla bez likvidace, Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší
soud“) jako soud dovolací usnesením ze 4. 11. 2008, č. j. 22 Cdo 2530/2007-77,
rozhodl, že v řízení na straně druhého žalovaného bude pokračováno s Českou
republikou – Ministerstvem financí se sídlem v P. 1, Letenská 525/15, jako
právním nástupcem Č. k. a.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 3. 1996, sp. zn. 2 Odon 50/96,
publikovaném v Soudních rozhledech č. 5, ročník 1996, str. 113, zaujal právní
názor, že „jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto,
má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu
(vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li
žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu [§ 80 písm. c)
OSŘ]“.
Rozhodnutí odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu
žalobkyně na určení neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku č. P 183/98 z
30. 6. 1998 je zcela v souladu s výše citovaným judikátem, neboť právní otázka
platnosti tohoto prohlášení o ručitelském závazku má povahu předběžnou ve
vztahu k určení, zda závazek žalovaného 1) z tohoto prohlášení tvoří společné
jmění manželů – žalobkyně a žalovaného 1) či nikoli [§143 odst. 1 písm. b)
ObčZ].
Naléhavý právní zájem žalobkyně nemá ani na určení, že součástí
společného jmění manželů, žalobkyně a žalovaného 1), není závazek žalovaného 1)
z označeného prohlášení o ručitelském závazku z 30. 6. 1998.
Podle § 262a odst. 1 OSŘ výkon rozhodnutí na majetek patřící do
společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku,
který vznikl za trvání manželství jen jednom u z manželů. Za majetek patřící do
společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu
rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění
manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného
jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni
zániku manželství.
Žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnila
tím, že v případném exekučním řízení k vymožení pohledávky zajištěné
ručitelským závazkem žalovaného 1) z 30. 6. 1998 by mohl být postižen i její
podíl na majetku ve společném jmění manželů. S ohledem na citované znění § 262a
odst. 1 OSŘ tento důvod sám o sobě nemůže zakládat naléhavý právní zájem
žalobkyně na určení, že závazek žalovaného 1) z prohlášení není součástí
společného jmění manželů, žalobkyně a žalovaného 1), neboť z citovaného § 262a
odst. 1 OSŘ jednoznačně vyplývá, že i pro pohledávku za jen jedním z manželů
vzniklou za trvání společného jmění manželů, která s ohledem na ustanovení §
143 odst. 1 písm. b) ObčZ nepatří do společného jmění manželů, lze vést a
provést výkon rozhodnutí na majetku, který náleží do společného jmění manželů.
V tomto směru dovolací soud také odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 28. 5.
2003, sp. zn. 20 Cdo 1054/2002, a usnesení z 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo
238/2003, publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C
1963 a C 2657. V prvním usnesení Nejvyšší soud dovodil, že „námitka rozvedeného
manžela povinné osoby, že exekučně vymáhaná pohledávka vznikla povinnému až po
rozvodu jeho manželství, nebrání nařízení výkonu rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva na nemovitostech, jestliže byl nařízením výkonu
rozhodnutí postižen majetek ze zaniklého společného jmění manželů, které ke dni
podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebylo vypořádáno“. Ve druhém
vyslovil právní názor, že „k vydobytí závazku, který vznikl za trvání
manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek
patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon
rozhodnutí nebylo vypořádáno“. Z této judikatury se tak podává, že se nelze
úspěšně domoci vyloučení majetku náležejícího do společného jmění manželů z
výkonu rozhodnutí, vedenému pro pohledávku oprávněné osoby vůči jedinému
dlužníku – jednomu z manželů, jestliže tato vykonatelná pohledávka vznikla za
trvání společného jmění manželů, resp. před jeho vypořádáním, a nejde tudíž o
žádný z případů vypočtených v ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Z
hlediska případného exekučního řízení vedeného proti žalovanému 1) z titulu
daného ručení tak určení, že závazek žalovaného 1) z prohlášení o ručitelském
závazku z 30. 6. 1998 není součástí společného jmění manželů, žalobkyně a
žalovaného 1), nemá žádný praktický význam. Žalobkyně by však mohla účelně
uplatňovat svá tvrzení o neplatnosti ručitelského závazku žalovaného 1) a o
tom, že ručitelský závazek žalovaného 1) netvoří jejich společné jmění, v
řízení o vypořádání společného jmění manželů, pokud by se na jeho vypořádání
dohodou žalobkyně a žalovaný 1) nedohodli.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce
správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a odvolání muselo být
podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně
nebyla úspěšná a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. František B a l á k
předseda senátu