22 Cdo 2542/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. Š., bytem v T., B. 5/1287, b) H. Š., bytem v T., B. 5/1287, obou zastoupených Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem v Teplicích, Nám. Svobody 1, proti žalovanému Městu Teplice, se sídlem v Teplicích, Nám. Svobody 2, zastoupenému JUDr. Jiřím Cajthamlem, Dr., advokátem se sídlem v Teplicích, Modlanská 20, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 364/2004, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2011, č. j. 12 Co 126/2010-212, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2011, č. j. 12 Co 126/2020-212, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. října 2009, č. j. 21 C 364/2004-193, ve výroku I. tohoto rozsudku určil, že tu není ,,věcné břemeno ze smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 28. listopadu 1995 mezi Městem Teplice a manželi J. a M. M. a manželi J. a L. K. (dále jen ,,předmětná smlouva“), spočívající v povinnosti vlastníků pozemků parc. č. 1294/1 a parc. č. 1291, v katastrálním území a obci T. (dále jen ,,zatížené pozemky“), trpět právo chůze a jízdy přes uvedené pozemky pro vlastníky garáží na pozemcích parc.
č. 1290, parc. č. 1292, parc. č. 1295, parc. č. 1296, parc. č. 1297 a parc č. 1298, v obci a katastrálním území T.“ v rozsahu podle v tomto výroku specifikovaném geometrickém plánu. Ve výroku II. pak zastavil řízení o určení, že tu není věcné břemeno z předmětné smlouvy, spočívající v povinnosti vlastníků zatížených pozemků trpět právo chůze a jízdy přes zatížené pozemky ve prospěch vlastníků garáží umístěných na pozemcích parc. č. 1289, parc. č. 1294/2 a parc. č. 1294/4 v katastrálním území a obci T., v rozsahu v tomto výroku specifikovaném geometrickém plánu.
Ve výroku III. pak soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že tu není věcné břemeno z předmětné smlouvy spočívající v povinnosti vlastníků zatížených pozemků trpět právo chůze a jízdy přes zatížené pozemky ve prospěch vlastníka garáže, umístěné na pozemku parc. č. 1294/3, v katastrálním území a obci T., podle v
tomto výroku specifikovaném geometrickém plánu. Ve výroku IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, na základě kterého vzal za prokázané, že žalobci jsou vlastníky zatížených nemovitostí. Dále bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s právními předchůdci žalobců předmětnou smlouvu. Vlastníky pozemků, na kterých měly být umístěny garáže, jsou v současné době osoby odlišné od žalovaného. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci mají naléhavý právní význam na určení neexistence věcného břemene.
Uzavřel, že žalobci jsou i aktivně legitimováni k podání žaloby na určení neexistence věcného břemene a žalovaný je pasivně legitimován, neboť uzavřel s právními předchůdci žalobců předmětnou smlouvu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k pozemkům parc. č. 1290, 1292, 1295, 1296, 1297 a 1298 v katastrálním území a obci T. bylo věcné břemeno zřízeno neplatně, neboť v době uzavření předmětné smlouvy žádné garáže neexistovaly. V průběhu řízení vzali žalobci žalobu částečně zpět, v rozsahu zpětvzetí proto soud prvního stupně řízení zastavil.
Protože bylo zjištěno, že ve prospěch pozemku parc. č. 1294/3 v katastrálním území a obci T. není evidováno žádné věcné břemeno, neshledal soud prvního stupně naléhavý právní zájem na určení neexistence věcného břemene vzhledem k tomuto pozemku a v této části žalobu zamítl. K odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 21. října 2011, č. j. 12 Co 126/2010-212, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že zde není věcné břemeno vyplývající z předmětné smlouvy spočívající v povinnosti vlastníků zatížených pozemků trpět právo chůze a jízdy přes zatížené pozemky ve prospěch vlastníků garáží na pozemcích parc.
č. 1290, 1292, 1295, 1296, 1297 a 1298 v katastrálním území a obci T. v rozsahu podle v tomto výroku specifikovaném geometrickém plánu (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o věcné legitimaci žalovaného v daném řízení. Pro posouzení pasivní legitimace je podle jeho názoru podstatné, zda je žalovaný osobou oprávněnou z věcného břemene nebo vlastníkem nemovité věci, ve prospěch které bylo věcné břemeno zřízeno.
Žalovaný není podle názoru odvolacího soudu osobou oprávněnou z věcného břemene, tedy vlastníkem garáží na pozemcích parc. č. 1290, 1292, 1295, 1296, 1297 a 1298 v katastrálním území a obci T., a tedy není ani nositelem práva vyplývajícího z věcného břemene. Odvolací soud považoval za nadbytečné dále přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť při právním posouzení zaujatém odvolacím soudem není věcná správnost rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodující. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním a jeho přípustnost spatřovali v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“).
Podle jejich názoru nebyla smlouva o zřízení věcného břemene platně uzavřena, neboť smlouva ve prospěch třetí osoby (vlastníků garáží) se na tyto třetí osoby bez jejich souhlasu nemůže vztahovat. Katastrální úřad podle názoru dovolatelů chyboval, pokud povolil vklad věcného břemene pouze na základě písemné smlouvy o zřízení věcného břemene, ovšem bez písemného souhlasu oprávněného z věcného břemene. Dovolatelé uvádí, že na panujících pozemcích žádné garáže nikdy neexistovaly, a tak neexistuje ani osoba oprávněná z věcného břemene.
Mají za to, že pokud nemohou žalovat ani oprávněného, ani vlastníka panujícího pozemku, byť je u něj v katastru nemovitostí evidováno věcné břemeno chůze a jízdy, je jedinou možností žalovat právě žalovaného, který byl smluvní stranou smlouvy o zřízení věcného břemene. Dovolatelé uzavírají, že pokud na základě smlouvy o zřízení věcného břemene bylo do katastru nemovitostí protiprávně zapsáno věcné břemeno zatěžující jejich pozemky, musí určení, že tu věcné břemeno není, snést pouze žalovaný. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. října 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Předmětem přezkumu v dovolacím řízení je závěr odvolací soudu o absenci věcné legitimace žalovaného ve sporu o určení neexistence věcného břemene. Podle § 151n odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“) věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3503). Smlouvou lze zřídit věcné břemeno i ve prospěch třetí osoby, která není účastníkem této smlouvy – (k tomu srovnej: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 405). Není třeba, aby ve smlouvě ve prospěch třetího byla třetí osoba individuálně určena; postačí, je-li určena dostatečně objektivními skutečnostmi, na jejichž základě může být individualizována (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2643/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 192). Podle § 50 odst. 3 obč. zák. dokud třetí osoba nedá souhlas, platí smlouva jen mezi těmi, kdo ji uzavřeli; právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak. Totéž platí, jestliže třetí osoba souhlas odepřela. Věcné břemeno lze také zřídit ve prospěch třetí osoby. Souhlas třetích osob jako oprávněných z věcného břemene je nezbytným předpokladem pro vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února 1997 sp. zn. 15 Ca 620/96). Odvolací soud vyšel z toho, že ve sporu o existenci věcného břemene je z hlediska pasivní legitimace rozhodné, zda je žalovaný osobou oprávněnou z věcného břemene, nebo zda je vlastníkem nemovitostí, které věcné břemeno zatěžuje. Byť s tím východiskem lze v obecné rovině souhlasit, s přihlédnutím k individuálním okolnostem daného případu není tento závěr zatím plně uplatnitelný. Odvolací soud názor o nedostatku věcné legitimace žalovaného spojil se závěrem, že žalovaný není nositelem práva vyplývajícího z věcného břemene, neboť takové právo přísluší vlastníkům garáží na pozemcích parc. č. 1290, 1292, 1295, 1296, 1297 a 1298. Nositelem oprávnění z věcného břemene tak mohou být jenom osoby, které jsou vlastníky garáží na uvedených pozemcích. Podle zjištění učiněných odvolacím soudem jsou vlastníky těchto pozemků fyzické osoby odlišné od žalovaného, který tak v důsledku této skutečnosti nemůže být věcně legitimován. Jestliže odvolací soud spojil svůj závěr o nedostatku legitimace žalovaného pouze se stavem zápisu katastru nemovitostí, jenž se váže vztahu k pozemkům, na nichž by se měly nacházet garáže, jejichž vlastnictví založí oprávnění z věcného břemene, a okolností, že věcné břemeno je zapsáno ve prospěch vlastníků pozemků, je tento závěr předčasný. Dovolací soud nemá žádnou pochybnost o tom, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu potud, pokud jsou jako osoby oprávněné z věcného břemene – s odkazem na smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 28. listopadu 1995 – zapsáni vlastníci pozemků, neboť v uvedené smlouvě žádné oprávnění v jejich prospěch nebylo ujednáno. Oproti přesvědčení odvolacího soudu však tato samotná skutečnost ještě není dostačující pro závěr o nedostatku věcné legitimace žalovaného. Odvolací soud totiž nedocenil, že pokud se žalobci domáhají určení neexistence věcného břemene z toho důvodu, aby nevázlo podle stavu zápisu v katastru nemovitostí na jejich pozemcích, je významný především stav zápisu vztahující se k zatíženým pozemkům; jím se však odvolací soud vůbec nezabýval a již potud je jeho právní posouzení věci neúplné. Z obsahu spisu je zřejmé – a mezi účastníky to ostatně ani není sporné – že smyslem podané žaloby je dosáhnout stavu, kdy zápis o existenci věcného břemene zatěžujícího pozemky žalobců bude z katastru nemovitostí vymazán. Na listu vlastnictví, jenž se váže k pozemkům žalobců jakožto povinných z věcného břemene, je v části „omezení vlastnického práva“ s odkazem na smlouvu ze dne 28. listopadu 1995 výslovně sjednáno „věcné břemeno chůze a jízdy pro vlastníky garáží“. Na listech vlastnictví vážících se k pozemkům parc. č. 1290, 1292, 1295, 1296, 1297 a 1298 žádný údaj o „vlastnících garáží“ uveden není a věcné břemeno je nesprávně zapsáno ve prospěch vlastníků pozemků, kteří však oprávněnými z věcného břemene zjevně být nemohou. Dovolací soud také nemohl přehlédnout skutkové zjištění soudu prvního stupně, podávající se z odůvodnění jeho rozhodnutí, že na uvedených pozemcích se žádné garáže, s nimiž by mohlo být spojeno právo věcného břemene, nenacházely a nenacházejí. Jestliže odvolací soud neposuzoval věcnou legitimaci žalovaného také z hlediska stavu zápisu v katastru nemovitostí na listu vlastnictví, jenž se vztahuje k pozemkům žalobců, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl uplatněn ze strany dovolatelů právem. Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů usnesení odvolacího soudu (byť správně měl odvolací soud rozhodnout rozsudkem - § 223) podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2013 Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu