22 Cdo 255/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce H., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) M.
V., 2) J. P., 3) M. D., 4) Z. B., 5) J. B., 6) A. Š., 7) L. S., 8) V. Ch., 9)
A. S., 10) J. B., 11) V. P., 12) F. N., 13) J. E., zastoupenému T. Š., 14) T.
Š., 15) Z. E., 16) nezletilému J. E., zastoupenému otcem J. E., 17) J. J., 18)
F. F., 19) P. J., žalovaní 1) - 12), 17) - 19) zastoupeni advokátem, o
vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7C
105/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
května 2000, č j. 15 Co 485/99-205, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2000, čj. 15 Co 485/99-205, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. října 1998, čj. 7 C 105/95-157,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 6.
října 1998, čj. 7 C 105/95-157, uložil žalovaným 1) - 19) vyklidit „pozemky ve
vlastnictví žalobce\", nacházející se v kat. území Ž. podle provedeného
geometrického zaměření P. Š. ze dne 23. 1. 1996, a to žalovanému 1) pozemek
parc. č. 434 s garáží č. 23, žalovanému 2) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 16,
žalovanému 3) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 26, žalovanému 4) pozemek parc.
č. 434 s garáží č. 14, žalovanému 5) pozemek parc. č. 436 s garáží č. 19,
žalovanému 6) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 12, žalované 7) pozemek parc. č.
436 s garáží č. 18, žalovanému 8) pozemek parc. č. 434 a č. 436 s garáží č. 22,
žalované 9) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 15, žalované 10) pozemek parc. č.
434 s garáží č. 25, žalované 11) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 24,
žalovanému 12) pozemek parc. č. 436 s garáží č. 21, žalovaným 13), 14), 15) a
16) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 12, žalovanému 17) pozemek parc. č. 436 s
garáží č. 21, žalovanému 18) pozemek parc. č. 436, s garáží č. 20, a žalovanému
19) pozemek parc. č. 434 a 436, s garáží č. 17 a pozemky vyklizené předat
žalobci ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl kupní smlouvou,
uzavřenou s M. Š., Zd. T. a D. M. 15. 3. 1994, s účinky vkladu do katastru
nemovitostí 14. 6. 1994, také pozemky parc. č. 434 a č. 436 v kat. území Ž. Na
těchto pozemích se nacházejí garáže (zděné stavby) žalovaných, zbudované
svépomocí žalovanými nebo jejich právními předchůdci. Stavebníci garáží
uzavřeli s tehdejšími vlastníky pozemků 3. 4. 1967 smlouvu s tím, že „na
pozemcích bude provedena výstavba garáží\" a „smlouva byla sjednána na dobu 10
let v případě, že ONV P. nezmění své rozhodnutí o užívání pozemků, bude
prodloužena platnost smlouvy na dobu dalších 10 let\". Podle této smlouvy
stavebníci garáží měli užívat pozemky pro potřebu svou a členů rodiny a
stavebníci se zavázali, že „při skončení smluvního poměru uvedou pozemky v
původní stav, případně ve stav určený ONV P., aniž by vznikly nějaké povinnosti
nebo závazky majitelům pozemků\". Žalovaní předmětné pozemky dosud užívají,
jsou zastavěny jejich garážemi. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaným, resp. jejich právních předchůdcům vzniklo podle smlouvy z 3. 4. 1967
právo dočasného užívání předmětných pozemků ve smyslu § 397 a § 398 zák. č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zák. č.
509/1991 Sb. /dále jen „ObčZ\"/, které zaniklo uplynutím doby, na kterou bylo
sjednáno, tj. 3. 4. 1987. Protože žalovaní užívají pozemky žalobce neoprávněně,
uložil jim, aby je vyklidili.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. května 2000, čj. 15
Co 485/99-205, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu
ze skutkového vylíčení věci v žalobě vyplývá, že úmyslem žalobce je uvedení
předmětných pozemků do původního stavu. Za této situace nemůže jím formulovaný
žalobní petit obstát. Použitému žalobnímu petitu by totiž odpovídal nárok
ohledně movitých věcí. Jinak žaloba nemůže být úspěšná a další důvody
napadeného rozsudku, stejně jako odvolací námitky jsou nerozhodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že uplatňuje
dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ (ve znění před novelou
provedenou zák. č. 30/2000 Sb., dále jen „OSŘ\"), podle obsahu (§ 14 odst. 2
OSŘ však namítá nesprávné právní posouzení věci). Vytýká odvolacímu soudu, že
zcela pominul listinný důkaz - „nájemní smlouvu z 3. 4. 1967\", ze které
vyplývá závazek uživatelů pozemků uvést je po skončení smluvního vztahu do
původního stavu. Žalobce se domáhal vyklizení pozemků „od všeho, co na nich
stojí a leží\", a otázka, zda pozemek vyklidit nebo odstranit nemovitost na něm
stojící, je pouze otázkou formulační, „obsahově je to zcela totožné.\" V
případě podané exekuce je proto logické, že v rámci vyklizení budou garáže
zbourány. V řízení dal žalobce jednoznačně najevo, že chce mít pozemky volné,
ale soud to nevzal v úvahu. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných
ke dni 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.). Po zjištění, že
přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§ 238
odst. l písm. a), § 240 odst. l, § 241 odst. l OSŘ), přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a shledal je opodstatněným.
Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 OSŘ žalobce nenamítal a dovolacím soudem
nebyly zjištěny.
V dané věci se žalobce domáhá ochrany vlastnického práva podle § 126 odst. l
zák. č. 40/1964 Sb. ve znění novely provedené zák. č. 509/1991 Sb. Ochrana
tohoto hmotného práva soudem předpokládá podání žaloby, přičemž formulace
žalobního návrhu (petitu), je určena ustanoveními občanského soudního řádu o
výkon rozhodnutí. Uvedený předpis upravuje výkon rozhodnutí vyklizením v § 343
odst. l, 2 tak, že se věci odstraněné z vyklizovaného objektu odevzdají
povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho rodiny. Není-li přítomen
vyklizení nikdo, kdo by mohl věci převzít, nebo je li převzetí odmítnuto,
sepíší se věci a dají do úschovy orgánu obce. Předseda senátu vyrozumí
povinného o tom, že jeho věci byly dány do úschovy. To znamená, že toto
ustanovení se nemůže týkat nemovitých staveb, které po odstranění jako nemovité
věci v právním smyslu zaniknou. Je-li na pozemku umístěna nemovitá stavba,
připadá v úvahu pouze její odstranění, jehož se dosáhne provedením demoličních
prací. Proto se může vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba, jejímž
vlastníkem je někdo jiný (nejde-li o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c
ObčZ), domáhat ochrany svého vlastnického práva podle § 126 ObčZ žalobou na
odstranění stavby. Rozhodnutí, jímž se ukládá odstranění stavby, lze vykonat
podle § 350 OSŘ.
Žalobci tedy nelze přisvědčit, že odstranění staveb garáží bylo možno
dosáhnout žalobou na vyklizení pozemků a dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. d) OSŘ tak není dán.
Jestliže vlastník v žalobě, kterou se domáhá ochrany vlastnického práva
vylíčí, v čem spočívají zásahy žalovaného do tohoto práva, a charakteru těchto
zásahů pak neodpovídá žalobní petit, je soud povinen, vzhledem k tomu, že
formulace žalobního petitu je určena ustanoveními občanského soudního řádu o
výkonu rozhodnutí (jde o určení procesní formy ochrany vlastnického práva)
postupovat podle § 43 OSŘ. To znamená, že je povinen poučit žalobce o formulaci
žalobního petitu.
Nesplnění poučovací povinnosti této odvolacím soudem je vadou řízení, která
měla mít vliv na správnost rozhodnutí ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ.
Kromě této vady došlo však v řízení ještě k další vadě tohoto druhu. Soud
prvního stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, činí skutková zjištění
z listin, kterými neprovedl důkaz způsobem, vyplývajícím z § 129 OSŘ. Podle
tohoto ustanovení se důkaz listinou provede tak, že ji předseda senátu při
jednání přečte nebo sdělí její obsah, což se v dané věci nestalo.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je pro vadu řízení ve smyslu §
241 odst. 3 písm. b) OSŘ nesprávný, byl dovolacím soudem zrušen (§ 243b odst. l
OSŘ). Protože důvod, pro který byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, se
vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc
byla a posledně jmenovanému soudu vrácena k dalšímu řízení. (§ 243b odst. 2
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2001
JUDr. Marie R e z k o v á,
v.r.
předsedkyně senátu