22 Cdo 2565/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci
žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované E. H., zastoupené
advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a o vzájemném
návrhu žalované o vypořádání podílu ve stavebním bytovém družstvu, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 404/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2003, č. j. 30 Co
171/2003-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 18 187,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. M. J.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
října 2000, č. j. 5 C 404/99-31, ve znění usnesení ze dne 15. dubna 2001, č. j.
5 C 404/99-44, zrušil právo společného nájmu k družstevnímu bytu č. 5 o
velikosti 3 + 1 ve 3. podlaží domu čp. 362 v K. s tím, že výlučným nájemcem
bytu a jediným členem stavebního bytového družstva se stává žalobce. Žalobci
uložil, aby žalované na vypořádání podílu ze Stavebního bytového družstva K.
zaplatil částku 325 000,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním
poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli manželství
20. 7. 1963 a že jejich manželství zaniklo rozvodem k 24. 7. 1986, kdy nabyl
právní moci rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 26. 6. 1986, sp. zn. 5 C
483/86, jímž bylo jejich manželství rozvedeno. Žalobci vzniklo 26. 9. 1983
právo na přidělení družstevního bytu č. 5 u Stavebního bytového družstva S. K.
o velikosti 3 + 1 ve 3. podlaží domu č. p. 362 v K. Účastníci mají k tomuto
bytu společné členství v družstvu a zůstatková hodnota členského podílu k
předmětnému bytu činí 14 466,- Kč. Někdy v roce 1986 se žalovaná z bytu
odstěhovala. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o tom, který z nich bude byt
nadále užívat. Obvyklá cena družstevních bytů o velikosti 3 + 1 se v dané
lokalitě se pohybuje v rozmezí 600 000,- Kč až 700 000,- Kč. Soud prvního
stupně se přiklonil k názoru žalované, že v daném případě s ohledem na § 150
odst. 4 ObčZ platí právní domněnka, že „ostatní nevypořádaná majetková práva“
jsou v podílovém spoluvlastnictví bývalých manželů a že jejich podíly jsou
stejné. Soud se postavil na stanovisko, že pro účely vypořádání členského
podílu v bytovém družstvu je třeba hodnotu tohoto podílu stanovit v tržní ceně.
Podle soudu prvního stupně „za tržní cenu členského podílu v bytovém družstvu
lze pokládat cenu, za kterou je možné v konkrétním čase a místě nabýt členská
práva a povinnosti k bytu srovnatelné velikosti, vybavení, polohy apod.“. K
částce 325 000,- Kč dospěl volnou úvahou na podkladě zjištěných obvyklých cen
družstevních bytů zjištěných dotazy u realitních kanceláří.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze
dne 27. července 2001, č. j. 30 Co 285/2001-49, odmítl odvolání směřující proti
výrokům o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu a určení výlučného
nájemce a jediného člena družstva a rozsudek soudu prvního stupně ve znění
doplňujícího usnesení zrušil ohledně zaplacení částky 325 000,- Kč za
vypořádání členského podílu ve stavebním bytovém družstvu, jakož i ve výrocích
o nákladech řízení a soudním poplatku, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu jestliže si účastníci v tříleté lhůtě od
zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví nevypořádali majetková práva
spojená s členstvím v bytovém družstvu, platí nevyvratitelná právní domněnka §
149 odst. 4 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 131/1992
Sb., což znamená, že z majetkových práv jsou oprávněni a zavázáni rovným dílem.
Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že pro stanovení ceny
tohoto majetkového práva je třeba vycházet z ceny obvyklé, tj. z ceny, kterou
by bylo možno dosáhnout za převod členských práv a povinností v rozhodné době a
místě. Pochybení soudu prvního stupně odvolací soud spatřoval v tom, že
obvyklou cenu stanovil volnou úvahou na podkladě sdělení dvou místních
realitních kanceláří, aniž si vyžádal znalecký posudek z oboru ekonomika –
odhady cen, jímž by byla určena skutečná hodnota konkrétního bytu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. října 2002, č. j. 5 C
404/99-108, po doplnění dokazování znaleckým posudkem o ceně bytu uložil
žalobci, aby žalované zaplatil na vypořádání podílu ze Stavebního bytového
družstva K. částku 325 000,- Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení a soudním poplatku. Ze znaleckého posudku Ing. M. K. zjistil, že
obvyklá cena předmětného bytu ke dni zrušení práva společného nájmu účastníků k
předmětnému bytu, tj. k 13. 9. 2001, činila 660 000,- Kč. Žalobce by tedy měl
žalované zaplatit 330 000,- Kč. Žalovaná se však domáhala zaplacení částky 325
000,- a svůj žalobní návrh po doplnění dokazování znaleckým posudkem nezměnila.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. května 2003, č.
j. 30 Co 171/2003-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že
okamžikem právní moci rozsudku, kterým bylo zrušeno právo společného nájmu
účastníků k předmětnému bytu, zaniklo jejich společné členství v bytovém
družstvu a členem družstva byl určen jen žalobce, vzniklo žalované právo na
vyrovnání podílů z členských práv v družstvu, a to na vyplacení přiměřené
náhrady podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku per analogiam (§ 853 občanského
zákoníku). Pro vyrovnání je rozhodující obvyklá cena členských práv a
povinností ke dni zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu.
Nelze vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu, ani z vypořádacího
podílu podle § 233 odst. 3 ObchZ. Znalecký posudek Ing. Kačerovského považoval
za správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Žalobce nesouhlasí s tím, že soudy při
vypořádání podílů z členských práv v družstvu aplikovaly § 142 odst. 1 ObčZ,
odvolací soud ve smyslu § 853 občanského zákoníku analogicky. Podle žalobce
citované ustanovení na vypořádání podílů z členských práv v družstvu aplikovat
nelze. Poukázal na to, že mu nebylo umožněno uplatnit veškerá práva z titulu
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Při vypořádání podílového
spoluvlastnictví má spoluvlastník možnost vyjádřit se, zda s ohledem na částku,
kterou by měl z titulu vypořádání zaplatit, věc chce či nikoli. Žalobce se
chtěl stát výlučným nájemcem bytu, ale ne za předpokladu, že bude muset
zaplatit žalované na vypořádání tak vysokou částku. Protože nepředpokládal
změnu dosavadní soudní praxe a rozsudek o zrušení práva společného nájmu bytu
již nabyl právní moci, je tím omezen na svých právech, které by při vypořádání
podílového spoluvlastnictví mohl uplatnit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že žalobce byl určen
výlučným nájemcem předmětného bytu a jediným členem družstva na jeho návrh a že
pro vypořádání podílů z členských práv a povinnosti v bytovém družstvu jiný
postup, než analogicky podle § 142 občanského zákoníku, nepřicházel v úvahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť dovolací soud dosud v žádném sporu o
vypořádání členského podílu v bytovém družstvu mezi bývalými manžely neřešil
námitky takového obsahu, jaké uplatnil žalobce.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Podle § 868 občanského zákoníku pokud dále není uvedeno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik
těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992, se
však posuzují podle dosavadních předpisů. Manželství účastníků bylo
pravomocně rozvedeno k 24. 7. 1986 a k tomuto dni také podle § 148 odst. l
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb. zaniklo i jejich bezpodílové spoluvlastnictví. Proto je třeba
na vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví aplikovat ustanovení
občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. -
ObčZ.
Podle § 149 odst. 4 ObčZ nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového
spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové
spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno
rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle
stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu
svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako jejich vlastník užívá. O ostatních
movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém
spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí
přiměřeně o ostatních majetkových právech, manželům společných.
Ze znění § 149 odst. 4 ObčZ jasně vyplývá, že na majetková práva
manželům společná, která nebyla do tří let od zániku BSM vypořádána dohodou
nebo ohledně nichž nebyl v téže lhůtě podán návrh na jejich vypořádání soudem,
se přiměřeně použije ustanovení o podílovém spoluvlastnictví, přičemž se pak
vychází z toho, že jejich podíly na takovém majetku jsou stejné. Výhrady
žalobce k aplikaci § 142 odst. 1 ObčZ na daný případ jsou oprávněné jen potud,
že k této aplikaci nebylo třeba odkazovat na ustanovení občanského zákoníka
umožňující analogii legis (§ 853 ObčZ v platném znění), neboť použití uvedeného
ustanovení na případy daného druhu je plně odůvodněno již samotným zněním
ustanovení § 149 odst. 4 věty druhé a třetí ObčZ, která věci a práva zde
uvedená podřazuje pod režim podílového spoluvlastnictví. V případě majetkových
práv se pak jedná o přiměřené použití jen proto, že ustanovení občanského
zákoníka o podílovém spoluvlastnictví se týkají věcí, nikoli práv (srov. § 136
odst. 1 ObčZ a § 137 odst. 1 ObčZ). Toto dílčí pochybení odvolacího soudu v
rámci právního posouzení je však jen formální povahy a nemá vliv na hodnocení
právních závěrů tohoto soudu jako závěrů správných.
Podle § 705 odst. 2 ObčZ v platném znění nabyl-li právo na uzavření smlouvy o
nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství,
zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem, právo byt užívat zůstane tomu z
manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V ostatních
případech společného nájmu družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se
rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o
tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i
společné členství rozvedených manželů v družstvu.
Je-li zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu rozvedenými manželi a
určeno, kdo z nich bude jako nájemce a člen družstva byt užívat, zaniká
společné členství v družstvu. Členský podíl v družstvu se jako původně
společné majetkové právo manželů stává ve vztahu k družstvu majetkovým právem
jen jednoho z manželů. Pokud v daném případě do tří let od zániku bezpodílového
spoluvlastnictví ke zrušení práva společného užívání družstevního bytu
účastníky ve smyslu § 177 ObčZ (nyní společného nájmu družstevního bytu podle §
705 odst. 2 ObčZ v platném znění) a k vypořádání členského podílu v rámci
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nedošlo, pak jeho
vypořádání spadá pod režim § 149 odst. 4 ObčZ jako tzv. ostatní majetkové právo
manželům společné. Toto právo se již vypořádává podle zásad pro vypořádání
podílového spoluvlastnictví (§ 142 ObčZ), nikoli za použití § 150 ObčZ.
Jestliže se žalobce stal podle pravomocného rozhodnutí soudu jediným nájemcem
výše označeného družstevního bytu a výlučným členem stavebního bytového
družstva, je tím nezměnitelně dáno právo žalované na vypořádání celkové hodnoty
členského podílu podle zásad uvedených v § 142 ObčZ se závazným východiskem, že
podíly účastníků jsou stejné. Žalobcova neznalost toho, jak soudy v těchto
případech postupují či mohou rozhodnout, resp. v jaké výši poskytují druhému z
manželů náhradu za polovinu členského podílu, není pak právně relevantní.
Žalobce ostatně v dovolání nenamítá, že by obvyklá (tržní) cena členského
podílu byla stanovena v nesprávné výši.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně.
Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §
243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl
úspěšný a žalované vznikly náklady řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalované představují
odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §
3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 18
187,50, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a
§ 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu